Duchovní zvířena a podvod | E15.cz

Duchovní zvířena a podvod

Ilustrační foto
Ilustrační foto
• 

Jan Lamser

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Mezi finančníky není inspirace ve filosofii a psychiatrii jevem právě běžným. Jan Lamser, člen vedení ČSOB, je výjimkou. Jeho text pro Právo&Byznys odpovídá na nezvyklou otázku, co by řekli Georg Wilhelm Friedrich Hegel a Carl Gustav Jung současnému bankovnictví.

Svět i tato země jsou již od drahného času zmítány nejistotou, možná se právě před našimi zraky rozpadá eurozóna. Ekonomická jistota se stále více drolí, toužebně očekávané ekonomické oživení ovšem stále ne a ne přijít.

Jak se mluví o bankách

Diskuse o příčinách a všech krocích potřebných k nápravě vedou akademici, politikové, odboráři, média; diskurs je pestrý, vášnivý. Téměř o ničem se autority neshodnou.

V jedné bezesporné věci je však, zdá se, jasno. Banky jsou na vině. Současné problémy vzešly z bankovního sektoru, nutnou podmínkou nastolení nové stability je podstatný zásah (čti zpřísnění pravidel i dohledu nad jejich dodržováním) do struktury bankovního sektoru.

Jak by také ne. Banky jsou bezohledné a nenasytné. Banky si bezdůvodně účtují poplatky. Banky neposkytují úvěry, když je úvěrů třeba, místo toho bezhlavě financují zbytečné a rizikové investice. Banky nabízejí příliš nízké úroky z vkladů klientů. Navíc, v krizích jako tato si bankéři nakonec myjí ruce, ponechávají si zisky a státy kapitalizují ztráty. Bez ohledu na to si vedení bank pak vyplácí nepřiměřené odměny. A v takto referovaném výčtu hříchů lze dlouze pokračovat.

Náhlé selhání?

A míra rozhořčení a šíře výtek naznačují, že nejde o selhání jen dílčí a  technická, ale zásadní; nejde o otázku jednotlivých pochybení, ale o to, že bankovní sektor jako celek zřejmě vůbec selhává. Jak je ale možné, že k takovému náhlému a kumulovanému selhání došlo a dochází? Proč banky přestaly být bankami, resp. z ničeho nic, zdá se, po všech stánkách vypadly ze své „společenské role“?

Co to vůbec obnáší, být bankou? Vůči bankám v jejich moderní historii jsou tradičně směrována silná očekávání. V očích klientů bank je klíčovým tématem bezpečnost jejich vkladů. V nemenší míře ale i diskrétnost práce s informacemi a všeobecně ovšem i spolehlivost a integrita služeb. Z pohledu společnosti bankovní sektor transformuje vklady v úvěry a zajišťuje platební styk, lze hovořit o krevním oběhu ekonomiky. Banky jsou zároveň obchodními společnostmi, akcionáři od nich očekávají zisky.

Aby kumulovaně banky tato očekávání naplňovaly, předpokládají se u nich zvláštní standardy chování. Banky především musejí dobře zvládat práci s riziky. Ale nejde jen o technické očekávání. Lékaři už od Galéna nesmějí nikdy ublížit. Banka odnepaměti obecně nemá nárok na slabé chvilky, její služby musejí být stále v chodu a dostupné, omyly nelze tolerovat.
Banka jako instituce i bankéři jako jedinci mají zároveň jistou společenskou prestiž, danou nejen jejich technickými dovednostmi, ale i zvláštní odpovědností oné role, kterou hrají.

Pro banku a její podnikání je pak klíčová obecná důvěra v to, že skutečně svou roli plní. A to natolik, že na této důvěře vůbec závisí, že banka může fungovat jako banka. Toto vše jako by najednou přestalo platit – proč ale? Pokusme se naznačit, jaké viditelné změny se v bankovním sektoru v posledních letech odehrály.

Dopady regulace…

Bankovní sektor, resp. jeho fungování, je podřízen značnému množství specifických norem. Od konce osmdesátých let minulého století se prosazoval trend zavádět celosvětově sjednocené regulatorní standardy (BASEL, IFRS, PCI DSS atd.). Takové normy měly za cíl formulovat přehledné zásady, jejichž konkrétní naplňování mělo být odpovědností vedení bank. Lokální orgány regulace v té které zemi jednak tyto normy transponují dle místních specifik a zároveň dohlížejí, aby jak celkový duch, tak jednotlivé zásady byly bankami dodržovány.

