Producentka Zdeňka Trošky: Když dá dnes někdo na film milion, je to úspěch

Strašidla, režie Zdeněk Troška

Strašidla, režie Zdeněk Troška Zdroj: Foto archiv E15

Na české filmy chodí do kin stále méně diváků, tuzemská produkce se ve světě téměř nemá šanci prosadit a pravidly hry výrazně zamíchá razantnější vstup Netflixu na místní trh. „Za posledních několik let proběhly ohromné změny, navíc se změnil přístup televizí k financování tuzemských filmů,“ říká k současné situaci úspěšná producentka Dana Voláková, která často spolupracuje s režisérem Zdeňkem Troškou.

Filmová branže se za posledních pár let výrazně proměnila. Jak se to odráží na situaci komerčně úspěšné producentky?

Ta změna je ohromná. Mimo jiné také kvůli finanční strategii televizí a zavedení product placementu v televizích, a tím i snížení počtu reklamních partnerů, kteří vyhledávali umístění svých služeb a produktů ve filmu. Díky spolupráci se Zdeňkem Troškou je zajišťování financí o poznání jiné než u řekněme artovějších projektů. Já zase na filmy Zdeňka Trošky nedostávám grantové peníze.

Vždyť v Česku dostávají podporu i komerčně úspěšné snímky s hvězdami v hlavních rolích…

My jsme s kolegyní zatím vždy pohořely. Například jsme žádaly grant na vývoj scénáře pohádky v režii pana Trošky. Říkaly jsme si, že jde o pohádku, tedy nekomerční žánr, navíc scénář ani nepsal Zdeněk, ale mladý autor. Stejně jsme byly pod čarou a nic jsme nedostaly. V posudcích stálo, že jsme dvorní producentky pana Trošky, takže asi tak. Zkrátka opravdu musíme shánět peníze ze soukromých zdrojů.

Dana VolákováDana Voláková|Dana VolákováDana Voláková

Cítíte to jako křivdu, že kvůli spolupráci s jedním režisérem máte smůlu?

Důvěryhodnost producenta, což je jedno z kritérií udělení grantu, by se neměla posuzovat podle toho, s jakým režisérem spolupracuje. Mělo by jít o to, jestli vůbec umí film vyprodukovat, jestli je daný projekt životaschopný, a hlavně: aby za ním nebyly dluhy. A to filmy, které jsme s kolegyní udělaly pod hlavičkou Fénix Filmu, splňují. Takže v kontextu toho mě označení dvorní producentka Trošky trochu naštve. Navíc za pár týdnů uvedeme do kin třeba snímek Pohádky pro Emu, což je teprve druhý film režiséra Rudolfa Havlíka. Přišel za námi se čtyřicetistránkovou filmovou synopsí a krátce po natáčení Troškových Strašidel jsme začali film realizovat. A přestože to bylo finančně opravdu náročné – vyprodukovat dva filmy v jednom roce po sobě, s kolegyní jsme to zvládly. Točilo se i v Londýně, hrají tam hvězdy jako Aňa Geislerová a Ondřej Vetchý a vše proběhlo v pořádku. Nikomu nic nedlužíme, film dokončujeme a připravujeme do distribuce. Také jsme koprodukovaly dokument Očima fotografky, takže se snažíme podporovat a dělat i jiné než komerční projekty.

Zapadá do těch snah také značka Fénix Distribution, kterou jste založili na konci loňského roku?

Chuť produkovat filmy máme pořád. Kolegyně se ale před pár týdny stala matkou, tak jsme se rozhodly, že tempo dva filmy ročně nebudeme brát jako krédo. Například kdyby nás neoslovil žádný zajímavý scénář. Tak jsme založili distribuční firmu, kde jsme tři společníci a kupujeme nezávislé zahraniční filmy a dáváme je do české a slovenské distribuce.

Jaké máte cíle?

Jak říkám, je to jiná aktivita. Nešli jsme do toho s tím, že se dostaneme mezi největší hráče trhu. Nakupujeme nezávislé filmy, které by se sem asi jinak nedostaly. V únoru jsme měli Chůváka, teď jdou Tři generace a v listopadu vstoupí do kin Planetárium s Natalií Portmanovou.

Propojit obě aktivity, tedy produkování filmů a jejich distribuci, se zatím nechystáte?

Zatím jsme pod hlavičkou Fénix Filmu udělaly filmy zcela lokální, které kromě Čechů docení asi jen Slováci. Dlouhodobě u nich spolupracujeme s distribuční společností Falcon. Ale zrovna před pár dny jsem jednala o prodeji Strašidel a Pohádek pro Emu do zahraničí a u nich bychom se touto cestou zkusily vydat. Věřím, že především Strašidla by mohla navázat na dnes již neexistující koprodukci s Bavarií, díky níž vznikly například Kačenka a strašidla.

Do jakých zemí byste chtěli filmy prodávat?

Německo, potom Polsko, Rusko, možná Bulharsko, tam by mohl podobný film diváky oslovit. Oba naše nové filmy vyrábíme s mezinárodní zvukovou stopou.

A Pohádky pro Emu?

