Stovky houslí prošly rukama Pavla Celého staršího, dnes už legendárního houslařského mistra. K řemeslu přivedl nejen svého syna Pavla, ale vyučil i třináct svých následovníků a tři následovnice. Ano, v Česku ve skoro zapomenutém, ale pro kulturu velmi důležitém oboru, pracují i ženy. V netradičním dvojrozhovoru pro E15 a byznys vyprávějí Pavel Celý starší a Pavel Celý mladší o tom, jak se dostali k houslařině. První proto, aby nemusel do JZD a do traktoru, druhý proto, aby navázal na svého otce. Ale nikoliv z donucení.
Dědí se v rodině Celých řemeslo či povolání z otce na syna? Kolik tedy existuje houslařů Celých? Případně Pavlů?
Pavel Celý starší: Teď už ano. Zatím jen dva, já, a právě syn Pavel. Uvidíme, co bude dál.
Pavel Celý mladší: S oborem začal můj otec, já jsem první následovník.
Jak se k povolání houslaře dostal ten nejstarší z rodiny Celých?
Pavel Celý starší: Tak, že jsem nechtěl do JZD a nechtěl být zemědělcem. Můj život je propojený s houslemi od roku 1957. Začalo to v hudební škole v Kyjově, kde byl mým prvním učitelem žák Leoše Janáčka. Já a housle? To nebyla žádná velká láska, na straně druhé jsem cítil, že by byla škoda hraní nechat. Housle mi nakonec pomohly při ukončení základní školy uniknout zemědělství. Každá rodina vlastnící nějaké pozemky v péči JZD, měla dodat jednoho zemědělce. Bratr v té době maturoval a hlásil se na Vysokou školou zemědělskou, ale to nevyhovovalo, byli potřeba traktoristé. Housle byly argumentem, že mě propustili do učení v Lubech u Chebu.
Takže láska až na druhý pohled?
Pavel Celý starší: Dokonce možná až třetí. Jedinou možností vyučit se houslařskému řemeslu byla učňovská škola při závodě Cremona, který patřil k podniku Československé hudební nástroje v Hradci Králové. Po praktické stránce mi učení velmi vyhovovalo, s teoretickým vzděláním to bylo horší a brzy jsem poznal, že bych se měl snažit o maturitu. Jeden z učitelů mi doporučil dřevařskou průmyslovku v Bystřici pod Hostýnem, od tamního závodu jsem dostal stipendium. Šlo sice o příbuzný obor, ale po technické stránce na vysoké úrovni, z čehož jsem těžil i po několika letech při studiu dřevařského inženýrství. Na střední škole jsme se poznali i s mojí budoucí manželkou. Oženil jsem se v roce 1975 po ukončení vojenské služby.
Kdy pro vás začala ta skutečná houslařina?
Pavel Celý starší: Práce v mateřském podniku mně velmi vyhovovala, byl jsem u staleté historie i současné praxe výroby houslí v Lubech u Chebu. Mohl jsem sledovat výrobu sortimentu od školních nástrojů až po mistrovské. Při práci jsem ještě vystudoval vysokou školu, ale lákala mě i houslařská praxe. Podle svých představ jsem v 80. letech napsal učebnici technologie pro učňovský obor výroby strunných hudebních nástrojů. Ta se používala víc než 20 let na učilišti v Lubech. Vzděláváním houslařů a historií houslí jsem se zabýval už ve diplomové práci na Vysoké škole ve Zvolenu, kde jsem vystudoval dřevařské inženýrství. Následně jsem vše ještě rozvinul ve své bakalářské práci učitelského oboru na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.
Co s výrobou houslí provedla změna režimu v listopadu 1989?
Pavel Celý starší: Po převratu v roce 1989 jsem zanechal zaměstnání inženýra a pustil se do houslařské praxe ve své dílně na plný úvazek. Chtěl jsem si sám projít technologické postupy, jak se praktikovaly od středověku přes jednotlivá slohová období až po současnost. Začal jsem stavbou fidul (fidula je starý hudební nástroj – pozn.), pokračoval starými violami, až po současné nástroje houslové rodiny, tedy housle, violy, violoncella a kontrabas. Moji snahu podpořil i zájem o „staré hudební nástroje“ a získal jsem na vlastní výrobu dostatek zákazníků.
Jak jednoduché nebo složité je v houslařském řemesle pokračovat?
Pavel Celý starší: Abych plně využil své možnosti, tak jsem se koncem 90. let minulého století rozhodl učit adepty tohoto oboru. Pochopení pro svůj záměr jsem našel na Středním odborném učilišti v Luhačovicích, kde byli ochotni rozšířit vyučované uměleckořemeslné obory o stavbu strunných hudebních nástrojů. Oni učili všeobecně vzdělávací obory, já speciální technologii, materiály a praxi stavby nástrojů. Syn Pavel mezitím dokončil studia muzikologie. Nejdříve si doplnil maturitu o náš obor a pak se zapojil jako učitel k vyučování svých budoucích kolegů v dějinách hudby a hudební teorie.
Pavel Celý mladší: Podnikání je dnes obecně velmi složité. V houslařství obzvlášť. Naši klientelu tvoří hlavně hudební školy, členové orchestrů a hudebníci, kteří mají většinou hluboko do kapsy. Musíme se tomu cenově přizpůsobovat. Přitom naše řemeslo i jen v rámci oprav zahrnuje stovky dílčích odborných činností, které se houslař učí roky. V autoservisu vám opraváři obvykle jen vymění vadnou součástku. Houslař, pokud mění u houslí duši, kolíčky, kobylku, musí vždy polotovar přizpůsobit konkrétnímu nástroji, tzv. ho lícovat. Nelze provést jen prostou výměnu. Přitom v autoservisu vám naúčtují běžně hodinovou sazbu 600–700 korun. My opravujeme za podstatně nižší ceny.
