Zajímavý projekt původem ze Švýcarska chtěl lákat na nízkou cenu. Do výroby se ale nakonec nedostal.
Škoda 450 a následná Felicia byly krásné kabriolety, které zaujaly nejen u nás, ale hlavně i v zahraničí. Když v roce 1964 výroba felicie skončila, znamenalo to i konec pro otevřené vozy mladoboleslavské značky. Jen po pár letech se takové auto mohlo do výroby dostat, k realizaci Škody Winnetou ale nakonec nedošlo. Vůz s indiánským jménem tento rok slaví 50 let od premiéry, a tak je vhodná příležitost si ho připomenout.
Roadster pojmenovaný podle „náčelníka Apačů“ známého z knih Karla Maye se světu poprvé představil v březnu 1967 na tehdejším ženevském autosalonu, kde vzbudil velkou pozornost. Ani po letech není divu, jedná se o zajímavě střižený roadster, který i dnes svým vzezřením dokáže zaujmout.
Jestliže se divíte, že v socialistické éře vznikl v Mladé Boleslavi tak exotický automobil, musíme vás upozornit na to, že Winnetou není dílem škodováckých konstruktérů. Využívá sice techniku mladoboleslavského výrobce, vznikl ale iniciativou tehdejšího švýcarského dovozce vozů Škoda, firmy A. P. Glättli z Dietlikonu u Curychu. Tomu se totiž nelíbilo, že Škoda v roce 1967 nepřichystala pro populární automobilovou výstavu žádnou horkou novinku, a tak ji postavil sám, čímž poněkud zaskočil i zástupce samotné značky.
Využití škodovácké techniky externími firmami ale v té době nebylo nic neobvyklého. V šedesátých letech se ji rozhodli použít i na Novém Zélandu a v Pákistánu, kde na bázi octavie postavili offroad Trekka, respektive Skopak.
V případě Winnetoua byly využity prvky z tehdy velice moderního „embéčka.“ Z něj pocházely nápravy (avšak s rozšířeným rozchodem kol na 1300 mm vpředu a 1270 mm vzadu), z dvoudveřového 1000 MBX zase byl použit vzadu uložený dvoukarburátorový litrový čtyřválec o výkonu 34 kW, který spolupracoval se sériovou čtyřrychlostní manuální převodovkou. O zastavení se staraly bubnové brzdy.
Naopak karoserie 3.815 mm dlouhého a 1.595 mm širokého roadsteru měla zcela jiný původ než mladoboleslavský. Jednalo se totiž o návrh Američana Billa Devina z roku 1959, který ji používal na svém sporťáku na bázi VW Brouk nabízeném jako stavebnice.
Pro potřeby „indiána“ ji zhotovila společnost Hubert Souren z německých Cách, samotný automobil ale byl údajně dokončen v Curychu, přímo v dílně tamějšího prodejce škodovek. Samotná karoserie byla laminátová, přičemž vážila jen asi 89 kilogramů. I díky tomu hmotnost vozu činila pouhých 661 kilogramů.
Vnitřek navazoval na sportovnější exteriér. Sportovní tříramenný volant s dřevěným věncem byl velice lehký, skořepinová sedadla byla napevno připevněna k podlaze. Jako ryzí sporťák Winnetou vlastně postrádal zavazadelník, pod kapotu se vešlo jen rezervní kolo a akumulátor, které mohlo doplnit jen pár drobností. Maličkosti se vešly i do malého prostoru za kabinou, tam však nebyly nijak chráněny před nečistotami nebo před horkým agregátem.
Přestože byl Winnetou primárně švýcarským projektem, otestovala ho i samotná automobilka, a to hlavně v reakci na velký zájem veřejnosti o vůz. Jenže testy ve vývojovém středisku AZNP ukázaly jeho velké mezery. Autoři sice avizovali maximální rychlost 160 kilometrů za hodinu, při jízdních zkouškách ale auto dosáhlo nejvýše 126 kilometrů za hodinu. Motor se totiž nedalo vytáčet nad 5000 otáček. Ideální nebylo ani zrychlení, akcelerace z 0-100 kilometrů za hodinu trvající 30,2 sekundy byla dlouhá doba i v 60. letech.
