Hned vysvětlím. Podívejte se na následující větu: Muž uviděl strom. Prosté, co? To proto, že čeští mluvčí jsou natolik fikaní, že nechávají kontext spoluutvářet význam řečeného. „Man saw tree“ je pro nás hatmatilka nebo přinejlepším věta, jakou by vyslovil jen Tarzan, opičí muž, jedinec vychovaný mezi zvířaty. Kdepak, angličtí mluvčí potřebují mít podstatná jména pěkně určena. Bez určení jsme v koncích!
„A man saw a tree“, „The man saw the tree“, „A man saw my tree“… všechny tyto věty jsou v pořádku, protože teď už jsou podstatná jména určena, takže zabednění angličtí mluvčí se konečně dovtípí. Z toho můžeme vyvodit pravidlo: Všechna podstatná jména musí být určena.
Určena jak? Jedním ze tří způsobů: vlastnictvím (my book, their books), počtem (one book, ten books) anebo tím, čemu říkáme určitost (the book, a book). Určitost je právě ten okamžik, kdy je možno hovořit o otravných anglických členech.
Přečtete-li si ony tři kategorie ještě jednou, třeba si všimnete, že jsou jakoby v sestupném pořadí přesnosti: „my book“ nám dává přesnější informaci než „a book“. Určitost nabízí minimální možné určení či vymezení. Tím se dostáváme k vylepšení našeho pravidla: Všechna podstatná jména v angličtině musejí být určena buď členem, nebo něčím přesnějším.
Už slyším, jak se někteří z vás ozývají: „Všechna podstatná jména? “ A co věty, kde není žádný člen, jako třeba zde: „Americans love hamburgers“?! Povím vám asi tolik, že jazykovědci pro tuto větu našli jeden fígl. O něm až později.
Ale jedno vám o tomto fíglu prozradím – možná bude znít šíleně, když vám řeknu, že v uvedené větě členy jsou, ale pokud pro tuto chvíli přijmete argument, že tam zkrátka jsou, nakonec tedy máte pravidlo, které dává smysl a je konzistentní: každé podstatné jméno, vždy a všude. Rázem se můžeme uklidnit, není to tak, že členy tu chvíli jsou, a pak zase nejsou. Děje se něco pravidelného a předvídatelného. Schválně že jste štěstím bez sebe!?
Vzletná pojmenování
Jazykovědci to přímo milují, když mohou věci kupit dohromady a dávat jim vzletná pojmenování. V tomto případě se slova určená k vymezení podstatných jmen nazývají „determinátory“. Nebudu zacházet do žádných obšírných podrobností, zjistil jsem, že je zpravidla snazší vyjmenovat ty nejběžnější.
Tady jsou některé z těch, jež odpovídají na otázku „How many?“: each, every, either, neither, no, many, much, more, most, little, less, least, few, fewer, fewest, what, whatever; which, whichever, both, half, all, several, enough, ten, seventy-seven… Dalšími, tentokrát přivlastňujícími determinátory jsou tato slova: my, your, Bill’s… A jiná, která nesou význam určitosti: this, that, these, those, a/an, the, some…
Příště zodpovím otázku: Co je určité?
Ptejte se a diskutujte s autorem sloupku na crown@cninvest.cz
