Babiš permanentně lže, vůbec nechápu, proč se neomluvil, že byl v StB, říká miliardář Pudil

Petr Pudil

Petr Pudil Zdroj: E15 Tomáš Lébr

Petr Pudil
Petr Pudil
3
Fotogalerie

Málokterý český miliardář má za sebou investici do veřejně prospěšné instituce. Petr Pudil má v tomto směru splněno. Letos 22. února otevřel v bývalé Zengerově transformační stanici svou Kunsthalle. „Ambicí je vrátit Prahu na kulturní mapu Evropy, dát příležitost mladým umělcům, české scéně, ale současně sem přivážet to nejlepší ze světa umění,“ řekl. Vyjádřil se také k nadcházejícím prezidentským volbám.

Na stránkách své nadace píšete, že „kolem nás je spousta problémů, které vyžadují akutní řešení“. Proč jste se tedy rozhodli podpořit právě oblast umění?

Chceme přispět k rozvoji společnosti a jejího pohledu na svět, protože umění je způsob, jak se na něj podívat z trochu jiného úhlu, očima lidí, kteří mají mimořádný talent. Umění otvírá možnost přemýšlet o sobě, o vlastní minulosti, o budoucnosti nebo se jenom potěšit z toho, jak někdo zprostředkovává krásu. Umění je i velmi důležitá součást vzdělávání, kterou veřejný systém trochu pomíjí.

V Evropě je zvykem, že umění významně podporuje stát nebo obecně veřejný sektor. Naproti tomu americký model spíše spoléhá na podporu soukromých peněz. Který z těch modelů je vám bližší?

Každý ten model má výhody a nevýhody. My chceme být privátní neziskovou nevládní institucí, která nečerpá státní peníze, opírá se o své zakladatele, členy, podporovatele a která hledí na to, aby byla akceptována širší veřejností. V tom se určitě blížíme tomu americkému modelu. Myslíme si, že to je příspěvek k budování občanské společnosti. Ambicí je vrátit Prahu na kulturní mapu Evropy, dát příležitost mladým umělcům, české scéně, ale současně sem přivážet to nejlepší ze světa umění.

Profil Petra Pudila v žebříčku E15 nejbohatších Čechů a Slováků >>>

Zaujal mě váš důraz na mezinárodní podobu Kunsthalle. Budujete mezinárodní kurátorský tým a i umělci, které tady prezentujete, jsou dost často ze zahraničí. Máte pocit, že je Česko málo propojené se světem?

Naší misí je určitě propojovat mezinárodní uměleckou scénu s domácím prostředím, ať už uměleckým, anebo s veřejností. Vidíme v tom i příležitost, aby Praha byla více vnímaná jako místo, kde najdete kvalitní kulturu, kvalitní umění, nejen jako místo, kde je levné pivo. Současně je to i příležitost pro místní umělce, aby byli rozpoznatelnější v mezinárodním prostředí. To, že tady můžete vidět světové umění, je i příležitost pro lidi, kteří nemají na to, aby za ním jeli do Tate a strávili víkend v Londýně. Proto se snažíme být přístupní zejména mladým – ti u nás mají vstup zdarma.

Podporuje stát u mladých lidí dostatečně návštěvnost kulturních institucí?

To záleží na tom, jaká je role státu v oblasti umění. Jsem člověk spíše liberální, takže asi nepřekvapím, když řeknu, že radši vidím menší stát než větší. Ale problém vidím v tom, že se snažíme mít stát, který vše kontroluje a řídí. Stát by měl posilovat energii a zájem lidí, aby se starali o věci kolem sebe, ať už jsou to umělecké instituce, sportovní oddíly nebo lidová škola umění, a to prostřednictvím daňových pobídek. To je model, který využívají nejen Spojené státy, kde to je masivní, ale i většina států Evropské unie. Tím nezpochybňuju, že systémové instituce jako Národní galerie či Národní divadlo nebo vysoké školy stát podporovat musí a měl by to asi dělat mnohem víc. Ale neměl by mít ambici přerozdělovat peníze na kulturu. Nechme to na lidech, oni najdou tu nejlepší cestu.

Jací umělci a jaké projekty se mohou ucházet o vaši podporu, ať už přímo v Kunsthalle, nebo u vaší nadace?

