Jak vystřelit miliardy. Imaginární svět e-sportu začal tvořit velký reálný byznys

Čtyři miliony lidí v Česku vědí, co znamená e-sport, a bezmála polovina z nich někdy sledovala zápas. A vzniká i paralelní byznys. Vítězem Deloitte Technology Fast 50 CE nejrychleji rostoucích firem ve středoevropském regionu se loni stala česká firma Oddin. gg, která vytváří nástroje pro e-sport. V neposlední řadě je třeba zmínit, že Saúdská Arábie letos hostí premiérový ročník olympijských her v e-sportu pod záštitou Mezinárodního olympijského výboru. To jsou důvody, proč e15 magazín přináší pohled do této svébytné sportovní a byznysové komunity očima českých hráčů.

Do Evropy a zase zpět

Letos mu bude třicet a patří k nejzkušenějším tuzemským hráčům. Petr Haramach alias Denyk si prošel zahraničními stájemi, dostal se do top 50 v Evropě a nyní se vrátil do Česka, aby tu strávil závěrečné roky své kariéry v hraní League of Legends a svoje zkušenosti předal nastupující generaci.

Je krátce po poledni, a i když je uspěchaný všední den, v pražské PLAYzone Aréně se život teprve pomalu probouzí. Se svým týmem Entropiq je tu i Petr Haramach alias Denyk. Pouštíme se do hovoru o jeho zkušenostech z evropských týmů a o tom, co může předávat mladším kolegům. Záhy docházíme k tomu, že nejde pouze o hraní, ale také o jistou životní lekci. „Teď můžu říct, že mám spokojený život. Vrátil jsem se právě kvůli tomu. Když člověk jenom hraje, nemá čas na přátele, na rodinu. Měl jsem nabídky do zahraničí, ale pro mě je už tohle víc než být v evropském topu,“ říká.

Petr Haramach alias Denyk si prošel zahraničními stájemi, dostal se do top 50 v Evropě a nyní se vrátil do Česka, aby tu strávil závěrečné roky své kariéry v hraní League of Legends a svoje zkušenosti předal nastupující generaci. | Zdroj: Michaela Szkanderová

V nových hráčích dokáže poznat talent. Na první pohled to však prý nikdy není jasné. „E-sport je ještě příliš mladý na to, aby k němu byly tabulky. Přirovnal bych to třeba k šachům. Někdo nevypadá na talent, pak to vyzkouší a najednou začíná vidět věci, které nevidí nikdo jiný. U mě to bylo podobně,“ vzpomíná.

Petr Haramach pochází z Brna, je z pěti dětí. Starším bratrům koukal přes rameno, když hráli hry. Tím se učil. Počítač získal, jak už to u mladších bývá, až poté, co ho starší sourozenci odložili. Líbil se mu Warcraft, později League of Legends. Hra se pořád vyvíjí, tvůrci na ní pracují a to jeho slabost pro ni udržovalo a doteď udržuje při životě. Ti, kdo se na podobnou dráhu vydají, by prý měli mít „vnitřně zapálený oheň“. Měli by si jít za svou metou jako před lety on sám, zlepšovat se a adaptovat se.

Dnes je e-sport jinde než ve svých začátcích. „Hrál málokdo. Znali jsme se, šlo spíše o komunitu a sociální interakci než o nějakou soutěživost. Jak se ale e-sport začal stávat větším a větším a prize pooly byly daleko zajímavější – mohli jste vyhrát třeba počítač –, z komunity se stalo více kompetitivní prostředí,“ říká.

Bakalářka, nebo League of Legends?

Začínal hrát z domova českou soutěž, později španělskou ligu za x6tence a pak zase českou, zejména za stáj eSuba. Ve Španělsku se ale o něm vědělo a tak se stalo něco, k čemu dochází málokdy. Španělská stáj Penguins ho vykoupila z tuzemské smlouvy a on odletěl do malého městečka u Malagy, kde začal s týmem trénovat. Nebyl úplně neznámý.denyk měl za sebou kapitánství u tuzemského týmu Fraternitas a držel zlatý hattrick mistra ČR z let 2014 až 2016.

