Evropské státy se pustily do vyzbrojování, aby nahradily techniku, kterou přenechaly Ukrajině, a zároveň své armády modernizovaly. „Pochopily, že není čas to odkládat,“ říká obchodní ředitel Tatra Defence Vehicle Robert Vent. Většina států se přitom snaží zapojovat domácí průmysl, alespoň ve formě podílu na dodávkách.
Jak se změnil trh speciální techniky za poslední období?
Výrazně. Některé státy si uvědomily nejen, že je třeba se dovybavit a techniku zmodernizovat, ale také, že není čas to odkládat. Navíc je její cena jinde než před pár lety. Samozřejmě v důsledku nákladových faktorů kvůli covidu a následným událostem.
Zbrojního materiálu a komponentů pro jeho výrobu je kvůli válce na Ukrajině nedostatek, což navíc vyvolává jeho další zdražení. Také došlo k výraznému nárůstu souvisejících nákladů, jako jsou například přepravní náklady.
Je něco pro vás pozitivního?
Za zcela zásadní považuji, že došlo ke změně pohledu veřejnosti na obranný průmysl jako takový. Stejně tak se změnil pohled bank, které na nás dříve hleděly jako na tzv. špinavý průmysl. I když na tom ještě pořád nejsme stejně jako například producenti čistých energií, tak změna k lepšímu je vidět. Aktuálně připravujeme například výstavbu nové haly v Kopřivnici a takový posun vnímáme. Na druhou stranu jsou neúměrně vysoké úrokové sazby.
Především ale, jak jsem říkal, došly státy k poznání, že potřebují dorovnat deficit ve vybavení svých armád. Což se týká i Česka. Když se podíváte na archaické tanky T-72, tak byly vyrobené před mnoha desítkami let a dnes už nejsou schopné plnit současné požadavky pro nasazení v boji. Zároveň ale také už téměř není možné takto starou techniku udržovat v provozu. Také proto, že řada jejích součástí se již nevyrábí. Rozjezd výrobní linky kvůli pár kusům pro opravu je pak hodně drahý.
Souvisí to všechno s válkou na Ukrajině?
Bezesporu. Některé techniky se státy prostě vzdaly ve prospěch ukrajinské armády a teď ji musí co nejdříve doplnit. Proto se třeba na tanky Leopard může čekat i roky. Stejné je to i s letadly, ale také se subdodávkami. Konkrétně je třeba obrovský problém s kabeláží. Továrny jsou plné a jedou na několik směn, a přesto jsou na dlouhé měsíce vyprodané. Mnohdy pak stojí skoro hotové výrobky před předáním zákazníkům, protože čekají na poslední díl, který jednoduše není nebo se jeho dodávka zpomalila. Například také sesterská společnost Tatra Truck je vyprodána na více než rok dopředu a také proto plánuje zásadní rozšíření kapacity.
Polská armáda už dnes nedostupnost techniky řeší tím, že hledá dodavatele třeba i v Jižní Koreji. Protože jinde ji v požadovaném čase nesežene. Nevýhodou je, že na to doplácí domácí průmysl. Ale když potřebná kapacita není k dispozici, tak se asi nedá nic dělat.
Je dnes někdo tahounem zbrojního průmyslu v Evropě?
Určitě největší poptávku generuje Německo a také Polsko. Je vidět, že třeba právě Polsko chce mít velkou akceschopnou armádu a nechce s jejím budováním čekat. Ovšem Poláci se kvůli tomu vzdali některých programů, který by podporovaly právě zbrojní průmysl v Evropě.
Čím je ta podfinancovanost, o níž jste mluvil? Tím, že státy jsou příliš zadlužené nebo spíš tím, že převládal pocit bezpečí?
Já bych řekl, že kombinací obojího. Když nejsou peníze, tak je samozřejmě politicky snazší brát finanční prostředky armádě než například penzistům. Navíc se všichni domnívali, že další konflikt v Evropě je nepravděpodobný a pokud snad nastane, bude vedený jiným způsobem, například v kybernetickém prostoru. Bohužel vidíme, že tomu tak není a způsob vedení boje se často vrací k těm pozemním formám, které známe z druhé světové války.
Změnilo se něco na tom, odkud chtějí státy primárně nakupovat?
Během covidu se uzavřely hranice a pro speciální, tedy vojenský materiál bylo restrikcí ještě víc. Takže jste jej například mohli nakoupit, ale už ne dovézt. Většina států se tak začala snažit o zajištění bezpečnosti dodávek zapojením domácího průmyslu. Také si tím snaží zkrátit dodací a servisní lhůty, protože kapacita výrobců je naplněná a primárně dělají spíš pro domácí než zahraniční odběratele.
