Málokterá investice odpuzuje investory vychýlenějším poměrem mezi kapitálovou náročností a rizikem jako zbudování velkého zábavního parku v Česku. Ani nejodvážnější střelci z řad českých kapitálových dobrodruhů si zatím na tak riskantní projekt netroufli, někteří již po cestě narazili. V regionu je přitom lunaparků řada. Čechům však nezbývá než vyrazit za hranice. Že by díra na tuzemském trhu? Nebo jen díra na peníze?
„Nejnákladnější položkou je nákup samotných atrakcí, z nichž je kvůli bezpečnostním a technologickým nárokům nejdražší horská dráha, marketingový tahák každého velkého parku. Má-li být alespoň trochu pěkná, vyjde na pět milionů eur. Ceny těch nejlepších pak převyšují i 25 milionů eur. Návratnost běžné dráhy se pohybuje kolem pěti let. Celý park se pak může investorům vrátit za deset dvanáct let i déle,“ popisuje manažer Petr Fejk.
Bývalý šéf pražské zoo nebo České národní budovy v New Yorku měl na obsazení „díry“ na trhu dlouho políčeno, projekt parku Orbis Pictus ale nikdy nepřenesl z papíru na zem. Sehnat 15hektarový pozemek v Praze pro projekt s půlmiliardovým rozpočtem se v minulé dekádě ukázalo jako „mission impossible“.
„Čím dál od Prahy stavíte, tím riskantnější projekt je, což zohledňují i banky,“ vysvětluje Fejk nutnost investovat v metropoli. Zatímco třeba na Ústecku či Ostravsku by pozemky k mání byly a za výrazně rozumnější ceny, podnikatelská rizika spojená s lokalitou by byla pro investory příliš vysoká. Dle vlastních slov měl Fejk štěstí v neštěstí – kdyby jeho vysněný park vznikl, nepřežil by následný výpadek příjmů v době pandemie. K němu by totiž došlo v prvních letech provozu, kdy se musí park rozjet, oslovit široké publikum a z příjmů od něj saturovat masivní úvěr, jehož splátky jsou nejvyšší právě na začátku.
Rozsáhlých zábavních parků přitom funguje v českém sousedství několik. Europa-Park v německém Rustu, Prátr ve Vídni nebo Energylandia v Zatoru a řada dalších. Teprve devět let stará obří Energylandia se rozkládá na sedmdesáti hektarech a láká na devatenáct horských drah, čímž se řadí k nejnabitějším parkům světa. Ve východní Evropě byla a je prvním a zatím jediným novým parkem takového kalibru. Nutno dodat, že by park patrně nevznikl bez dotací z Evropské unie v souhrnné výši téměř půl miliardy korun – i tím jde v Evropě o zcela jedinečný projekt.
„Zábavní park, to je pro investory extrémně specifický a náročný byznys s obřími fixními náklady. Potenciálních investorů miliardářů je v Česku jen pár. Hlavní problém je spádovost. Energylandia byla postavena šikovně na rozhraní Polska, Slovenska a Česka. Mnoho německých parků uživí tamní silný trh, navíc se do země sjíždějí i turisté ze zahraničí. Jistým indikátorem je i fakt, že parků v Evropě příliš nepřibývá. Jsou to žrouti peněz,“ říká Miroslav Linhart, jenž se ve společnosti Deloitte zabývá poradenstvím v oblasti financí, nemovitostí a stavebnictví.
Na rozdíl od jiných evropských zemí v Česku nevznikaly zábavní parky postupně, nemají tu tradici. Třeba půl století starý Europa-Park v Německu byl budován desítky let. Jeho původní zakladatelé kolotočáři ho rozšiřovali krok po kroku, až z něj vybudovali jeden z nejvěhlasnějších parků v Evropě. I díky tomu se těší jeho zakladatel a majitel Roland Mack německému titulu „král zábavy“. Ročně park navštěvují miliony osob, které neváhají platit vstupné od necelých šedesáti eur výše.
Globální trh zábavních parků loni vygeneroval více než 67 miliard dolarů, letos má narůst na více než 106 miliard, uvádí The Business Research Company. Byznys s kolotoči a centrifugami dostal velkou ránu v pandemii, Ruskem vyvolaná válka na Ukrajině zase navýšila nákladové položky parků. Ty na druhou stranu těží z rostoucího vlivu sociálních sítí. Dle studie platebního gigantu Visa sdílí své zážitky 71 procent návštěvníků, sítě tak mají být pro lunaparky nejefektivnějším marketingovým nástrojem na přilákání nově příchozích.
„Aby se investice do vybudování parku zaplatila, potřebujete hodně lidí schopných a ochotných zaplatit vyšší vstupné. Na Západě jsou parky vnímány ve stejné kategorii jako zoo, aquaparky či science-centra. Ty jsou v Česku obvykle dotované městy, a tím pádem lákají na levnější vstupné. Vstupné do velkého nedotovaného parku v Česku by tak stálo nejméně sedm set korun,“ vypočítává Fejk.
Přesto že Česko klasický velký park nemá, úplně pustou krajinou v tomto ohledu také není. Úspěšně se například rozrůstá park Mirakulum v Milovicích nedaleko Lysé nad Labem. Hodnota parku se dle investora a provozovatele Jiřího Antoše mohla v roce 2018 pohybovat kolem dvou set milionů korun, přičemž ročně utrží vyšší desítky milionů, řekl dříve podnikatel týdeníku Ekonom.
Park funguje jedenáct let, na vstupném účtuje 320 korun za osobu a loni zaznamenal tři sta tisíc návštěv. Hosté v areálu nenajdou horské dráhy či kolotoče, park spíše připomíná velké hřiště se stromovými stezkami, skákacími duchnami, obřím dřevěným hradem pro děti či malou zoo. Z posledních zveřejněných finančních výkazů vyplývá, že Mirakulum v roce 2019 vygenerovalo sedmimilionový provozní zisk při 41 milionech na tržbách. V pandemií poznamenaném roce společnost utržila 36 milionů a skončila v provozním zisku převyšujícím jeden milion.
Přestože český trh velký park s desítkami horských drah neuživí, menší projekt by při správném byznys plánu dle Fejka unesl: „Jednou v Česku vznikne. Patří sem. Až se tak stane, bude nepřehlédnutelným turistickým cílem.“