V praxi ovšem tyto představy vyústily ve značné množství technických, vysoce formalizovaných norem, málo mezi sebou provázaných, často se měnících a mimo jiné tím pádem značně nákladných. Nadnárodní pravidla jsou často konfliktní s národními standardy. Přes deklarovaný důraz na integritu a vyváženost řízení banky jako celku a z dlouhodobé perspektivy se prosadil trend vysoce kvantitativně orientované regulace řízení rizik, postavené na velmi složitých, úzce zaměřených statistických modelech, jejichž stabilitu v čase a přirozenou ekonomickou relevantnost jako takovou je obtížné ověřit.

Jaké má takový trend dopady? Prostředí, ve kterém banky působí, resp. dohledové orgány, s nimiž jsou ve styku, nijak podstatněji nepřihlíží k obecněji pojaté „etice bankovního poslání“, ale klade zejména důraz na technické plnění pravidel. Toto plnění je mnohdy slepé, normy jsou tak komplikované, že jim rozumí i uvnitř banky jen hrstka expertů. Mezi bankéři se tak ztrácí pocit odpovědnosti (jak mám být odpovědný za něco, co nedokážu ovlivnit, za výstupy nějakého matematického modelu, jehož vazba na mou konkrétní činnost mi uniká). Tím, že postrádá ucelenou dramaturgii, vytváří regulatorika řadu strukturálních deformací uvnitř sektoru. Současný regulatorní model si zároveň vynucuje masivní investice a velmi podstatně zatěžuje hospodaření bank.

…a deregulace

Mimo expanzi regulace se banky zároveň musejí vyrovnat s otevřením některých oblastí, tradičně domén působení bank, i nebankovním operátorům. Banky jsou v řadě oblastí pod tlakem finančních zprostředkovatelů, alternativních platebních schémat, nízkonákladových operátorů, hedgových fondů…, jejichž náklady jsou vesměs nižší (nemusí splňovat ony bankovní standardy), pro banky je tím pádem nesnadné takové konkurenci vzdorovat. Tento trend posiluje z pohledu spotřebitele konkurenčnost trhu, tím i kvalitu a cenu služeb. Multiplicita regulatorních přístupů má ovšem i svá systémová rizika.

Vlastníkem banky dnes není bankéřská rodina, která na své podnikání hledí perspektivou generací, ale anonymní akcionář, jehož horizont zájmu je, jak dnes zavře kurz akcie, možná i příští výplata dividend. Držitel akcie rozhodně nehledí na generační kontinuitu podnikání a už vůbec ne na etický či společenský status své investice. Prioritní maximalizace okamžitého zisku a minimalizace spotřebovaného kapitálu, to je to, oč tu běží. Vedení bank jsou vystavena enormnímu tlaku na dosahování okamžitých zisků.

Cíle politiků a regulátorů

Státní správa i regulátor mají řadu nástrojů, kterými účinně přímo či nepřímo motivují banky k financování státního dluhu. Obdobně jsou banky motivovány jak k plošným, tak selektivním aktivitám v úvěrové oblasti, často v závislosti na politickém cyklu.

Státy, díky regulaci, již mají pod kontrolou, hrají vůči bankám privilegium preferovaného dlužníka bez ohledu na stav státních financí. Řada státem stimulovaných úvěrových schémat vede často k dílčím problémům až makroekonomickým nerovnováhám (náš bankovní socialismus 90. let, model podpory hypoték v USA, který rozpoutal současnou finanční krizi).

Jak to funguje dohromady

Znovu připomeňme, že bankovnictví je obor, jehož základem tradičně je přijímání přiměřených dlouhodobých rizik, která zajišťují dlouhodobě udržitelný zisk. Tento tradiční model se ovšem dostal pod velký tlak, a to z výše popsaných důvodů. Velký tlak na výnosy i náklady bank vyvolává regulace/deregulace, zároveň tlak akciových trhů klade stále větší důraz na maximalizaci okamžité ziskovosti.

To často nutí banky jít do maximálních rizikových pozic, silně nad rámec tradičního přístupu „přijmi jen takové riziko, kterému rozumíš“. Zrodil se spíš styl „přijmi takové riziko, které přinese krátkodobý výnos, zajistí okamžitou ziskovost a uspokojí trh“. Mantinely pro tato rizika jsou značně přetechnizované kvantitativní normy, banky jsou pod tlakem jít až na samou jejich hranu. V prostředí stále se zvyšujících systémových nákladů a regulatorně omezovaných výnosů roste tlak na otevírání systémových rizikových pozic.

Akciové trhy vyvíjejí na banky silný tlak, analytici sledují hospodaření bank a jejich práci s riziky, ve svých analytických doporučeních mají tendenci stavět jako cílový model maximální rizikovou expozici.
To je značně nebezpečná a křehká situace, ukazuje se totiž, že matematické modely, na něž regulatorní normy a analytici spoléhají, v hraničních situacích selhávají. A ona křehkost opravdu v současnosti vede k reálným problémům.

