Vstoupit do světa private equity je čím dál náročnější, říká místopředseda představenstva Amundi

Proč by se měl klasický fondový investor zajímat o private equity, tedy o podíly ve firmách, které nejsou veřejně obchodovatelné?

Když se podíváme do historie, většina lidí i institucí investovala hlavně na veřejných trzích. Jenže firmy obchodované na burzách fakticky představují jen relativně malý výsek světové ekonomiky. Zhruba devadesát procent se nachází mimo ně. Právě proto vznikly fondy private equity, které umožňují do nich investovat, a tím rozšířit možnosti diverzifikace. Veřejně obchodované jsou totiž většinou velké společnosti, často už v nějaké pozdní fázi vývoje. Jejich růst bývá stabilní, ale nelze očekávat výraznou akceleraci. U menších společností je potenciál růstu naopak o něco vyšší.

Umožňuje ale tento přístup, kdy se kupují až stoprocentní podíly, diverzifikaci?

Když investujete například podle akciového indexu jako S&P 500, také většina vašich aktiv směřuje jen do omezeného okruhu titulů. Nakupujete jich třeba stovky, ale drtivou váhu má jen několik z nich. Private equity v tomto smyslu nabízí doplnění a umožňuje rozšířit diverzifikaci. Nejde o náhradu, ale o jinou část trhu, která může v rámci širšího portfolia přinést odlišné zdroje výnosu i jiný profil rizika. U pasivně řízených fondů také správce nesleduje výnos, ale aby jeho portfolio co nejvíc odpovídalo složení podkladového indexu. Tady je to obráceně. Nereplikujete index, ale vybíráte v rámci milionů společností ty, do kterých budete investovat. Protože se můžete spálit, je úloha správce mimořádně důležitá.

Podle čeho si vybrat samotného správce?

Z pohledu individuálního investora může být ideální třeba počkat, jaké výsledky bude mít jeho první a třeba i druhý fond. Pokud se jim dařilo, zvyšuje to pravděpodobnost, že jejich úspěch není náhoda. Hlavně pro institucionální investory je minulá výkonnost podstatná. I proto je založení nové společnosti zaměřené na privátní investice těžké. Výhodou bývá, když do fondu investovaly renomované instituce. Znamená to totiž, že si provedly důkladné due diligence a řádně si jej prověřily. Pak je samozřejmě důležité, zda se správce specializuje na konkrétní sektor nebo na teritorium, případně jestli má globální záběr. U regionálních fondů je nutné, aby správce v regionu fyzicky působil. Aby tam měl svůj tým lidí, protože se podílí přímo na řízení daných firem, což na dálku většinou nefunguje.

Společností vhodných pro private equity ale není mnoho, takže v menší zemi může být obtížné najít jich dostatek. Někteří správci zakládají fondy, aby investovali do projektů, které sami vytvořili. Může to mít své výhody i nevýhody. Výhodou třeba může být, že správce investuje i vlastní prostředky a sdílí s ostatními investory stejný zájem na úspěchu fondu. Na druhou stranu je důležité, aby byl tento postup vždy transparentní. V opačném případě hrozí riziko střetu zájmů a také to, že ocenění firem vložených do fondu nebude zcela nezávislé.

Jak si manažer takového fondu vybírá mezi miliony společností na celém světě?

Zužuje si ho a vybírá podle různých kritérií. Jedním z aspektů třeba je, jak snadno bude možné z investice odejít. To je jedna z věcí, které by mě zajímaly při výběru správce: jak vypadají exity z investic. Zda je správce schopen ty firmy prodat a za ceny, které odpovídají jejich dřívějšímu ocenění v portfoliu. Protože dokud společnost skutečně neprodáte, přece jen můžete s oceněním zkoušet nějak kouzlit.

Jak důležité je oborové nebo regionální zaměření správců?

Řekl bych, že se to liší podle investorů. Institucionální investoři asi hledají oborově zaměřené manažery o něco víc. Někdo věří na finančnictví, někdo na technologie… Často je ale také zajímá velikost firem. Může to být důležitější než obor. Někteří preferují středně velké společnosti, které už prokázaly životaschopný byznys model a potřebují kapitál na expanzi, jiní dávají přednost zavedeným podnikům s dlouhou historií a stabilním hospodařením. V retailu to funguje jinak. Tam si myslím, že je důležitější geografické hledisko. Vidíme to i u našich fondů: český investor stále preferuje strategie, které mají alespoň částečně vazbu na domácí trh. Taková investice je mu prostě bližší než někde v Jižní Americe.