To je příběh, který se může odehrát kdekoli na světě. Navíc o rodinný film je snad ještě větší zájem než o klasické pohádky. Příprava filmu na prodej také není úplně jednoduchá. Nestačí jen otitulkovat trailer.

Babovřesky, režie Zdeněk TroškaBabovřesky, režie Zdeněk Troška|Foto archiv E15Babovřesky, režie Zdeněk Troška

Zpátky ke Strašidlům, která jsou v kinech. Narážíte u nich už na novou realitu české kinodistribuce, tedy na fakt, že na film už zkrátka milion diváků nepřijde? Jak s tím musí pracovat komerční producent?

Tady se dostáváme ke spolupráci s panem Troškou. Kdybych teď jako producentka začínala a šla do spolupráce s debutujícím režisérem a neznámými herci, radši do toho nepůjdu. Zdeněk Troška umí naplnit kina a jeho filmy mají velkou sledovanost v televizích, takže financování projektu je v jeho případě jednodušší. Prodej licence a koprodukčních podílů, ale i product placement výrobní rozpočet filmu z větší části pokryjí.

Změny v televizích na to nemají vliv?

Na rozdíl od předcházejících filmů Zdeňka Trošky jsme Strašidla už dělali s Primou. Když máte film do televize dopředu prodaný v Česku a třeba i na Slovensku, je to ideální. Ale projekty, u nichž se televize chtějí rozhodnout o jeho zakoupení až po zhlédnutí finálního tvaru, mohou mít s financováním výroby problém.

Smlouva s televizí je tedy nejdůležitější?

Ideální je smlouva s televizí, silné mediální partnerství a dobrý distributor. Když to všechno máme, teprve potom oslovujeme reklamní partnery, protože jim máme co nabídnout.

A mění se přístup partnerů? Přece jen – krize byla dlouhá…

Dávno jsou pryč doby, kdy jsem na Z pekla štěstí 2 získala 13 milionů od jedné společnosti v pozici generálního partnera. Když dá dneska někdo milion, milion a půl, je to úspěch.

Chystáte už pokračování Strašidel? Troška je snad světový unikát co do počtu filmových sérií.

Zatím jsme o tom nemluvili. Kdyby k tomu někdy mělo dojít, rozhodně to nebudeme dělat jako u Babovřesk, kde krátké rozestupy mezi pokračováním byly dány i věkem představitelek hlavních rolí.

Ro(c)k podvraťáků, režie Karel JanákRo(c)k podvraťáků, režie Karel Janák|Foto archiv E15Ro©k podvraťáků, režie Karel Janák

Co v českém prostředí bude prvotní pro případné rozhodnutí? Úspěch v kinech, prodej do zahraničí, nebo třeba i režisérova potřeba točit dál?

V současnosti je tím hlavním samozřejmě možnost financování projektu. Fakt je ten, že pan Troška je populární, lidé mu píší, aby stále točil, ale většina z nich film viděla jen v televizi. Do kina jde jen hrstka z nich, což mě jako producenta musí zajímat. Ale kdyby se film povedlo prodat do Německa, do Číny, kde ho uvidí až desítky milionů lidí, má smysl točit dál. Navíc podobné projekty jako Strašidla nejsou zrovna levné, tudíž návratnost budeme pečlivě zvažovat.

Narážíte na Čínu. Probíhají nějaká konkrétní jednání?

Z naší strany ne, ale divila bych se, kdyby to někdo jiný nezkoušel. Kdyby se v Česku našel někdo, kdo by nabízel české filmy v Číně za nějakou provizi, určitě bych ho oslovila.

Když se bavíme o výnosnosti filmů, nějak z toho vypadávají DVD a další prostředky domácí zábavy. V USA jsou výrazným zdrojem tržeb. V Česku tomu tak není?

Jsou filmy, u kterých má cenu vydávat DVD. Myslím, že to jsou právě filmy pana Trošky, kdy milovníci jeho filmů je mají doma a chtějí se na ně dívat, když mají náladu, a nemusejí čekat, až je uvidí třeba v televizi.

Mělo na prodej DVD s Babovřesky vliv to, že je prodávalo Tesco?

Určitě, to fungovalo dobře.

Jak jste se vlastně dostala k produkci filmů, byla ta cesta jiná než u většiny vašich kolegů?

Všechno byla shoda náhod. Na začátku devadesátých let jsem se věnovala pořádání eventových akcí. Velkou akcí byla módní přehlídka v Karlových Varech v hotelu Pupp. Po jejím skončení za mnou přišel Petr Marhoul, organizátor kongresů a jiných akcí, dohodli jsme se na spolupráci a s ním jsem pak dělala spoustu věcí – byznysových, kulturních i sportovních. Pak jsem z toho kolotoče odešla a podílela jsem se na muzikálu Karla Svobody Monte Christo. Ve stejnou dobu Karel spolupracoval s Jiřím Pomejem, který produkoval a sháněl finance na pohádku Z pekla štěstí 2. Tak jsem se seznámila se Zdeňkem Troškou. Na natáčení jsem přivedla svého známého, který miloval pohádky. A ten prohlásil, že bude generálním partnerem pohádky a dal 13 milionů. Tak jsem se dostala k filmu.

Dá se tedy v Česku filmem vydělat?

Ale asi… možná dá.