Jen pár týdnů před tím, než loni v létě kulminovaly rekordní ceny energií na burze, premiér Petr Fiala (ODS) oznámil, že stát hodlá ovládnout klíčové elektrárny v zemi. Energetikům tím dal jasnou zprávu, že je v plánu zestátnění nebo minimálně rozdělení polostátní skupiny ČEZ. Od té doby vláda dodržuje přísné informační embargo. Většina analytiků se nicméně shoduje, že stát svou roli v ČEZ nakonec pravděpodobně posílí, minimálně v oblasti jaderné a dost možná i uhelné energetiky. Mělo by to své výhody i nevýhody.
Detaily možného rozdělení vláda přísně střeží. Nevyjadřuje se k němu ani ministerstvo financí, které vlastní bezmála 70 procent ČEZ, ani ministerstvo průmyslu a obchodu, pod něž energetika spadá. Obecnými odpověďmi na toto téma se vyzbrojila i sama skupina ČEZ. Odborníci, kteří často platí za energetické insidery, proto mohou jen sázet na jednotlivé scénáře. A také proto se v lecčems neshodují.
Gnerální ředitel ČEZu Beneš o restrukturalizaci podniku
Zatímco analytik společnosti ENA Jiří Gavor a ředitel strategie poradenské společnosti EGÚ Brno Michal Macenauer, očekávají, že nějaká reorganizace přece jen nastane, šéf skupiny Amper Jan Palaščák se domnívá, že stát si na takový krok netroufne. Variantu, že by mohlo plánované zestátnění zcela vyšumět, označil už v únoru za nejpravděpodobnější také byznysmen Pavel Tykač.
Všichni nicméně dodávají, že současná a dlouhotrvající nejistota ničemu neprospívá. „Čím dříve bude konkrétní plán oznámen, tím lépe. Nynější stav vede pouze ke spekulacím,“ říká Gavor.
„Utajení z mého pohledu není optimální, ale chápu dobře i argumenty pro informační embargo,“ přidává se Macenauer s tím, že únik neúplných a neodsouhlasených plánů by mohl celý záměr zestátnění ohrozit.
Hlavní výhodou reorganizace by podle ČEZ i analytiků byla jednodušší výstavba nových jaderných bloků. Naopak ceny energií může zestátnění elektráren samo o sobě ovlivnit jen těžko, protože se všichni výrobci musejí řídit pravidly hospodářské soutěže.
„Reorganizace je tématem, které bylo výrazně akcentováno populistickými politiky v období cenové krize v energetice v souladu s lživým hesly typu: ‚ČEZ vydělává na zdražování elektřiny lidem.‘ Pomineme-li hloupost tohoto hesla, konstatujme, že krize je zažehnána a jsme na sestupném trendu ceny energií,“ tvrdí Macenauer.
Složitější je to i s proklamací, že státem stavěné nové bloky budou podstatně levnější a elektřina z nich bude konkurenceschopnější.
Stát bude muset akcionářům zaplatit za podíly a ti nejhlasitější minoritáři, mezi které patří investor Michal Šnobr nebo Pavel Tykač, se nespokojí s ledajakou cenou. Oba opakovaně a už nějakou dobu prohlašují, že akcie energetického gigantu měli v úmyslu držet dlouhodobě, a pokud je chce stát získat, bude muset být ochoten zaplatit adekvátní prémii.
Stav státní pokladna není nutné připomínat. „Najít v tom rovnováhu bude extrémně složité a je otázka, zda je na to tato vláda dost silná. V ekonomické oblasti se tak zatím nejeví. Tipuji proto je, že za této vlády k reorganizaci nakonec spíše nedojde,“ říká Palaščák.
Částečné zestátnění
Aby se efekt levnějších peněz do budoucích jaderných investic skutečně propsal, musela by být zestátněna co nejmenší část ČEZ a u zbytku společnosti by se podíl soukromých investorů musel naopak zvýšit tak, aby zestátnění nevyšlo příliš draho.
„Pod stát bych převedl jen jádro a uhlí. Zbytek může velmi dobře fungovat jako soukromá korporace, kde státní podíl může být i snížen. To je nejefektivnější řešení s minimalizací negativních dopadů na fungování trhu i státní rozpočet,“ zamýšlí se Gavor.
