Dokument Ženy Zlatého úsvitu, který byl k vidění na festivalu Jeden svět 2018, je několikaletou sondou do každodenního života manželek, matek a dcer ústředních postav řeckého extremistického hnutí Zlatý úsvit. Norský dokumentarista Håvard Bustnes natočil velice autentické svědectví o členech hnutí, které právem vzbuzuje různorodé nálady napříč politickým i společenským diskursem v Řecku.
Vzestup popularity extremistických a populistických hnutí je symptom přítomný snad ve všech liberálně-demokratických státech. V každé zemi ale žije svým vlastním životem. Jednotlivá hnutí vzývají odlišné kulty z minulosti, definují odlišné nepřátele „ctnostného“ národa a nacházejí odlišné vzory ideální společnosti v národní minulosti a činech svých „udatných“ předků. V případě hnutí Zlatý úsvit je to především odkaz na antickou Spartu.
Hnutí Zlatý úsvit se pohybuje na řecké politické scéně již od roku 1993. Už od svého vzniku se profiluje jako ultranacionalistické hnutí, které otevřeně deklaruje rasistické a xenofobní názory. Někteří představitelé a leadeři tohoto hnutí se veřejně hlásí k nacistickým symbolům, ačkoliv následně označení „nacistická strana“ odmítají. Zajímavostí je, že škatulce „neonacistické hnutí“ se už jeho příslušníci nijak zásadně nebrání, jelikož toto označení dle jejich slov „znamená něco jako nový nacionalismus“ (tedy bez spojitosti s německým nacismem). Podle výsledků posledních voleb z roku 2015 se jedná o třetí největší stranu v Řecku – získala téměř sedm procent hlasů.
„Vlast, krev a Zlatý úsvit!“
Tvůrcům filmu šlo především o co nejvěrohodnější přenesení skutečných idejí členů hnutí na filmové plátno. Bez zbytečných klišé a hodnotících soudů dokument zobrazuje život lidí, kteří otevřeně hlásají rasistické, xenofobní a antisemitské postoje, z jejich každodenní perspektivy. Cílem filmu bylo rovněž odhalit elementární podstatu onoho extremistického postoje, jenž plodí netoleranci a nenávist vůči jiným etnickým a názorovým skupinám. Film volně navazuje na snímek „Zlatý úsvit – jak to vidím já“ (Angélique Kourounis), na rozdíl od něho se ale snaží zaměřit pohled na život žen spojených s ústředními leadery hnutí, které jsou v případě zadržení svých protějšků ochotné převzít pomyslné ultranacionalistické žezlo.
„Mluvím tu o Novém světovém řádu, existují o něm důkazy. Možná zrovna vědí, že se o nich bavíme. Určitě teď sledují můj telefon“
Dokument se zaměřuje na vlastní přesvědčení jednotlivých postav hnutí, které si své postoje obhajují tím, že jejich činnost je založená na „rebelství“ vůči novému světovému řádu a celosvětovému spiknutí. Jejich přesvědčení pramení z konspiračních teorií, jejichž typickým hlavním epicentrem bývají dezinformační weby. Dokument analyzuje původ názorů vedoucích k jednoduchému a paranoidnímu přesvědčení, že svět je jasně „nalajnován“ a rozdělen do dvou dichotomických celků: v jednom jsou ti, které systém zvýhodňuje, ve druhém pak ti, jež naopak opomíjí. Bustnesovi se v jednotlivých interview s hlavními hrdinkami filmu skvěle podařila zachytit neschopnost sebereflexe vlastních názorů a činů. Dokument umě zobrazuje, jak se postavy uzavírají do bubliny své vlastní pravdy a světonázoru, která je plná dogmatičnosti, extrémních vizí a předsudků. Příkladem může být přesvědčení jedné z hlavních postav filmu o organizovaném spiknutí proti řeckému národu a snaze o jeho likvidaci vybájenými „nadnárodními“ elitami. Tímto způsobem pak členové hnutí ospravedlňují své projevy násilí například vůči uprchlíkům.
„It´s not such a huge crime“
Omlouvání extrémního chování, které je důsledkem právě extrémních názorů, a netolerance všeho odlišného či odporujícího danému světonázoru jsou fenomény přítomné napříč celým dokumentem. Autoři vystavují hlavní hrdinky konfrontaci s důkazy o činech, které mají členové hnutí na svědomí. Ženy sledují videa útoků na odlišná etnika nebo projevů násilí vůči účastníkům demonstrací proti rasismu. Experiment však vedl pouze k tomu, že ženy ony činy omlouvaly a nadále si sugerovaly vlastní vizi reality a jediné skutečné pravdy, opravňující k projevům násilí. Před záběry zavíraly oči a tvrdily, že útočníci pouze zasahují proti nelegální činnosti stánkařů bez dokladů, a tudíž mají plné právo vzít zákon jakkoli do svých rukou. Nad fotografiemi členů pózujících s nacistickou symbolikou pak hlavní hrdinky obvykle tvrdily, že se jedná o fotomontáže, co mají hnutí pošpinit.
Důležitým rysem dokumentu bylo vyobrazení vlastní interpretace dějin, a to především nacistické minulosti. Od nacismu se na jednu stranu členové hnutí chtějí distancovat a nechtějí s ním být spojováni, na druhou stranu se však hrdě hlásí k symbolikám nacismu, se kterými se neostýchají pyšně pózovat během demonstrací, stranických událostí či dokonce v médiích. Provolání „Kalós Igétis“, v překladu z řečtiny „Sláva Vůdci“, v dokumentu zazní nespočetněkrát.
„‚Já si pamatuju na jejich předchůdce, chodili po ulici a řvali: ‚To je levičák! Pověste ho!‘ – účastník demonstrace proti Zlatému úsvitu“
Názorové skupiny odkazující k symbolice či terminologii nacismu a plodící ultranacionalistické postoje jsou v určité míře přítomné v každé společnosti. I z dokumentu je viditelné, že Zlatý úsvit budí v řecké společnosti velké kontroverze, že ji rozděluje. Ačkoliv už samotná existence podobného názorového proudu je nešťastná, je důležité zejména to, aby existovala rozsáhlá společenská invektiva, která jej odsuzuje a jasně se vůči němu vymezuje. Problém nezačíná ve chvíli, kdy se majoritní společnost s podobnými názory zcela ztotožňuje, ale už tehdy, kdy jsou v celospolečenském diskurzu uznány jako relevantní, nebo dokonce legitimní. Zejména při společenských, ekonomických či jiných krizích je společnost obzvláště náchylná extremistická hnutí vyslyšet a následně jim ve volbách dát možnost své zvrácené vize a světonázory realizovat.