Začátek ve Španělsku nebyl úplně lehký, jak přiznává. „Bydleli jsme s týmem v menším bytě, v obýváku byla obrazovka, tam jsme se museli připojit a hrát. Ale když stáj později získala sponzora, dostali jsme díky tomu vilu s bazénem, kde už jsme měli každý svůj pokoj,“ vzpomíná. V té době už si také ujasnil, že pracovní smlouva u španělského týmu pro něj znamená víc než bakalářské studium. A tak s vysokou školou skončil. „Chtěl jsem zjistit, co ve mně je, a byly k tomu ideální podmínky. Měli jsme veškerý servis a mohli se soustředit jen na hraní,“ říká.

Ze stáje do stáje

Nebyla to jeho poslední zahraniční zastávka. Patří mezi ně i francouzská stáj Millenium Roster, španělský Giants, hrál také za britský Excel a další týmy. To už znamenalo evropskou špičku. Cestu na vrchol by prý mohl absolvovat i dnes, nabídky ze zahraničí měl, nicméně už to není jeho cesta. „Spíš bych chtěl posouvat hráče okolo sebe, aby oni sami mohli dosáhnout na svoje vytoužené angažmá,“ popisuje. Rovněž svoji budoucí kariéru vidí spíše v koučinku nebo managementu některé, klidně zahraniční e-sportové stáje.

Když se ohlíží za Evropou, zejména hraním v Berlíně, kde kontinentální top stáje sídlí, vypráví o jedné velké show. „Když jdete hrát, cítíte tlak. Přece jen se na vás dívají stovky lidí. Vy nejdříve projdete make-up roomem, kde vám udělají vlasy a pleť. Kontrolují vám klávesnici a myš, jestli nepoužíváte nepovolené podpůrné softwary, kontrolují vám přítomnost nelegálních látek v těle. Je to úplně jiný svět než u nás,“ vysvětluje.

Stejné je to i s penězi. Z desítek tisíc v Česku jsou rázem stovky a hráči se musejí také naučit investovat. Tohle všechno jsou věci, na které by chtěl Denyk novou generaci připravit, ideál­ně do těchhle výšek Entropiq dostat.

Kolik to hodí?

Na specializovaných hráčských webech lze vysledovat, že Denyk vyhrál za kariéru 63 720 dolarů, tedy přes jeden a půl milionu korun. Když má to číslo okomentovat, připouští, že není lehké říct, o čem vlastně vypovídá. Jsou to totiž čisté výhry z turnajů, které ale nesahají tak daleko do historie jako jeho hraní. A jde pouze o prize money, vedle toho hráč dostává pravidelnou měsíční výplatu. Aby to bylo ještě komplikovanější, o část z výher se hráči podle různých koefi­cientů ve smlouvách dělí s majiteli stájí. Navíc Berlín má prý poměrně vysokou daň, kterou hráči jako on museli platit. O celkové sumě, již Denyk hraním vydělal, tak přesný přehled není.

Vyčíslit nijak nelze ani to, co přinese návrat první vlny e-sportových hráčů se zkušenostmi z Evropy zpátky do Česka. Koučové s vlastní zkušeností z velkého světa e-sportu však budou pro lokální scénu katalyzátorem k nezaplacení. Až se za pár let dočtete o nových velkých jménech, vzpomeňte si na Denyka.

Šílený jezdec

Matyáš Orság má ve světě hry League of Legends nick Carzzy. Přezdívka vznikla omylem: Chtěl napsat „šílený“, tedy „crazy“, ale udělal překlep a už mu to zůstalo. Bláznivá je i jeho kariéra. Svou první profi smlouvu se zahraniční stájí podepsal v patnácti letech.

Carzzy zářil ve Španělsku, Německu i ve Francii, kde nyní ve svých třiadvaceti letech působí. Na své pozici patří v Evropě k nejlepším. Když se ho zeptáte na jeho cenovku, chvíli počítá. Pak řekne dvacet milionů korun.

