Japonští zákazníci si v první polovině 90. let mohli pořídit zvláštní maličké kupé od Mazdy a Suzuki s křídlovými dveřmi. Poháněl jej přeplňovaný tříválec za sedadly, ale obchodně neuspělo. Dnes jde o skutečnou raritu.
Kei cars nejsou jen hranaté krabičky do města. Čas od času nabídne některá z japonských automobilek zákazníkům i sporťák. Daihatsu prodává svůj Copen už v druhé generaci, ta první (Kawaii) se dala pořídit i u nás a s trochou štěstí potkáte mikroroadstery se skládací pevnou střechou na evropských silnicích, neboť měly volanty vlevo. U Suzuki Capuccino s klasickou plátěnou to neplatilo, nicméně pár desítek kusů na Britských ostrovech jezdí. Dalším hráčem byla Honda se svým Beatem. Mazda nabízela v první polovině 90. let ve vlastní obchodní síti Autozam unikátní AZ-1. Šla trochu proti proudu, nejednalo se totiž o otevřený automobil, nýbrž o kupé. A s „racčími křídly“.
Suzuki RS
V Japonsku majitelé kei cars platí nižší daně a hlavně nepotřebují potvrzení o tom, že mají kde parkovat. U kolébky tohoto vozu však stáli designéři, inženýři, konstruktéři a technici samurajského S, nikoli ti z Hirošimy. Jeho kořeny se dají vystopovat až v polovině 80. let. Suzuki RS/1 z Tokia 1985 byl funkčním prototypem sporťáku, tedy nikoli pouhým designovým cvičením, s motorem uprostřed a rozložením hmotnosti 45:55. O kei ještě nešlo, neb se v útrobách skrýval čtyřválec G13A, tedy s objemem 1,3 l z první generace modelové řady Cultus/Swift.
Koncept Suzuki RS/3, který se objevil na stejném místě o dva roky později, navrhl Tatsumi Fukunaga. Z předchůdce si vzal některé stylistické linky, nicméně už byl uzpůsoben zpřísněným bezpečnostním předpisům a také se bral ohled na určitou praktičnost. Projekt byl ale zastaven, přednost dostal roadster, ze kterého se zrodilo v úvodu vzpomínané Capuccino. Teprve poté přišla ke slovu Mazda, která jej převzala, a to i přesto, že její designérský tým měl omezené kapacity, o rozpočtu nemluvě.
Mazda AZ-550
Návrhář Toshiko Hirai, který byl zodpovědný i za legendární MX-5 NA, stál za trojicí vozů označených AZ-550 Sports. Opět využívaly regule kei, které koncem 80. let znamenaly délku 3,2 m a tříválec 0,55 l. Všechny tři prototypy z Tokia 1989 měly hliníkovou podlahu a přepážky spojené s trubkovým rámem. Sklolaminátové karoserie vypadaly každá jinak. Rudý Type A dostal zatahovací hlavní světla, mohutný vstup vzduchu na kapotě, boční žebrování inspirované Ferrari Testarossa, jen ne tak dlouhé a dveře výklopné směrem vzhůru.
Type B byl inspirován tuningem a šlo o „čistý sporťák“. Trochu úsměvné tvrzení vzhledem k neforemnému vzhledu se střechou ve stylu pyramidového „skleníkem“ a velkými reflektory v přídi. Drsněji vyhlížející interiér se, pravda, viděl v závodech. Jako jediné mělo „béčko“ konvenční dveře. Type C vypadal jako zmenšený prototyp stejnojmenné skupiny a nebyla to samozřejmě tak úplně náhoda. Továrním speciálům odpovídalo i bílo-modré zbarvení a startovní číslo 201 nesla 767 B z 24 hodin Le Mans 1989 tria David Kennedy/Pierre Dieudonné/Chris Hodgetts (celkově sedmí). Sportovní kei měl zrcátka na blatnících, mohutné přívody vzduchu, čtveřici kotoučových brzd a kola BBS, ale rotační motor nikoliv... Kabina byla už vyloženě spartánská.
