Justice nemá dostatek prostředků ani na základní chod, říká Robert Němec

Dá se říct, že se pojetí advokacie, ať už celosvětově nebo u nás, vyvíjí? 

Bezpochyby ano, zejména v oblasti digitalizace a internacionalizace. 

Jak to ovlivňuje Českou advokátní komoru? 

Během mého předsednictví jsme spustili portál advokáta, umožnili hybridní účast na sněmu včetně elektronického hlasování a přivedli větší národní i mezinárodní kanceláře do aktivního života Komory, což do té doby chybělo. Klíčovým legislativním úspěchem byla novela zákona o advokacii, která poprvé v české historii zakotvila ochranu důvěrnosti vztahu mezi klientem a advokátem. Takzvaný Attorney-Client Privilege nás posouvá na úroveň mezinárodních standardů. 

Co se za zhruba čtyři roky vašeho předsednictví povedlo a co ne? 

Troufám si říci, že jsme splnili téměř vše, co jsme si předsevzali, i když řada věcí by se dala implementovat lépe, rychleji a efektivněji. Symbolickým završením naší práce bylo podepsání novely zákona o advokacii prezidentem. Po dvaceti letech se podařilo novelizovat advokátní tarif, úspěšně jsme zvládli rekonstrukci paláce Dunaj a zajistili výhodnou nájemní smlouvu na prestižní adrese v Praze. 

Co se nám příliš nepodařilo, je zlepšení obrazu advokacie ve veřejnosti, především kvůli kauze advokátky Hany Sukové, která zpronevěřila přes sto padesát milionů korun svých klientů. Bohužel tím zastínila většinu úspěchů. 

Jedním z posledních počinů ČAK bylo vytvoření garančního fondu, který má chránit klienty před zpronevěrou peněz advokáty. Není ale nesystémové, že na základě několika excesivních a v podstatě výjimečných případů budou advokáti zatíženi dalším nákladem? 

Pochopitelně je to uplatnění principu kolektivní viny. Také víceméně nesystémový zásah do soukromého vztahu mezi klientem a advokátem, který by měl být založen především na důvěře. Vznik garančního fondu je ale výsledkem kompromisních jednání právě po kauze advokátky Sukové, kdy jsme především bojovali za samotné zachování možnosti, aby advokáti dál poskytovali advokátní úschovy v rámci právních služeb. 

Osobně považuji za přijatelné, aby příspěvky do fondu odváděli pouze advokáti, kteří úschovy poskytují, přičemž konkrétní částka 500 Kč může být přeúčtována klientovi jako náklad související s poskytováním právní služby, a to z každé úschovy. Na druhou stranu garanční fond může být přínosem, protože zvyšuje důvěru klientů v tuto službu – na rozdíl od alternativ budou mít klienti jistotu, že v případě selhání advokáta budou mít nárok na náhradu. 

Občas se ozývají, zvláště z mimopražských oblastí, výtky, že komora reflektuje dobře praxi velkých kanceláří, ale méně už samostatně působících advokátů, kteří řeší občanské smlouvy, rozvody, výchovu a výživu, ex offo… mnohdy s obrovsky dlouhými lhůtami a trvajícími spory. Jak to vnímáte? 

Advokátní stav je velmi diverzifikovaný a zahrnuje jak velké kanceláře, tak samostatně působící advokáty, což s sebou nese výzvu najít společný názor na některé otázky. Zajímavé je, že takzvané velké kanceláře od komory v zásadě vůbec nic nepožadují a v zásadě očekávají jen rozumnou regulaci a efektivní hospodaření. Převážná část aktivit se naopak týká samostatných advokátů, o kterých hovoříte. Během našeho funkčního období jsme se snažili zastupovat zájmy celého advokátního stavu, především pokud jde o novelu advokátního tarifu nebo zlepšení procesů na Komoře prostřednictvím digitalizace. Obojí pomáhá všem advokátům bez ohledu na velikost jejich praxe. 

Otázka dlouhých lhůt a trvajících sporů však souvisí spíše s fungováním justice jako celku, což je problém, který advokátní komora nemůže vyřešit sama, ale pouze na něj upozorňovat a spolupracovat s ministerstvem spravedlnosti na systémových změnách, především v oblasti digitalizace. 

Zatímco pro obchodní společnosti je služba kvalitního advokáta nutná, pro občany jsou zvláště spory tak finančně, emočně a časově náročné, že se do nich raději ani nepouští. Co by měl stát v tomto smyslu udělat pro lepší vymahatelnost práva? 

Justice je v České republice dlouhodobě podfinancovaná. Nemá dostatek prostředků na zabezpečení svého chodu ani na odpovídající platy administrativního personálu. Promítá se to do délky řízení a ovlivňuje dostupnost spravedlnosti pro občany. Stát by měl investovat především do personálního posílení justice a do její digitalizace, která v advokacii pokročila daleko dál. My již množství věcí vyřídíme digitálně, ale do soudního spisu v justici se stále online nepodíváme. Zároveň by bylo vhodné zvážit rozšíření možností mimosoudního řešení sporů a podpořit dostupnost právní pomoci pro občany s nižšími příjmy, aby vymahatelnost práva nebyla jen otázkou finančních možností. 

Členství v ČAK je pro advokáty povinné. Radil byste tento model i jiným profesím? Převažují výhody z odbornosti, nebo naopak hrozí riziko ve stylu „upravíme si to tak, abychom si nevypustili rybník“? 