1) Dekonstrukce bankovní etiky Rozložení bankovních aktivit na dílčí technické komponenty, jejich podřízení specializovaným kvantifikovaným normám, tlak na instituce i jednotlivce na co nejvyšší okamžitou výkonnost… Toto výborně funguje třeba v automobilovém či oděvním průmyslu, ale v bankovnictví, jehož podstatou je práce s rizikem, vyvolává značné problémy.

Společnost bankovní etiku plíživě demontovala. Od bankéřů společnost systémově nechce, aby na základě svých zkušeností s rozvahou přijímali jen ta rizika, jimž rozumí, a pečovali o dlouhodobou stabilitu svých institucí tak, aby banka vždy a za všech okolností splnila své závazky.

Od bank se naopak čeká, že vytvoří co nejvyšší okamžitý zisk, poskytnou služby klientům pokud možno bezplatně, budou ohleduplné při posuzování úvěrů a zároveň nabídnou klientům možnost investice za co nejlepších podmínek…, …a paralelně jako Mefistofeles tento společenský systém dodává: nad tím, že to je v součtu v rozporu se zdravým rozumem a zákonem o zachování energie, neuvažuj, stačí, že budeš plnit technické normativy…,
…což vede k tomu, že pod společným tlakem států, klientů i vlastníků a onoho mefistofelského našeptávání bankovní sektor skutečně vytváří, po dlouhou dobu udržuje a amplifikuje různé formy finančních iluzí o nekonečném bezpracném zisku. Dokud to funguje, všichni jsou spokojeni. Až bubliny jednoho dne nutně prasknou, bude snadné ukázat prstem na viníka.

2) Finanční deriváty – bomba roku 2008 Coby finanční ředitel ČSOB jsem si mnohokrát od konce devadesátých let z úst analytiků vyslechl „nevyužíváte dostatečně možnosti své bilance“. Měli na mysli skutečnost, že podle regulatoriky bylo riziko syntetických úvěrových derivátů (dnes tzv. toxických aktiv, v onu dobu ovšem s AAA ratingem) řádově nižší než úvěr klientovi, kterému vedu dlouhá léta účty a jehož hospodaření dobře znám. Tato schémata byla zdrojem financování hypoték a kreditních karet s nízkou bonitou, společenská poptávka vyvolala systémovou deformaci v regulaci a chování ratingových agentur, které bankovní sektor mohl jen těžko čelit.

3) Suverénní rizika – trauma dneška Dle v zásadě stále platné regulatoriky jsou úvěry zemím OECD z pohledu kapitálových požadavků na banky bezrizikové; regulace takto dlouhou dobu snižovala náklady refinancování států bez ohledu na stav jejich financí, proto byly banky tak dlouhou dobu ochotné půjčovat Řecku.

4) Spořicí účty – další krize na obzoru Časovanou bombou dneška je fenomén spořicích účtů. Pokud banka spoléhá na to, že krátkodobé sazby budou vždy nižší než dlouhodobé a objem vkladů na spořicích účtech nikdy neklesne, je vše v pořádku. Neprotestují ani technické modely řízení bilance banky, ani regulatorika. Máme zde finanční derivát, svého druhu ekonomické perpetuum mobile: krátkodobá investice přináší dlouhodobé zisky. Objemy vkladů na spořicích účtech v ekonomice dramaticky rostou (není divu, když úroková sazba za vklad, který si můžete vybrat zítra, je vyšší než u dvouletého termínovaného vkladu)..
Je přitom zřejmé, že základní předpoklady fungování tohoto modelu jsou nerealistické a nebezpečné a je jen otázkou času, kdy dojde k problémům. Všichni to v rámci sektoru dobře vědí.

Protože to regulatorika umožňuje a tento produkt poskytují i všichni ostatní, není zbytí než se připojit. Vedení bank není odměňováno za intelektuální výkony, ale za tržní podíly.

Zrcadlo společnosti

Je pravdou, že v nedávné historii z bankovního sektoru vyšly hrozivé ekonomické otřesy. Jak naznačují výše popsané úvahy, banky samy mají v současném světě nečekaně úzký prostor pro autonomní zodpovědnost. Prosadil se model značně dehumanizované regulace, jenž postrádá fundamentální integritu, ale během zhruba posledních dvaceti let umožnil celému světu žít v iluzi, že očekávání služeb zdarma, laciných peněz pro spotřebu i vysoko úročených investic mohou být bankovním sektorem zázračně splněna. Problémem ovšem není jen a především „to, oč tu běží“, to je selhání bank, ale slepá kolektivní a systémová hamižnost a politický a regulatorní samolibý nerozum, který vytvořil a dále vytváří pro tato selhání předpoklady („namydlil finanční schody“). Bankovní sektor je dnes v jungovském slova smyslu stínem společnosti.
Vždyť černí havrani, jediní to ptáci, se zdáli být příčinou po následku.

Autor: Jan Lamser

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.