Nadace podporuje obecně projekty, které propojují mezinárodní a české umění, tu a tam podpořím nějakou výstavu, která takový aspekt přináší. Náš největší projekt je přirozeně Kunsthalle, má svůj dlouhodobý výstavní program, který vede profesionální tým. Snažíme se, aby výstavy přinášely něco nového, relevantního, co diváka překvapí, ať už z hlediska obsahu, nebo formy.

Jak se za posledních třicet let proměnila filantropie v Česku?

Vidím to pozitivně, zejména ve středoevropském kontextu. Česko má nejsilnější občanskou společnost ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi. Lidé se tady víc a víc zajímají o to, co se děje kolem. Mohu vypíchnout nějaké příklady z oblasti umění – například Osmička v Humpolci nebo Telegraf v Olomouci. A další věci se připravují, čili bych řekl, že lidé, kteří mají dostatek kapitálu, se zajímají o to, v jakém místě žijí. Děje se to víceméně za privátní peníze s minimální podporou státu. A ty instituce přinášejí zajímavý program a obrovsky mění charakter míst a měst, kde vznikají. To na Slovensku, v Maďarsku, v Polsku či na Balkáně nenajdete.

S Janem Dobrovským a Vasilem Bobelou podporujete obecně prospěšnou společnost Post Bellum, jejíž hlavní činností je projekt Paměť národa zaměřující se na dějiny 20. století. To je aktivita, jež souvisí s retrospektivou, kterou se díváme na to, čím Česko v minulosti prošlo. Ale jaký význam má taková podpora pro budoucnost?

To je dobrá otázka, kterou si klademe opakovaně mnoho let. Bohužel se opakovaně ujišťujeme, že je to důležitější a důležitější. Celkem se dá pochopit, proč má člověk tendenci pamatovat si z minulosti to lepší a to horší spíše zapomínat. To platí o našich životech i o kolektivní paměti. Abychom se vyvarovali chyb, které naši předci udělali, musíme tu paměť neustále udržovat. Je to smysl Paměti národa, že zaznamenává skutečné příběhy lidí, kteří prošli všemi totalitami dvacátého století, z různých úhlů pohledu. Nemá ambici konkurovat historickým ústavům. Přináší autentická svědectví, která mohou lidi oslovit, protože příběhová stránka edukace je nám nejbližší. Projekt Paměti národa má obrovský význam pro to, abychom neumožnili různým populistům a demagogům zneužít našich momentálních obav a my všechno ve stresu rychle nezahodili. Liberální demokracie není perfektní, ale je to pořád to nejlepší, co zatím homo sapiens vymyslel, abychom si udrželi uspořádanou společnost, která nekončí s každou krizí nebo válkou. A snažíme se zapojit i do toho, kam má Paměť národa kráčet dál.

Není už vhodný čas na hlubší reflexi posledních třiceti let? Není čas se podívat, odkud moderní český stát vzešel a kam míří?

Paměť národa se snaží i o tohle. Můj partner Jan Dobrovský je v tom velmi aktivní a s Jindřichem Šídlem mají podcast právě o devadesátých letech. Občas jim to nedá nekomentovat události současné, ale vždycky je to v nějakém kontextu těch devadesátek. Je důležité o nich mluvit. Máme tady dnes generaci, která si to už moc nepamatuje. Nebo nemůže pamatovat vůbec a nemá moc šancí se o tom docela důležitém transformativním období něco dozvědět. To nebyla běžná dekáda. To byla dekáda, kdy naše generace a generace starší dělaly reformy každý týden. Dneska máme vlády, které udělají jednu reformu za čtyři roky volebního období. Určitě se toho spousta nepovedla, ale myslím, že to klíčové se podařilo. Dovedli jsme zemi do NATO, dovedli jsme ji do EU a vytvořili jsme tady systém natolik robustní, že dokáže odolat i v takhle kritických obdobích, jako jsou nynější různá volání po rychlých řešeních.

Blíží se prezidentské volby a způsob, jakým volíme prezidenta, nahrává tomu, aby se stát rozdělil na dvě poloviny. Jak pracovat s tou polovinou, která většinou žije na venkově, nezřídka volá po rychlých řešeních a může mít úplně jiné informace než lidé z měst?

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!