Jeho příběh je příběhem kluka na vrcholu kariéry, navíc jednoho z mála Čechů, kteří aktivně hrají v zahraničí – bojuje za francouzský Team Vitality. Pokud s ním chcete mluvit, zařizuje to na dálku specializovaná agentura z Londýna. Samotného Matyáše zastihnete v Berlíně, v Mekce League of Legends, kde žije každý, kdo ve hře třemi písmeny zkrácené do tvaru LoL něco znamená. Je tam totiž studio vývojářů Riot Games, kde se odehrávají klíčové zápasy.

Valašské dětství u počítače

Matyáš přitom pochází z Huslenek, malé obce posazené pod kopci kdesi na Valašsku, jen pár kilometrů od slovenských hranic. „Neměl jsem tam moc co dělat, moc přátel jsem neposbíral, tak jsem většinu dětství strávil za počítačem,“ vzpomíná dnes. Her hrál hodně, k srdci mu ale přirostlo nejvíc právě LoL. Hrál ho zhruba čtyři roky, a když mu bylo patnáct, podepsal smlouvu s německou stájí známější pod pozdějším názvem ad hoc gaming a začala mu chodit pravidelná výplata.

Jak se tam dostal? Měl talent, hodně natrénováno a svoje výsledky zveřejňoval na tehdejším Twitteru, kde si ho všimli němečtí skauti. Už předtím sbíral body třeba za českou stáj eXtatus, ale hrát za zahraniční tým bylo něco úplně jiného.

Matyáš Orság čili Carzzy, šampion League of Legends. První profi smlouvu se zahraniční stájí podepsal v patnácti letech. | Zdroj: Alexandre Carlier

Hlavně odtamtud vedla cesta k vyšší profesionalitě. Když bylo Ma­tyášovi šestnáct, odjel na prázdniny hrát za španělský Mad Lions do Barcelony. V sedmnácti už vyhrával, co se dalo, a na své pozici se stal jedním z nejlepších v Evropě. Ten obrat o „jeho pozici“ padl už podruhé, tak si o něm něco řekněme. Carzzy má ve hře za úkol co nejvíce škodit, co nejdéle zůstat naživu a chránit ostatní v týmu. Je Attack Damage Carry neboli Marksman. Jen připomeňme, že LoL je realtimová strategie, kde hráč bojuje spolu se svým týmem proti nepřátelskému týmu na jedné rozlehlé mapě. Cílem hry je zničit nepřátelský Nexus, což je velká stavba u základny protihráčů.

Být hlavní silou v týmu

Matyášova pozice je pro jeho tým klíčová. Přináší obrovské zkušenosti, které jsou potřeba. Ačkoli Vitality hraje nejvyšší evropskou ligu, musí stále bojovat o účast v dalších kolech, zatím je na děleném pátém místě z deseti. Fanoušci Carzzymu píší, že má na to být ve výše postaveném týmu, jeho strategie je ale nyní jiná. „Přišlo mi to jako zajímavý projekt. Vždyť v týmu, který nikdy nic nevyhrál a měl většinou podprůměrné výsledky, bych mohl být hlavní silou vedoucí k tomu, aby se to změnilo,“ popisuje svou motivaci u Vitality. A přestože se před nedávnem vážně spekulovalo, že by mohl být na odchodu, úvahy zatím odmítá.

Matyáš má také skvělé srovnání s tím, jak fungují české a zahraniční stáje. Rozdíl se prý smazává, je však stále hodně citelný. Hlavně ve finančních odměnách. Zatímco v Česku si hráči přijdou na „kapesné“ v průměru kolem dvaceti tisíc, ti nejlepší samozřejmě o kus více, v zahraničí začínáte zhruba na sto tisících. Takže když v sedmnácti odešel ze třeťáku střední školy, měl před sebou velkou vidinu. „Nikde jinde než v zahraničí nemá smysl se tomu věnovat naplno. V Česku je málo hráčů, nejsou tak dobří, LoL tady má také docela malou sledovanost. U nás bych asi ani nikde v práci ve třiadvaceti na takové peníze nedosáhl,“ mluví o svých odměnách.

