Předvolební sliby s bydlením jsou karnevalem neekonomických řešení a výmyslů
Otevřít volební programy politických stran před volbami by mělo být naprosto normální, i když si asi nesmíme lhát do kapsy, protože to jen tak někdo nedělá. Ale kdo to udělal a podíval se na jednu z nejpalčivějších otázek, tedy dostupné bydlení, ten se nemohl přestat divit. Něco tam zkusil napsat každý z politiků, mnozí to pak různě doplnili ve veřejných vystoupeních, ale smysl toho dávalo jen málo.
Slavný francouzský absurdní dramatik Alfred Jarry by to po vzoru své patafyziky nejspíš nazval pataekonomií. Vědou, která je tak absurdní, že musí být pravdivá ve svém vlastním zvráceném smyslu. Autor takového díla, jako je Král Ubu, by si z návrhů některých českých partají mohl utahovat dvojnásob, protože sám bydlel v nájemním bytě, který neměl ani výšku průměrné osoby, takže si v něm nemohl stoupnout. Podivné, ale patrně inspirující prostředí.
Typickým příkladem jsou ty programy, které doufají, že k dostupnému bydlení se prodaníme. Ano, v teorii dává smysl, že když zdaníme nemovitost, tak tím zhoršíme její investiční přitažlivost a může se tak dostat na trh k lidem, kteří chtějí bydlet. U současného koláče domů a bytů to skutečně může fungovat, ale mimo něj a dlouhodobě to může být velmi krátkozraké.
Jak na to?
Danit každý byt v Česku by byla společenská sebevražda. Při naší míře vlastnického bydlení by i při procentní dani najednou musela babička na sklonku života za desetimilionové stavení, kde jí málem padá střecha nad hlavu, zaplatit 100 tisíc za to, že může bydlet v domě, který si sama postavila nebo koupila za již zdaněné peníze. A navíc to není bydlení, které od ní chceme dostat na trh.
Zdanění druhé nemovitosti část problému řeší, ale i tak má u nás spousta lidí dvě nemovitosti, i když je velmi „chudá na cash flow“ – tak by se odborně řeklo tomu, že dotyčný má na papíře velký majetek, ale jinak žije od výplaty k výplatě. No a danění třetí a další nemovitosti? To by šlo a směřujeme tam, akorát takových domácností je úplné minimum, takže nakonec to nic moc neřeší a asi ani nepřinese.
V delším horizontu je to pak navíc daň, která snižuje potenciální výnos pro pronajímatele a znevýhodňuje jedno aktivum natolik, že se investorům hledajícím parkování pro svůj kapitál nevyplatí tolik stavět nové a hledat příležitost k zisku tím nejlepším možným způsobem – tedy novou výstavbou.
Vytvořit sexy byznys
Pokud se tedy bavíme o stávajícím koláči bytů, kde daň z jejich držení skutečně zafunguje, pak musíme koukat i do koláče hypotetických budoucích bytů, které možná nevzniknou. Aby to vznikalo, tak to zkrátka musí být dobrý byznys, jakkoliv nepřitažlivě to u bydlení zní.
To samozřejmě politické programy rády doplní myšlenkami o obecním či jinak regulovaném bydlení. Na jednu stranu to vypadá rozumně, protože tam to byznys být nemusí, ale má to svůj obří náklad, právě protože to byznys není. Dopláceli bychom najednou skrze daně a odebírali z trhu bydlení, takže dostupnost by byla jen pro ty, kteří mají dobrý kontakt, štěstí nebo dost peněz na platbu bokem. Ostatně, vždyť to známe – měli jsme u nás už režim, který to zkoušel aplikovat plošně.
Jiní chtějí stavět, ale říkají to, aniž by ukazovali, co se pro to dá udělat. Hezká proklamace, ale ani digitální stavební řízení nezrychlí výstavbu tak významně, aby se situace viditelně změnila. „Zatočíme s NIMBYismem“ (z anglického ‚not in my backyard‘ neboli ‚ne na mém dvorku‘, tedy systematické bezdůvodné blokování výstavby sousedy, pozn. red.), říkají další, aniž by bylo příliš jasné jak nebo proč by si současní vlastníci najednou neměli chtít bránit své vlastní okolí. Změnit myšlení lidí je pataekonomické, ale pravdou je, že bychom mohli najít legislativní překážky, které NIMBYismus pomáhají vytvářet.
Postavíme i studentské koleje, samozřejmě. Potřeba jsou i hlasy mladých. Bydlení je naše zbrojení, ať to už znamená cokoliv. Ale rýmuje se to. Alfred Jarry by měl radost.
A další a další. Dostupné bydlení zkrátka bude, protože je to asi jediná věc, kterou slibují všichni, zdálo by se. A právě, že jen zdálo. Realita je totiž smutnější. Všichni se na Vinohrady nevejdeme, stavět nikdo nechce a daňové řešení je krátkozraké. Přiznat ale, že rychlé rozumné řešení neexistuje, není krátce před volbami populární. Bohužel pak v nouzi vznikají nápady vskutku pataekonomické.