Občas se zdůrazňuje, že hodnota private equity fondů méně podléhá výkyvům, protože neoceňují podle trhu. Je to ale důležité, když o výnosu rozhoduje úspěšnost finálního prodeje?

Určitě je pravda, že ve finále rozhoduje prodej. Ale zase se vracíme k tomu, že je potřeba, aby i to průběžné oceňování portfolia bylo co nejobjektivnější, i když to někdy může být velice těžké. Účetní volatilita je sice u těchto fondů nižší, ale reálné ekonomické riziko bývá naopak vyšší než u veřejně obchodovaných akcií a je důležité, aby si to investor uvědomoval. Nicméně řada lidí nevidí ráda prudké výkyvy cen, takže absence volatility jim pomáhá a je to pro ně jakási přidaná hodnota. Samozřejmě v kombinaci se skutečností, že takové investice drží dlouhodobě a na konci pak zpravidla dosáhnou na vyšší výnos než na veřejném trhu. Také proto je důležitý samotný výběr manažera a jeho schopnost zachovat objektivitu při oceňování i správě portfolia.

Je tu ale ještě jedna rovina. Před nástupem do Amundi jsem řídil pojišťovnu. Tam jsme investovali především ​do dluhopisů oceňovaných konstantním výnosem do splatnosti čili aktiv s téměř nulovou volatilitou. A doplňovali jsme je právě investicemi do private equity, aby nám hospodářský výsledek neskákal nahoru a dolů, ale zároveň jsme měli i expozici do majetkových podílů. Šli jsme ale jenom po největších světových jménech. I proto říkám, že proniknout do tohoto byznysu nově je poměrně těžké.

Na druhou stranu se otevírá i menším investorům.

Před takovými patnácti lety byl tento druh investic skutečně dostupný jen pro nejbohatší privátní klienty v Dubaji, New Yorku a podobně. Šlo o třešničky na dortu. Dnes i díky změně legislativy bývají privátní investice dostupné třeba od jednoho tisíce eur. Čili téměř pro kohokoliv. Je otázka, jak si s tím celý sektor poradí. Protože do něj přichází hodně peněz, což samozřejmě zvedá ceny.

Ale nafouknutí bubliny hrozí i na veřejných trzích nebo třeba v nemovitostech.

Samozřejmě. Jenže na veřejném trhu každá cena znamená, že se na ní shodlo obrovské množství investorů z celého světa. Může být nadhodnocená nebo podhodnocená, ale je to cena z trhu. U private equity se často firma kupuje přes brokera a poptává ji více investorů. Tím se může dostat na cenu, která převyšuje její fundamentální hodnotu, a pokud správce fondu nakoupí příliš draze, snižuje tím potenciál dalšího zhodnocení. Proto je úloha správce mimořádně důležitá, aby měl patřičné know-how a nespálil se. Je také podstatné si uvědomit, že na rozdíl od klasických fondů nemusí nakoupit něco hned. Je lepší počkat na to pravé.

Naproti tomu správce klasického retailového fondu investujícího na burze nakupuje průběžně, jak přicházejí peníze. Jsou to dvě úplně jiné hry. U nových private equity fondů proto bývá klíčové, kdo za nimi stojí a jaký má v projektu vlastní podíl. Stále je třeba mít na mysli, že jde o investici s vyšším rizikem. Ale rozhodně tento typ tady v Česku opravdu nabírá na významu.

Čím to je?

Na straně manažerů i distributorů jde o byznys. Pro investory je lákavý výnos. Podle mě je důležité, že máme za sebou dobré zkušenosti z posledních let. Kdybychom měli trhy, dejme tomu, na nule, tak by určitě lidé do private equity neinvestovali. Možná také mnozí hledají alternativy, protože se jim veřejné trhy zdají drahé. Každopádně si myslím, že private equity fondy nebudou jen krátkodobý hit.