Kečup k řízku? V Rakousku naprosto běžné, říká výrobce omáček Hans Peter Spak
Vídeňák Hans Peter Spak patří k prvním zahraničním investorům, kteří po revoluci vstoupili na český trh. Stačila k tomu jedna návštěva Prahy v prosinci 1989, aby si už tehdy, jeho slovy, „pulzující město se spoustou lidí v ulicích“ zamiloval. Nejprve chtěl výrobky ze své rakouské továrny do Česka pouze dovážet. „Vzhledem k problémům s devizami to ale nefungovalo. Proto jsem se rozhodl, že budu mít továrnu tady,“ říká čerstvý osmdesátník.
Firma začínala v roce 1935, kdy váš otec zahájil výrobu majonézy v továrně u Vídně. Vy jste však na začátku devadesátých let prakticky přemístil hlavní výrobní program do závodu v Sušici na Plzeňsku. Rozhodly o tom vážně jen sympatie?
Ano. Lidé tady mi byli sympatičtí. Už tehdy jsem viděl, že Československo a Rakousko jsou si velmi blízké země, jsou spřízněné i v kuchyni. Už za rakouské monarchie české ženy učily Rakušany vařit. Ale roli hrála také geografická blízkost, z Vídně je to do Sušice jen tři sta kilometrů. Navíc výhodou středně velkého podniku je, že se můžete rozhodovat spontánně, na rozdíl od velkých koncernů, které si musejí nejdřív udělat statisíce analýz.
Rakouský trh měl Spak v té době už pokrytý. Chtěl jste jít dál?
Přesně tak. V továrně u Vídně se hned od začátku vyráběly kečupy a majonézy a s naprosto stejnými recepturami i šíří sortimentu jedna ku jedné jsme začínali také tady. Výrobu kečupů jsme v Rakousku zastavili a spustili ji 1. dubna 1991 v Sušici – a nebyl to aprílový vtip, ale realita. Po půl roce jsme začali s produkcí omáček a pak postupně přidávali další sortiment. Dnes už je to zhruba sto výrobků a kečup vyrábíme stále výhradně v Česku.
Proč vlastně zrovna kečup?
Kečup se stal populárním v Rakousku někdy v polovině sedmdesátých až osmdesátých let, do té doby moc známý nebyl. Já jsem tehdy cestoval a viděl, že to je nový produkt a potenciálně nový trh a že v Americe se to jí úplně ke všemu. Tak jsem si říkal, že to zkusím. A jestli tehdy bylo naprosto nepředstavitelné, že by si dal někdo k vídeňskému řízku kečup, dnes zase není, aspoň v Rakousku, nikdo, kdo by si ho k němu nedal.
Ale ne!
Je to tak. A pro byznys? Zaplať pánbůh za to!
Loňský obrat firmy dosáhl v Česku 750 milionů korun, o sto milionů více než v předchozím roce. O rok dříve to bylo meziročně dokonce o 130 milionů korun více. Podařilo se loni dosáhnout toho, co jste chtěli?
Samozřejmě neustále usilujete o to, abyste se zlepšovali, byli vstřícnější vůči zákazníkům a přidávali nové produkty. My jsme tak například omáčkám dali nové obaly a přešli ze skla na PET. V rámci našeho výzkumu a vývoje, který probíhá také přímo v Sušici, jsme totiž dospěli k názoru, že je to pro spotřebitele lepší. Z plastu jde kečup nebo omáčka lépe vymáčknout než vytřepat ze skleněné lahve. A trh to velmi dobře přijal, takže nám potvrdil, že to byl správný krok. A také jsme vyvinuli kečup Master, což je skutečně čistý kvalitní přírodní produkt jen z rajčatového protlaku, vody, octa a z koření. Nic jiného už v něm není.
Takže těch zmíněných 750 milionů je očekávané číslo?
Zmíněný růst je týmová práce. S produktem, za nímž nestojí tým, nebudete úspěšní. Ale stejně tak s týmem, který nemá produkt, nemůžete být úspěšní. Vždycky je to souhra. Musím říct, že můj syn Peter, současný generální ředitel Alexander Müller a obchodní ředitel Michal Neškera, to jsou ti, kdo to tlačí dopředu, ti jsou hnací sílou. A máme k tomu silné zázemí, naše zaměstnance. To je náš klíč k úspěchu.
A v řeči čísel?
Společně se synem stanovujeme cíle, které musejí být bezpodmínečně dosaženy. To je prostě zadání. A pak stanovujete takzvaný druhý cíl, tomu u nás doma interně říkáme „přání Ježíškovi“, kdy říkáme, že by bylo fajn, kdybychom dosáhli i tohohle čísla. A naším zadáním byl růst kolem osmi až deseti procent, to by bylo přibližně někde okolo sedmi set milionů korun. Ale pan obchodní ředitel se svým týmem zabrali a dotáhli to až na zmíněných 750 milionů korun.
