Starší generace koukaly hlavně na peníze, mladší hledají férového zaměstnavatele, říká manažerka Philip Morris

Gender Pay Gap, nebo také rozdíl v odměňování mužů a žen, se v Česku blíží k osmnácti procentům. To znamená, že ženy musí pracovat asi o dva a půl měsíce déle než muži, aby se dostaly na stejný roční výdělek. Není divu, že Česko pravidelně obsazuje poslední příčky evropských žebříčků. Téma se ovšem postupně otevírá a přispívá k tomu i konference Equal Pay Day, která se letos v Česku konala už pošestnácté. 

Na konferenci se představila také Altynay Tezekova, rodačka z Kazachstánu, která od loňského roku řídí HR oddělení People & Culture společnosti Philip Morris pro Česko a Slovensko. Philip Morris už v roce 2019 získal jako první v Česku certifikaci EQUAL-SALARY, kterou pravidelně uděluje stejnojmenná švýcarská nadace ve spolupráci s Ženevskou univerzitou a poradenskou společností PwC. 

České držitele certifikace platové rovnosti pořád spočítáme na prstech jedné ruky. Myslíte, že další budou přibývat? 

Věřím, že ano. Vnímáme to ostatně jako svou misi a i to je důvod, proč už několik let podporujeme konferenci Equal Pay Day. Chceme být slyšet a inspirovat ostatní. Je třeba ukazovat firmám výhody a zdůrazňovat argumenty, proč by se měly vydat stejným směrem. 

Dostává podle vás téma rovných příležitostí ve veřejné a byznysové sféře dostatečnou pozornost? 

Myslím, že se situace v posledních letech zlepšuje a téma získává stále větší pozornost. Konference Equal Pay Day se letos konala už pošestnácté a ambasadoři z různých zemí tady ukázali, že téma se skloňuje nejen v Česku, ale i na globální úrovni. Už dnes vidíme obrovské pokroky, ale pořád si myslím, že můžeme udělat víc. Rozhodně nesmíme zastavit. Je třeba tato témata dál tlačit, abychom jednou žili ve světě, kde mzdová rovnost nebude výjimkou, ale pravidlem. 

Začíná to víc rezonovat teď, když na pracovní trh vstupuje generace Z? 

Určitě, pro mladou generaci je to extrémně relevantní a důležité téma. Její zástupci rovné podmínky požadují a vnímají je jako své základní právo. Takže to přirozeně zohledňují i při výběru zaměstnavatele. Dnes už to rozhodně není jen o finančních benefitech, to byla priorita předchozích generací. Teď je to čím dál víc o tom, jak je firma férová a jaké jsou její základní hodnoty. Proto myslím, že certifikace platové rovnosti je na trhu práce jednou z největších konkurenčních výhod naší společnosti. 

S nerovným odměňováním souvisí i koncept skleněného stropu, tedy neviditelných bariér, které ženám brání v kariérním postupu. Máte s ním osobní zkušenost? 

Osobně jsem to nezažila, ale vím, že problém existuje a je poměrně časný. Řekla bych, že je to o štěstí. Záleží, jak má vaše firma nastavené hodnoty, jak k tomu přistupují nadřízení. Je na firmách, aby zavedly všechna opatření a skleněný strop u nich neexistoval. Potřebujeme mít dobře nastavené procesy i směrnice a na všechno dohlížet. Důležité je, aby byla například zajištěna nástupnická linie, ve které budou zastoupeny i ženy a nikdo je nebude přehlížet. 

Velkou roli při bourání skleněného stropu hrají muži. Jak vývoj v těchto otázkách přijímají vaši mužští kolegové?

Vnímám tam velký posun k lepšímu, ale to myslím vyplývá z rostoucího zájmu o téma jako takové. Vidím to konkrétně u nás ve Philip Morris. Když jsme rovnost příležitostí i platů přijali jako závazek, přitáhlo to velkou pozornost – mimo jiné právě i mužů. 