Je tedy zřejmé, že investuje, přitom prý drží chladnou hlavu a neutrácí zbytečně. „Když rodiče viděli, že to funguje, začali mě podporovat, ačkoli na začátku měli obavy, jestli se mi podaří dosáhnout na špičku. Nakonec investuji také do otcova byznysu kolem aut,“ popisuje. Peníze ale ukládá i do ETF fondů, krypta a do nemovitostí. Díky pozornosti, která je na něj upřená, využívá rovněž sponzoring. Do loňského listopadu byl třeba tváří jedné značky bublinkového čaje.

League of Legends je trochu jiná než další z populárních her Counter Strike zejména v tom, že její liga je licencovaná vývojáři, kteří si ji hlídají. Není tedy ze strany pořadatelů možné uspořádat kdekoli zápas nebo ze strany týmů přemýšlet o tom, jestli stojí za to se ho účastnit. Stejné je ale to, že se hraje naplno, a když se nehraje, trénuje se. Matyáš stráví hraním v průměru deset hodin denně, ostré zápasy má jeho tým zhruba tři v týdnu.

Srovnání se zahraničím je také zajímavé v tom, že musí kooperovat se spoluhráči z různých koutů světa. „Hrál jsem s různými národnostmi a nejvíc mi sedli hráči z Balkánu nebo Poláci. Jsou blíž k Čechům než třeba Francouzi či Španělé. Úplně zvláštní kategorie jsou pak Korejci. Hodně týmů je obsazuje, ale oni moc nemluví anglicky, jsou uzavření a je složitější s nimi navázat lidský kontakt,“ líčí Matyáš Orság.

Cesta do hlubin hráčovy duše

Hraní her jako cesta k osobnímu rozvoji. To je téma, které nejen pro sebe prozkoumává kapitán stáje Sinners Esports Sebastian Daňo. Přední český hráč Counter Strike vidí svoji budoucnost v roli mentálního kouče hráčů.

Když mu bylo sedm, dostal první počítač. Když mu bylo osmnáct, oznámil matce, že se bude živit jako profesionální hráč hry Counter Strike a dosáhne toho za dva roky. Nakonec to trvalo čtyři roky, ale podařilo se.

Dnes je sedmadvacetiletý Sebastian Daňo původem z Biskupic na Zlínsku kapitánem e-sportové stáje Sinners Esports a jedním z nejlepších hráčů téhle hry v Česku. A hlavně je to člověk se zasvěceným vhledem do hráčské komunity, který se nebojí mluvit i o odvrácených stránkách e-sportu.

Sebastian je ve světě hry, jejíž název je často zkracován na písmena CS, známý pod nickem „beastik“. Patří mezi starší hráče a vlastně už přemýšlí o svém životě po skončení aktivní kariéry. Ne že by bylo potřeba konec přivolávat, ale právě jeho zkušenosti hráče a také týmového kapitána mu pomáhají v tom vidět věci ve větších souvislostech. Koneckonců není dávno doba, kdy chtěl s e-sportem skončit.

Dva a půl milionu diváků

Counter Strike neboli „céesko“ je střílečka odehrávající se v předem daném konkrétním prostředí. V komunitě se mu říká „mapa“ a takových map je sedm. Proti sobě vždy stojí dva pětičlenné týmy – protiteroristická jednotka a teroristé. Hraje se na dva poločasy, každý poločas trvá dvanáct kol. Základním úkolem je, aby jeden tým ten druhý zlikvidoval. Vyhrává ten, kdo jako první nasbírá třináct bodů. Hra, jejíž první verze vyšla v roce 1999, je celosvětovým fenoménem a největší turnaje zvané major, které se konají dvakrát za rok, přitahují statisíce diváků. Například finále majoru v roce 2021 ve Švédsku sledovalo v jednu chvíli dva a půl milionu lidí. Hrálo se tehdy o dva miliony dolarů.