Aktuálně jste v Česku na trhu jedničkou v segmentu dressingů a máte k tomu blízko i pro kečupy. Kdy to nastane?
Mohlo by se to podařit už příští rok.
Loni jste zmínil plán, že chcete v Sušici zdvojnásobit roční výrobu ze současných dvaceti na čtyřicet tisíc tun. Kdy se reálně začne více vyrábět?
Do závodu v Sušici jsme investovali zhruba pět milionů eur, především do rychlejších a výkonnějších strojů. Máme tři linky, které zůstanou, a teď se staví čtvrtá. A na ní budeme schopni například těch pětisetmililitrových lahví vyrobit sto kusů za minutu. Je to nezbytné, když chceme v exportu mezinárodně růst. Všechny stroje začnou pracovat zřejmě v červenci, možná v polovině srpna. A počítáme raději i s nějakými počátečními obtížemi, což v praxi znamená, že plný provoz předpokládáme zhruba od konce září.
Máte tedy ambice exportovat i mimo Evropu?
Na Česko, Slovensko a Rakousko se dívám jako na domácí trh, to ostatní je export. A zhruba polovina výroby sušické továrny se vyváží, a to už do řady zemí. Do Švédska, Itálie, do zemí bývalé Jugoslávie, do Maďarska, částečně do Izraele, jsme v Moldavsku a silní jsme i v Albánii. Ale soustředíme se hlavně na Evropu, zámoří je trošku problém.
Příliš náročné na investice, nebo kvůli jiným chuťovým preferencím?
Chuťově dokážeme s konkurencí držet krok, ať už je to kdekoli. Jde spíš o transportní cesty a logistiku, ta je čím dál dražší a do této oblasti bychom museli opravdu hodně investovat.
Když už jsme u ceny, dá se jí ještě dnes konkurovat?
My se soustředíme na to, abychom nabízeli nejvýhodnější poměr ceny a kvality. Takže existují určitě levnější produkty, ale jiné kvality, a do toho my nejdeme.
Kvalita je očekávatelná zejména u produktů prodávaných pod vlastní značkou, na rozdíl od privátních, pro další prodejce. Vy ale pod nimi rovněž vyrábíte.
To je v každé zemi jiné. V Čechách nemáme například vůbec žádné privátní značky. V Rakousku je pro nás podíl privátních značek významný. Ale privátní značky od nás mají často vyšší kvalitu než jiné výrobky tohoto druhu. To potvrdilo už několik nezávislých spotřebitelských testů. Rakouský trh je rozdělený mezi čtyři retailové značky: Spar, Rewe, Hofer, což je dceřiná firma německé společnosti Aldi, a Lidl. Tím to končí. Ale třeba u Sparu nebo Rewe je to tak, že z důvodu našich dlouhodobých kontaktů máme skutečně velmi dobrý vztah a oni náš kečup chtějí. Nejsme sice nejlevnější, ale děláme dobré věci. A řetězce jsou ochotné si za kvalitu zaplatit o pár centů víc, protože to ocení jejich spotřebitel.
Jak je to s novými výrobky? Je žádoucí mít každý rok něco nového?
Ano i ne. Ale jde o to, že trh je neustále v pohybu. Jsou nové chuti, kterým se musíte na mezinárodním trhu přizpůsobit. Jezdíme se inspirovat například na potravinářský veletrh do Amsterdamu. Pro spotřebitele totiž musíte být neustále zajímaví. Musí vnímat, že Spak má pro něj pořád něco nového. A to i přesto že si nakonec stejně často koupí to, co vždycky, na co už je zvyklý.
Takže každý rok to chce aspoň jednu novinku?
Zase ano i ne. Teď pracujeme na dvou nových omáčkách a na zlepšení chuti a receptury kečupu Gourmet, to je hlavní cíl pro letošní a příští rok. Ale určitě pak v letech 2026 a 2027 zase přijdeme s novinkami. Ano, oficiální právní předání jsem zorganizoval už před dvaceti lety. Život ubíhá rychle, a přestože se mi daří dobře a možná tady budu ještě za deset let, nikdy nevíte. Pro mě bylo důležité, aby syn věděl, pro co pracuje a proč. Existuje totiž spousta podnikatelů, kteří jsou přesvědčeni, že se dožijí dvou set let a že nemusejí řešit nástupnictví. Existují příklady renomovaných firem, které skončily jen kvůli tomu, že zakladatel firmy nebyl ochoten o pokračovatelích uvažovat.
