V městečku pod Orlickými horami nedávno vznikly dvě drobné poetické stavby, které udělají radost nejen příznivcům kvalitní architektury, ale i vášnivým čtenářům. Za všechno může dokonalý cit Martina Kožnara pro okolní prostředí a představivost, s jakou dokázal pozvednout zanedbaná zákoutí.
V obou případech se postaral o proměnu, která se ve výsledku zdá být naprosto logická a samozřejmá. Ale pokud se měl potenciál zdejších míst s původními dožilými objekty rozvinout moderně a funkčně, vyžadovalo to zásah opravdového vizionáře. Pražský architekt přistoupil k zadání s pokorou vůči kontextu historické zástavby, přestože jeho dílo zůstává víceméně skryté na dvorcích za domy, které přiléhají k náměstí. Jeden návrh vypracoval pro soukromého investora, u druhého bylo veřejným zadavatelem město, přesto mají několik společných jmenovatelů – skromnost, účelnost, dokonalé využití předností pozemku nebo estetickou souhru materiálů. Dvojice ideově spřízněných staveb vyrostla ve stejné době jen necelých čtyřicet metrů od sebe.
První z nich je zahradní domek, donedávna využívaný jako odkladiště nepotřebných věcí. Vznikl již před 120 lety a kdysi sloužil potřebám výrobny likérů, jejíž ruiny lemují pozemek nad skalnatým srázem. Dnes je to takový malý lázeňský pavilon, chrám odpočinku a dvorana rozptýlení. Říkám to záměrně hned na začátku, protože díky vstřícnosti majitele máte i vy příležitost se tady na víkend ubytovat a duševně se osvěžit. Úvodní výzvu ke čtení v poklidném podhůří lze snadno naplnit! A na co se můžete těšit?
Především na překvapivě velkorysý ústřední prostor, který se v interiéru otevřel po zbourání přebytečných kleneb a vyzdvižení střechy. Je tu dostatek místa pro obstojný společenský večírek, naopak v osamění tu najdete intimnější zákoutí jako horní spací patro nebo lehací okno uprostřed knihovny. Její police pokrývají celou stěnu, což opticky zdůrazňuje pocit vzdušnosti v místnosti. Podobný účinek má i mohutné dřevěné schodiště, které zároveň plní úložnou funkci. Zbývající část přízemí zabírá minimalistická kuchyňka – jednoduchá industriální klec s dubovým stolem a židlemi, a koupelna obložená nádherně prokresleným pískovcem, který pochází z lomu u sousední vesničky.
Široké okno určené k pohodlnému čtení je nesporným tahákem pro všechny poživačné povaleče. Není nad to, když se s románovým dějem posunuje také reálný den za sklem, když vám na stránky dopadá světlo v proměnlivém úhlu, nebo když se nad nějakou zajímavou myšlenkou můžete pozastavit s inspirativním venkovním výhledem. Nad severní hranou parcely se totiž vypíná zakonzervovaná zeď zmíněné továrničky, která připomíná torzo hradního paláce. A pokud okno v knihovně zrovna není pozorovatelnou, stává se při všedních činnostech podmanivou kulisou/obrazem. Spodní pozůstatky někdejší likérky z 19. století byly kdysi zasypány sutí a nyní je bylo nutné překlenout vykonzolovanou dřevěnou terasou, aby se úroveň celého prostranství sjednotila. Dřevo má dominantní slovo také v interiéru, kde oslní podlaha nebo okna z modřínu. Nábytek včetně knihovny je zase sestavený ze smrkové biodesky, krov je z masivního smrku. Stejně fascinující je i hra dalších materiálů. „Zajímají mě materiály v přirozené barevnosti i strukturách. Rád si s nimi hraju. Zajímají mě spíš v jednodušší, klidnější formě. Naopak mi vadí designové extravagance nebo až manýry, které se dnes různě objevují,“ objasňuje svůj přístup Martin Kožnar.
Mezi klasickými bílými štuky tak architekt uvnitř přiznal opukovou zeď, k níž je domek na jedné straně přilepen a která se táhne přes celý dvorek. V klenbách jsou očištěné a přiznané původní cihly. Úchvatné jsou i kovové prvky, většinou černé, tedy s naneseným práškovým lakem, který se označuje jako komaxit – patří k nim schodišťové zábradlí, krb s masivním komínem, žebřík v knihovně nebo svítidla. Přáním investora bylo vytvořit prostor, který by se návštěvníkovi nechtělo opouštět. Tady můžete prostě jen tak být uvnitř, užívat si sebe, obracet své úvahy ze všech stran, všímat si detailů kolem sebe. K těm nejzajímavějším patří artefakty v podobě lustru ze starého navijáku, hřmotný kamenný stolek nebo nástěnná tapiserie. Když usínáte ve spací galerii, můžete zase střešním oknem pozorovat přímo nad sebou hvězdnou oblohu…
Domek má prakticky celé hlavní průčelí prosklené, takže interiér dostatečně zalévá přirozený denní svit. Zasunutím velkých oken ho navíc lze propojit v jeden prostor s modřínovou terasou a přilehlou zahradou. Venkovní ocelové či hliníkové prvky a zastřešení domku jsou opět provedené v černé matné barvě, která jim v kontrastu s přírodními barvami omítky, kamene, cihel a dřeva poskytuje dojem jakýchsi šperků. Chcete se „schovat ve městě“ a zažít to magické sepětí starého s novým doslova na vlastní kůži?
Dalším z úžasných počinů Martina Kožnara je altán městské knihovny Vamberk, o kterém se dočtete v pokračování tohoto článku v únorovém vydání Formen.