Sebastian Daňo je přední český hráč Counter Strike, na profesionální úroveň se dostal ve dvaadvaceti. | Zdroj: Michaela Szkanderová

Sebastianovi je dnes sedmadvacet let. Prakticky celý profesní život věnuje hraní. Jediná „skutečná“ práce, kterou měl, byla ve výrobě krmiv, odtud odešel ke hraní. „Mamka nebyla úplně ráda, že trávím celý život na počítači. Na druhou stranu se mi vyhnuly všechny skluzy mých vrstevníků k alkoholu nebo k drogám, za což byla ráda. Vůbec jsem na to neměl myšlenky,“ ohlíží se dnes. Se stájí Sinners boduje v ESL Challenger League, což je druhá nejvyšší soutěž v rámci posloupnosti turnajů organizátora ESL, který je nejtradičnější organizátor soutěží. Už dvakrát to nevyšlo, ale pokud tým zabere, má šanci se letos probojovat do kvalifikace na major.

E-sport má se sportem klasickým několik styčných charakteristik. Klání, trofeje a výhry lákají publikum, na to zase slyší sponzoři, a kluby si tudíž mohou vydělat slušné peníze. Hráči také. Podobně jako u klasických sportů mají své kouče, psychology, musejí dbát na fyzickou kondici i zdravou stravu. A také mají svoji hodnotu. Řádově jde o jednotky milionů.

Když Sebastian přicházel k profesionálnímu hraní, měl o něco menší výplatu než předtím v práci. Dnes už se zkušenostmi a kapitánskou páskou povýšil. Tuší ale, že kdyby stejnou dávku času a energie dával do podnikání, mohlo by být lépe. „Rád bych se jednou věnoval mentálnímu koučování, performance koučování nebo způsobům pro optimalizaci výkonu. Rád bych využil své zkušenosti a rád bych se podíval do zahraničí. V sedmadvaceti to už v roli hráče asi nepůjde, ale v nové roli ano,“ vyhlíží. Koneckonců před začátkem sezony mu u Sinners končila smlouva a měl zahraniční nabídky. Nicméně nevyslyšel je. Jako kapitán si řekl, kam chce, aby tým směřoval, a vedení mu vyšlo vstříc. „Když zůstanu v Česku, bude to u Sinners,“ říká s úsměvem.

Bod zlomu

Sebastian se umí na e-spor­tovou scénu dívat i poměrně kritickýma očima. Třeba právě ve chvíli, kdy dojde na ceny tuzemských hráčů. Stanovují je smlouvy a výstupní klauzule a prý jsou nesmyslně přemrštěné. „Proto tady nikdo nikoho nekupuje. Změny probíhají, jen když někomu končí smlouva. Hráčů je málo, a když chceme někoho nového, nemá smysl jej přeplácet. Lepší je podívat se do hráčské komunity, což jsme také sami udělali,“ vysvětluje. O ceně hráče rozhoduje rovněž marketing, zejména pozornost, již dokáže gamer získat na sociálních sítích. Opět tady platí, že kdo přitahuje hodně diváků, bude mít výhodu nad hráčsky stejně dobrým kolegou, který ovšem se sítěmi nepracuje.

Další věcí je hráčský životní režim. Sebastian sedí u her v průměru deset hodin denně, šest dní v týdnu. Před pár lety měl už všeho dost. „Hodně to souvisí s tím, když se týmu nedaří. Ale i když se daří, v takovém stavu všechno vidíte pesimisticky. Dostal jsem se do bodu, kdy jsem spal třeba půl hodiny za noc, a to už dál nešlo. Bohužel tohle je v hráčské komunitě normální, a kdo se z toho nedostane, v pětadvaceti skončí,“ říká.

Jeho zkušenost ho přivedla k psychologii, meditačním praktikám, pravidelnému cvičení a zdravým stravovacím návykům. I tak je prý úspěch, když hráč vydrží aktivní do dvaatřiceti. „Bohužel tohle je komunita dost introvertních lidí. Neumějí mluvit o potížích, dost to v sobě dusí. Pak vznikají potíže, když máte hrát v týmu. V Česku se tahle stránka hraní pořád podceňuje, ale je důležité ji řešit,“ připomíná. Sám z téhle škatulky dokázal vystoupit. A chce ukázat, že i hraní her může mít přesah do osobnostního rozvoje. Navzdory tomu, co si obvykle rodiče dětí u počítače myslí.