Láká vůbec mladé takové řemeslo?
Pavel Celý mladší: Ano, otec vyučil asi 13 mladých houslařů a z toho se více než polovina oboru věnuje profesionálně.
V čem je ta práce krásná? Ve vůni dřeva? V konečném výrobku?
Pavel Celý mladší: Je to pestrý obor, který zahrnuje mnoho činností a operací. Ať už stavíte nový nástroj nebo opravujete, každý pracovní den je zcela jiný a je radostným objevováním. Kromě houslí, opravujeme i violoncella a kontrabasy. Kolega například dokončuje restaurování 300 let starého kontrabasu pro jedno moravské muzeum. Je to extrémně náročná, ale krásná a až detektivní práce. Po otevření nástroje v něm objevil pergamenové podlepky se středověkými latinskými texty. Některý z předchozích opravářů použil starou knihu a nastříhal z ní pásky, kterými zpevnil praskliny desek z vnitřní strany nástroje.
V čem je houslařila jiná, náročná? Třeba že jde o technologicky složitou a někdy až titěrnou práci?
Pavel Celý mladší: Práce je to krásná a zároveň záludná v tom, že pracujete sám v tichu dílny a jste sám sobě šéfem. Nikdo na mě v práci nekřičí, vše si plánuji sám a za svoji práci plně zodpovídám. A je ještě náročná na nástrojové vybavení. Houslař pracuje zpravidla ručně, potřebuje ale kvalitní nože (používáme japonské), pily, špičková dláta, speciální přípravky k lepení prasklin, ořezávátka a výstružníky kolíčků, přírodní lihové laky připravované z kvalitních pryskyřic, štětce. Houslařství je pořád jen řemeslo. Lze se mu naučit, hlavní je praxe a pečlivost. Přirovnat ho lze k více oborům, z každého má něco: umělecké truhlářství, řezbářství, malířství.
V České republice existuje jediná čistě „houslařská škola“ ve Zlíně? Hlásí se do ní žáci sami? Anebo je to boj a „shánění“ těch, kteří by to toho tzv. šli?
Pavel Celý mladší: Největší škola s nejdelší tradicí pro hudební nástroje je nyní v Chebu, dříve působila v Lubech u Chebu. Kdysi bylo možné se oboru vyučit i v Hradci Králové, kde se teď zaměřují jen na drnkací strunné a klávesové nástroje. V naší dílně probíhala praxe houslařů, kteří studovali obor na Střední odborné škole Luhačovice. Otec se staral o praktickou výuku, já jsem učil teoretické předměty, tedy stavbu hudebních nástrojů, hudební nauku či akustiku. Momentálně ale žádné žáky nepřijímáme. Otec je vážně nemocný a z nástupců zatím není nikdo, kdo by praxi zaštítil. Všichni mladí houslaři mají hodně starostí s vlastními dílnami a živením rodin. Učení dorostu je velmi časově náročná a ztrátová činnost. A taky závazek na mnoho let.
Byla by to práce i pro děvčata? Absolvovalo ji už nějaké?
Pavel Celý mladší: Pokud vím, obor studovala čtyři děvčata, tři odmaturovala a jedna nebo dvě se houslařství i věnují.
Co je pro houslaře nejdůležitější? Cit v rukách? Hudební sluch? Může se stát houslařem každý?
Pavel Celý mladší: Hudební sluch je důležitý, určitě dobré oči, což však není můj případ, protože mám 10 dioptrií, a to mě v práci velmi omezuje a nemohu dělat vše. Hlavní je ale trpělivost, pokora k materiálu i práci. Je nutné se stále učit z chyb, neustále studovat obor, konzultovat s kolegy, neustrnout na místě.
Má takové řemeslo budoucnost?
Pavel Celý mladší: Snad. Mrzí mě, že nemohu říct „určitě“. Jsme navázání na kulturu, která je obecně v České republice podfinancovaná a zanedbávaná. Nikdy jsme na nic nebrali dotace a máme dost starostí s prostým provozem a uživením dílny. Pracujeme i 10–12 hodin denně. Před půlrokem jsem zavedl pracovní soboty. Týkají se nás všechny trable dnešních podnikatelů jako jsou EET, drahé účetnictví, kontrolní hlášení, kontroly z úřadů. A navíc se náš obor může jevit jako okrajový, protože výroba a opravy houslí opravdu nejsou masová záležitost. Pokud chceme ovlivnit budoucnost řemesla, musíme do toho dále investovat, vychovávat dorost, předávat zkušenosti. Vše bez nároku na jakýkoli rychlý zisk. Když to tedy shrnu, není to žádná legrace. Ale myslím, že když budu dělat řemeslo poctivě, tak těch pět hladových krků doma uživím. Ostatně na tom nejsem tak špatně. Jeden kolega ze Sdružení houslařských dílen a řezbářů má šest dětí a druhý sedm.
Tušíte, proč si pivovar Kozel do svého reklamního spotu vybral právě vás?
Pavel Celý mladší: Myslím, že je zaujal příběh mého otce, který se celoživotně věnuje houslařství, podporuje poctivé řemeslo a zároveň začal předávat zkušenosti mladým lidem mimo svoji rodinu. To asi není úplně běžný model. Já si toho také cením, mám díky tomu hodně dobrých kolegů a zkušenosti mého otce jsou uchovány a dále rozvíjeny v mnoha hlavách. To je pro obor přínosné. V rámci Sdružení houslařských dílen a řezbářů zkušenosti dále sdílíme. Obohacuje to všechny.