Pojem levnější peníze je třeba vysvětlit. Hlavním argumentem pro zestátnění nejen připravovaných, ale i provozovaných zdrojů je skutečnost, že příjmy z prodeje elektřiny ze stávajících bloků mohou být obratem použity na výstavbu těch nových, a tudíž by si stát na projekt nemusel tolik půjčovat. V případě polostátní ČEZ by část zisků z prodeje elektřiny musela jít na dividendy soukromých investorů a dodatečné půjčky by byly výrazně dražší, než kdyby si půjčoval samotný stát.
Důvodů k zestátnění je ale více. Analytici připouštějí, že tento krok zcela jistě pomůže s notifikací státní podpory Dukovan ze strany Bruselu. Právě notifikace je považovaná za jednu z hlavních překážek rychlejší přípravy výstavby nového bloku, protože současná podoba financování může zvýhodňovat ČEZ před konkurencí. Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (STAN) dokonce minulý týden připustil, že některé státy Evropské unie proti této podpoře patrně podají žalobu.
Průmyslníci k zestátnění jaderné divize ČEZ dlouhodobě vidí i jiné důvody. Část z nich věří, že by ulehčilo práci se získáním bezpečnostní výjimky v rámci zákona o veřejných zakázkách. Jinými slovy, zadavatel tendru by při výběru zhotovitele měl mnohem volnější ruce díky ochraně bezpečnostních zájmů státu. Z druhého úhlu pohledu to ale znamená, že stát by mohl postupovat jinak, než běžně povoluje zákon o zadávání veřejných zakázek, což má i svá rizika.
Další z uchazečů o subdodováky, výrobce čerpadel Sigma Group, přínos zestátnění vidí ve větší akceschopnosti. „Umožní rychleji rozhodnout, zda stavět jen jeden, nebo čtyři bloky. To je pro český jaderný průmysl zcela klíčové. Pokud se totiž stát rozhodne, že chce čtyři reaktory, což je čím dál skloňovanější varianta, bude v lepší vyjednávací pozici vůči uchazečům,“ říká Milan Šimonovský ze společnosti Sigma Group, který je i předsedou výboru Aliance české energetiky sdružující české energetické firmy.
„Pokud budeme naopak stavět jen jeden blok, je pravděpodobné, že přijdeme o velkou část subdodávek. Dodavatel totiž zákonitě nebude motivován navazovat spolupráci s českými firmami a upřednostní zahraniční firmy, se kterými má větší a dlouhodobější plány,“ dodává Šimonovský s tím, že s minoritáři v zádech by bylo rozhodování o čtyřech blocích velmi složitě průchodné.
Podobně se ke sporům akcionářů vyjadřuje Gavor. „Nesmíme zapomínat, že pro ČEZ je v současném uspořádání základním kritériem vytváření zisku pro akcionáře, nikoli realizace státní energetické koncepce a zajištění energetické bezpečnosti.
Po zestátnění by tato schizofrenie zanikla, a tím by odpadly i stále hrozící spory s menšinovými akcionáři,“ vysvětluje Gavor. Návratnost gigantických stamiliardových investic, u nichž hrozí prodražení a zpozdění, je podle něj zkrátka daleko za horizontem toho, co může akceptovat privátní investor.
Tím ale výhody končí. „Obecně je stát až na nepatrné výjimky špatným hospodářem, uzavírá téměř vždy horší smlouvy než soukromý sektor. Celá realizace například jaderných zdrojů by se kvůli tomu mohla prodražit,“ upozorňuje Macenauer. Časem by se podle něho mohlo zhoršit i samotné hospodaření zestátněné části, protože by už nebyla hlídaná soukromými investory.
Stejnou obavu sdílí Palaščák. V tuto chvíli je podle něho polostátní společnost ČEZ řízena řádově efektivněji než ostatní plně státní podniky, například Budějovický Budvar.