Laik by očekával, že každý stát bude chtít podporovat domácí průmysl, ale armády přeci musí nakupovat na základě výběrových řízení.
Při výběrových řízeních fungují různá kritéria a často jen jedním z nich je cena. Speciálně u armádních dodávek platí, že se hodně hledí na to, zda dotyčný výrobek už někdo používá. Cena může mít váhu 70 ale klidně třeba jen 30 procent. Mnozí zákazníci jdou jednoznačně po kvalitě. Například když jsme společně s Tatrou Trucks a DAF Trucks v roce 2021 vyhráli tendr v Belgii na stovky těžkých logistických vozidel, tak jsme vyhráli zejména kvalitou a variabilitou našeho řešení pancéřové kabiny. To je ostatně také jeden z nynějších trendů, že jedno a totéž vozidlo funguje v rámci mírové logistiky a zároveň je svou konstrukcí připravené po potřebných úpravách odjet do válečného konfliktu, a to díky jednoduché výměně standardní kabiny za kabinu plně pancéřovanou.
Pokud se vojenský materiál soutěží, pak lze do výběrového řízení dát podmínku zapojení domácího průmyslu. Vidíme to typicky v Německu nebo ve Francii. Španělsko chce dokonce minimálně šedesát až sedmdesát procent podílu domácího průmyslu. Slovensko pak splněním této podmínky přímo podmiňuje zaplacení konkrétní dodávky.
Dá se říct, zda česká armáda podporuje český průmysl dostatečně?
Určitě vidíme snahu o jeho zapojení. Věříme však, jako česká firma, že v budoucnu bude požadavek na zapojení českého obranného průmyslu ještě ve větší míře. Ale rozumím tomu, že ne vždy to je možné. Vezměte si stíhačky F-35. Pokud by se armáda rozhodla nechat sem převést jakoukoliv část výroby, tak pro ni zřejmě nenajde výrobce. Aby někdo vyráběl díly například jen pro 24 kusů letadel, to se v žádném případě nevyplatí. Zdejší trh je prostě malý, a jestliže česká armáda nakupuje některou techniku v desítkách kusů, tak zavádět tady nějakou výrobu bez navazujícího exportního potencionálu, tak to je a bude vždy neekonomické. Proto také je cílem naší společnosti produkty nabízet nejen domácí armádě, ale zejména v zahraničí tak, aby náklady byly adekvátně rozprostřeny mezi co největší množství výrobků.
Takže když jste v roce 2015 získali licenci na výrobu a prodej Pandurů II, už tehdy jste museli uvažovat rovnou o exportu?
Ano, jinak by to nebylo ani možné realizovat. A také už tato vozidla dodáváme i mimo ČR, účastníme se i řady výběrových řízení.
Je pro vás některý trh výjimečný, výjimečně perspektivní?
Snažíme se zúčastnit tendrů všude, kde to dává smysl. Není to tak, že nějaké teritorium nás zajímá víc. Navíc na zahraničních trzích kooperujeme s našimi zahraničními partnery jako je například GDELS-Steyer, Nexter System nebo Rafael či sesterských firem v holdingu Czechoslovak Group.
Každopádně jestliže na začátku existence naší společnosti byla našim hlavním zákazníkem Armáda České republiky, tak nyní již zcela převažuje export.
Je ale nějaký trh, kde, když se chytnete, tak to znamená dlouhodobé zakázky?
Samozřejmě někde může velký kontrakt znamenat dlouhodobost. Pokud někdo nakupuje určitou značku, dává smysl u ní zůstat i nadále, a to i z hlediska zabezpečení celého životního cyklu. Stává se také, že odběratel nakupuje určité množství a s ním si pořizuje i opci na další vozidla, a to především kvůli úsporám spojeným s používáním konkrétní platformy. Při větším množství je logické, že cena za jednotku je nižší a v rámci dlouhodobého plánování pak zákazník obdrží techniku v požadovaný čas.
Robert Vent
Robert Vent je od roku 2016 obchodním ředitelem společnosti Tatra Defence Vehicle (TDV), která se v rámci holdingu CSG se specializuje na vývoj, výrobu, generální opravy a modernizace převážně obrněných a speciálních vozidel. Vyrábí a prodává například vozidla Pandur II, obrněná vozidla TITUS, zabývá se vývojem, konstrukcí a výrobou pancéřových kabin pro vozidla z produkce společnosti Tatra Trucks i obrněných vozidel na podvozcích Tatra.