Model samoregulace má pro profesi advokáta zásadní význam. Garantuje totiž nezávislost advokacie od státu, což je klíčové pro ochranu práv klientů a spravedlivý proces. Vždy jsem zastával názor, že advokátní komora by měla být relativně malou organizací s přiměřeným rozpočtem a měla by fungovat především jako regulátor, nikoliv jako servisní organizace. Pro jiné profese bych model samoregulace doporučil tam, kde je nezávislost výkonu povolání klíčová pro ochranu veřejného zájmu. Je ovšem třeba zajistit dostatečnou transparentnost a kontrolu, aby nedocházelo k jejímu zneužívání ve prospěch úzké skupiny. 

Ve své vlastní praxi se zaměřujete na soudní a rozhodčí řízení. Délka a nepředvídatelnost verdiktů je u soudních sporů předmětem kritiky už desetiletí. Vidíte alespoň nějaký vývoj? 

Myslím, že za poslední roky došlo k výraznému zlepšení, zejména pokud jde o běžné, nekomplikované soudní spory. Problém je u těch složitých občanských, obchodních či trestních kauz. 

Stát by měl zajistit důstojné platy nejen soudcům, ale celému aparátu soudů. Jak jsem se přesvědčil při spolupráci s ministerstvem spravedlnosti, justice ty peníze opravdu potřebuje a nemá dostatek prostředků ani na základní chod. Peníze soudům pravidelně docházejí někdy v srpnu, což poznají advokáti jako první, neboť soudy nemají prostředky na financování bezplatné právní pomoci. Druhým klíčovým krokem by měla být skutečná, nikoli pouze deklarovaná digitalizace. Je paradoxní, že v advokacii jsme v tomto směru daleko dál než samotné soudy, přitom je to především justice, kdo by z digitalizace nejvíce profitoval. 

Může pomoci třeba lepší odměňování vyšších soudních úředníků a přesun částí pravomocí na ně? 

Ano, lepší odměňování soudních úředníků a asistentů soudců by nepochybně mohlo pomoci, protože by přilákalo kvalitnější personál a umožnilo by efektivnější rozdělení práce na soudech. Přesun některých administrativních a přípravných činností na řádně vyškolený a odpovídajícím způsobem odměňovaný aparát by mohl uvolnit čas soudcům pro samotné rozhodování složitých právních otázek. Je však třeba dbát na to, aby nedošlo k přenosu rozhodovacích pravomocí, které by měly zůstat v rukou soudců, a aby byl systém nastaven transparentně s dostatečnými kontrolními mechanismy. 

Věnujete se i hromadným žalobám. Proč jsme na ně čekali tak dlouho? 

Přijetí úpravy hromadných žalob skutečně trvalo v České republice nepřiměřeně dlouho, přestože potřeba takového institutu byla zřejmá již v 90. letech při řešení kauz poškozených investorů. Důvodem bylo především obecné konzervativní nastavení české justice a obava z jejich případného zneužití, jak se to v některých případech stalo v USA. Po více než roce od přijetí nové úpravy je zatím brzy na komplexní hodnocení, ale již teď je zřejmé, že institut hromadných žalob může významně usnadnit přístup ke spravedlnosti pro velké skupiny poškozených. 

Co vás jako advokáta v oblasti vedení sporů nejvíc trápí? 

V podstatě ty věci, o kterých jsme již hovořili. Na prvním místě délka řízení a s tím spojená nepředvídatelnost. Klientům komplikuje plánování a často vede k tomu, že se lidé raději sporu vyhnou, než aby své právo vymáhali. Další problém vidím v nedostatečné digitalizaci justice, která výrazně zpomaluje komunikaci mezi advokáty a soudy a celkově snižuje efektivitu procesů. Zároveň mě znepokojuje rostoucí polarizace ve společnosti, která se někdy promítá i do advokátní profese a může negativně ovlivňovat profesionální vztahy mezi advokáty. 

Projevuje se nějak na počtu sporů současná ne úplně ideální ekonomická situace, a hlavně nálada v Evropě? 

Projevuje se na charakteru sporů, které advokáti řeší. Typicky přibývají insolvence, spory o plnění smluv nebo případy, kdy se strany snaží z kontraktů dostat kvůli změně okolností. Zároveň však může docházet k tomu, že některé subjekty odkládají řešení sporů soudní cestou kvůli nákladům a časové náročnosti, což paradoxně může vést k poklesu počtu nově zahajovaných řízení. Celkově je v době nejistoty důležitější než kdy jindy role advokáta jako poradce, který klientům pomáhá sporům předcházet a hledat efektivní způsoby řešení konfliktů. 

Hodně se hovoří o průniku umělé inteligence do advokacie… 

Umělou inteligenci považuji za velmi užitečný nástroj. Advokáty by nahradit neměla a ani nemůže, ale výrazně mění způsob, jakým pracují. Ve své praxi máme velmi dobré zkušenosti s využitím AI pro analýzu velkého množství dokumentů v soudních sporech nebo při due diligence, kde nám výrazně zrychluje a zpřesňuje práci, ovšem za předpokladu dodržení důvěrnosti prostřednictvím vlastního rozhraní. Výzvou do budoucna bude zejména otázka, jak se budou učit mladé generace advokátů, když řada juniorských činností, jako jsou rešerše, bude umělou inteligencí automatizována – právě na těchto činnostech jsme se my všichni naučili dělat naše advokátní řemeslo.