Politiku bychom měli, nyní se můžeme vrhnout na české mládežníky. V posledním dopise jsem Ti popsal, jak je na tom naše politická kultura. Jaké pocity jsi měl při jeho čtení nevím, ale asi si to dovedu představit. Nicméně jak jsem slíbil, tak konám. Píši Ti další dopis, ve kterém se pokusím shrnout současnou mladou generaci naší země. Jaké má koníčky, jak je na tom se vzděláním, jak to má v politice těžké a jak si tak celkově žije.
Zase ty internety
Za posledních několik let se mezi mladými lidmi rozmohl takový zajímavý trend, odehrávající se na internetech (minule jsem ti rámcově popisoval, co že to ty internety jsou). Spousta mladých se osamostatnila a vydělala peníze tím, že se nechala natáčet na kameru při rozbalování sladkostí ze zahraničí, hraní her nebo odpovídání na otázky od jejich fanoušků. Znám ale i spoustu jiných způsobů, jak touto cestou vydělat peníze a bavit okolí. Jeden filantrop se proslavil nejprve v televizi svou reakcí na to, když mu nějaká žena vysypala do záchodové mísy prášek, po kterém rostou svaly. Dnes prezentuje lidem videa, ve kterých bere pána bez domova na výlet do Egypta. Nebo partička pubescentů, která baví stejně duševně naladěné lidi vrháním pyrotechniky do vozů hromadné dopravy. Skvělá příležitost, jak poznat své vrstevníky. Samozřejmě se mezi nimi najdou i tací, kteří se snaží ostatní například vzdělávat. Skupina mladých lidí se natáčí u konzumace drog a prezentuje jejich účinky, takže už je zvědavci nemusejí zkoušet. Nebo problematika obezity z nadměrné konzumace nezdravých jídel. Na tu upozorňují jedinci tím, že tato jídla jedí a nechají se natáčet, jak zvrací. Samozřejmě bys našel i lidi, kteří to mají v hlavě v pořádku a snaží se touto činností být prospěšní. Nápad vytváření průvodců po Praze a upozorňování na to, kde chtějí člověka dočista ožebračit, je užitečný koncept a vítají ho především turisté. Někteří dokonce jezdí s novináři po republice a pořádají veřejné debaty, ve kterých se třeba snaží šířit osvětu o naší a evropské politice. Holt záleží na tom, čím chce být člověk prospěšný.
Ne všude se daří
Když už jsem načal tu politiku, několik mých soukmenovců se snaží politicky angažovat. Některým se to daří více, některým méně a některým vůbec. Příkladem mladého úspěchu je jistý Dominik s velmi dobře zapamatovatelným účesem. Ten se do politické historie České republiky zapsal tím, že se ve svých 21 letech stal nejmladším českým zákonodárcem. Takových však mnoho není. Snahu jim ztěžují i starší rivalové. Místopředsedovi jedné partaje vyčítal jistý pan Faltýnek (pravá ruka pana Andreje, který hladovým i nehladovým rozdává koblihy) nízký věk, který se podle něj automaticky pojí s naprostou nekompetentností. „Kolik je Vám roků? Dvacet osm roků? To přece není možný, aby tady takovej chlapec říkal tyto věci,“ řekl při jedné debatě. Dalším důkazem nelehkého údělu mladého politika je také potíž s bydlením. Poslanec stejné strany měl jednou v bytě takovou zimu, že si musel vytápět vlastním počítačem. Jedna z věcí, které patrně odrazují tuto věkovou skupinu od angažmá v politických kruzích. Nezanedbatelným faktorem je nízký zájem o politiku jako takovou. Většina mladých lidí se nebojí otevřeně přiznat, že mají politiku na salámu. Nad tímto tématem visí velké množství otazníků. Na jednu stranu je části mladé krve vyčítáno, že se o politiku nezajímá, a na tu druhou jsou aktivní jedinci terčem posměchu nebo dokonce slovního napadání. Člověk si nevybere.
Škola – základ života!
Žádný učený z nebe nespadl. Proto máme také školy. V těch se dnes mladí lidé naučí mnohé zajímavosti. Velkým tématem prostupujícím i do společnosti je studium pravěku. Učitelé na základních školách věnují tomuto úseku lidských dějin nemálo prostoru, který následně chybí jinde. Mně osobně pravěk nebavil a asi jako každý jiný kluk jsem se těšil na první a druhou světovou válku. A té jsem se také dočkal. V posledním ročníku základní školy jsme dějepis zakončili bitvou u Kurska. Co se střední školy týče, velmi milá paní učitelka oznámila třídě, že jakožto žena neznalá dějin bude studovat dějepis zároveň s námi. Ze čtyř let na střední škole jsem měl dějepis jen rok. Musím také zohlednit to, jaký obor jsem navštěvoval. Nicméně mne mrzelo, že se scénář dějepisu opakoval. Takže začátek pravěkem, sedmimílové skoky historií a, nevím proč, zakončení válkou ve Vietnamu. To, co se u nás dělo po roce 1945, už jsem se nedozvěděl. „Pokud vás to zajímá, doučujte se ve volném čase,“ odvětili učitelé. Na jednu stranu je chápu. Mají jisté učební plány, které musí dodržet. Na stranu druhou bych rád potkal osobu, která tyto normy sestavovala. Českým dějinám po druhé světové válce je věnováno poměrně málo prostoru. Proto se pak stává, že novináři chodí po ulicích, ptají se adolescentů na základní historické milníky Československa a drtivá většina respondentů není schopna odpovědět. Dokonce ani nevědí, kdy vznikla země, ve které žijí.
Toliko k našim mládežníkům. Co se týče hodnot, pragmatismu a celkového stavu nás Čechů, se Ti pokusím svým pohledem nastínit v posledním dopise. Třeba si pak dvakrát rozmyslíš, jestli budeš ony velkolepé oslavy Československa tam seshora sledovat s námi, nebo si to odpustíš.