V Česku jste teprve od loňska, předtím jste působila třeba v Kazachstánu, Rusku nebo afrických zemích. Kde to pro vás bylo v tomto ohledu nejtěžší? 

Většinou jsem pracovala v mezinárodních firmách, což hraje velkou roli. Když jste součástí nadnárodní korporace, potom tolik nepociťujete místní zvyklosti. Například Philip Morris působí na mnoha trzích, ale své hodnoty, procesy, směrnice a důraz na určitá témata sdílí ve všech pobočkách po celém světě. Je jedno, jestli pracujete v Kazachstánu, Česku, na Filipínách nebo v Senegalu. Všude se věnuje pozornost stejným tématům. 

Když pomineme práci v nadnárodních korporacích, jak obecně vnímáte tamější situaci?

Řekla bych, že především v postsovětských zemích byla tématu dlouho věnována menší pozornost. Pravděpodobně kvůli přesvědčení, že v rámci Sovětského svazu měli muži i ženy rovné podmínky, takže není třeba tuto problematiku víc řešit. Mění se to až v posledních letech, kdy si lidé uvědomují, že to není tak úplně pravda. Protože ať už máme jakékoli přesvědčení, data nikdy nelžou. A v tomto případě hovoří poměrně jasně.

Působila jste i v ropném nebo těžařském průmyslu, tedy v oborech, ve kterých tradičně převládají spíše muži. Jaké to pro vás bylo?  

Cítila jsem, že musím být hlasitější, abych byla slyšet, a také průbojnější, aby mě brali vážně. Musela jsem zkrátka víc dokazovat, že dokážu obstát proti mužům. Rozhodně si ale nemůžu stěžovat, vždy jsem měla obrovské štěstí na kolegy a nadřízené. A je úplně jedno, jestli to byli muži nebo ženy.

Takže jste měla šéfy i šéfky? 

Myslím, že to bylo tak půl na půl. To bylo skvělé, protože od všech se můžete hodně naučit. To je ostatně hlavní argument pro různorodost na pracovišti. Každý jsme jiný a díváme se na společný cíl z různých úhlů pohledu. Když si různí lidé sednou k jednomu stolu, vznikne inspirativní a velmi efektivní prostředí, ve kterém se toho hodně naučíte. 

Od koho jste se naučila nejvíc? 

Měla jsem jednu nadřízenou, která uměla být velmi empatická, pokud šlo o lidi, a současně tvrdá v byznysových jednáních. Byla rozhodná a nebála se jít do rizika, na druhou stranu byla nejempatičtější nadřízenou, kterou jsem kdy měla. To je unikátní kombinace. Právě tam jsem se sama naučila, že může existovat rovnováha. Tedy že můžu prosazovat své názory a současně vést empaticky lidi. 

Jakou radu byste dala ostatním ženám, které se ve své kariéře chtějí dostat výš? 

Buďte odvážné a pokud se před vámi naskytne příležitost, chopte se jí. My ženy se velmi často bojíme, nevěříme si, pochybujeme o sobě. Kvůli strachu a neochotě riskovat pak mnohdy propásneme velkou příležitost. Pořád čekáme, až nás někdo přizve k jednání, pustí ke slovu, dá nám svolení někoho vést. Ve skutečnosti na nic čekat nemusíme, jen se nesmíme bát riskovat. Když se dnes ohlédnu, některá z mých dřívějších rozhodnutí se mi zdají skoro lehkomyslná nebo unáhlená. V té době to ovšem bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Bez toho bych se nikdy neposunula dál.

Altynay Tezekova

• Vystudovala obor lidských zdrojů ve Velké Británii, následně získávala pracovní zkušenosti v ropném nebo těžařském průmyslu.
• V roce 2012 nastoupila do společnosti Philip Morris International, nejprve jako HR Business Partner, později jako ředitelka HR oddělení People & Culture pro Kazachstán a Střední Asii.
• Od loňského roku žije v Praze a vede oddělení People & Culture pro Česko a Slovensko.