Šnobr dlouhodobě tvrdí, že zestátnění ČEZ bude ve výsledku pro stát finančně výhodné. I přes adekvátní prémii minoritářům podle něj bude ČEZ v budoucnu generovat takové zisky, že se vynaložené peníze na koupi akcií do několika let vrátí. Potenciálně neefektivní řízení podniku však takový scénář ohrožuje, varoval v únorovém rozhovoru pro týdeník Respekt europoslanec za TOP 09 Luděk Niedermayer, podle něhož zestátnění není nezbytné.
„Dalším rizikem je zcela pochopitelně cena transakce, a sice za situace, kdy by se určité zájmové skupiny pokusily nastavit prostředí co nejvýhodněji pro svůj zisk a ztrátu z pohledu občanů,“ doplňuje Macenauer s tím, že v neposlední řadě by mělo zestátnění větší části společnosti negativní dopad na pražskou burzu, kde je ČEZ klíčovým hráčem.
Kapitálový trh přitom v Česku skomírá, tuzemské burze utíká například i polská burza. Podle investora do akcií Ondřeje Tomka by to byla škoda, protože neexistuje lepší způsob, jak financovat transparentní společnosti, které velmi často nabízejí sofistikované vysokomaržové produkty. „Platí, že čím vyšší HDP státu je generováno veřejně obchodovanými společnostmi, tím je ekonomika, a v důsledku i stát, transparentnější,“ říká.
Akciový trh je podle něj navíc rychlejší a mnohdy někdy i přísnější než samotný soud. „Pokud firma na burze jedná nekale a vyplave to na povrch, trh ji okamžitě trestá, často na rozdíl od soudu,“ vysvětluje Tomek, podle něhož politici nechápou, že funkční kapitálový trh by měl být mezi nejsilnějšími pilíři, na kterých je třeba stavět ekonomika moderního státu.
V rámci možného rozdělení se mezi adepty k zestátní kromě jaderné divize nejčastěji zmiňují uhelné elektrárny. Předlohou pro tento koncept rozdělení je německý koncern RWE. Ten v roce 2016 vyčlenil své „zelené“ elektrárny, distribuci a služby do nové společnosti Innogy, jejíž akcie nabídl na burze. Mateřská RWE si ponechala jen uhelné a jaderné zdroje, které měly být v souladu se zelenou politikou Energiewende utlumeny. Tím se stala atraktivnější pro investory, a přestože do té doby cena akcie RWE osm let klesala, od rozdělení vzrostla na čtyřnásobek. Kromě investorů k uhelnému byznysu přísněji přistupují i finanční instituce, jako jsou banky či pojišťovny.
S touto formou diskriminace se ovšem bez výjimek musejí potýkat i ostatní vlastníci hnědouhelných elektráren a podle Niedermayera to není dostačující důvod k zestátnění. „Hlavním úkolem státu není řídit jednu firmu, ale vytvořit a hlídat rovná pravidla na trhu, aby vzniklo prostředí, které bude k investicím a provozování motivovat a kde vyhrají ti nejefektivnější,“ domnívá se.
Jak se rozhodne vláda, se veřejnost může dozvědět každým dnem. Nejhorší variantou by bylo, kdyby kabinet rozhodnutí pouze odsunul na další vládu a trh nechal v nejistotě.
Podle expertů se rýsují zhruba čtyři hlavní směry, nepočítáme-li status quo. Prvním – spíše teoretickým – je širší zestátnění, které by zahrnovalo jaderné, uhelné i další části skupiny a které podle analytiků nemá racionální opodstatnění.
Energetickým konzervativcům, kteří varují před blížícím se nedostatkem elektřiny, ale zároveň mají alespoň špetku respektu k trhu, vyhovuje oddělení uhlí a jádra a zároveň ponechání vlastnické struktury u zbytku skupiny.
Pro vyznavače liberálního ekonomického přístupu je představitelná jen varianta, v rámci níž by stát jako investor budoval a provozoval maximálně nové jaderné bloky, a to i za cenu vyšších investičních nákladů.
Zdánlivě elegantním kompromisem by bylo zestátnění jaderné divize a zároveň zvýšení podílu soukromých investorů ve zbylé části ČEZ. Otázkou této varianty zůstává atraktivita zbylých aktiv ČEZ a efektivita řízení rozdrobenější vlastnické struktury.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
