Subjekty podnikající v oblasti inkasa pohledávek obhospodařují značné množství prostředků a kontaktují ročně miliony lidí. Svým rozsahem co do počtu kontaktovaných osob je toto jednání tedy několikanásobně významnější než u advokátů či exekutorů. Přesto je tento trh nechán zcela volně, přístupný komukoli bez nutnosti prokázat alespoň minimální vzdělání, nevyžaduje nic více než plnění obecných zákonných norem bez jakéhokoli důrazu na etiku či lidskost a dává prostor kreativitě různých podvodných subjektů. Navíc neexistuje dozorový orgán, který by mohl efektivně řešit vznikající prohřešky. Nová legislativa by měla především zvýšit čitelnost subjektů a eliminovat nežádoucí společenskou zátěž.
V případě vzniku zákona o inkasních agenturách a příslušné s ním spojené živnosti na provádění inkasní činnosti by došlo ke stanovení mantinelů, tedy k vyjasnění, co inkasní agentura smí, co nesmí a co musí. Zákon by byl rovněž podkladem pro kultivaci trhu, pro efektivní kontrolu subjektů, možnost dovolání na nekalé praktiky k dozorovým orgánům, sankcionování subjektů a v případě hrubého porušení zákona i odejmutí oprávnění vykonávat činnost.
Regulace subjektů a dohled nad nimi by umožnily zlepšit situaci na trhu inkasních agentur, zajistily by např. přístup k vybraným informacím z registrů obyvatel, který by opět zefektivnil mimosoudní řízení. To by ve svém důsledku mělo větší šanci uspět, proces by byl rychlejší a levnější pro všechny zúčastněné. (Pozn.: příklad z praxe – věřitel se až po podání žaloby dozví, že jeho dlužník zemřel, a to jen proto, že nemá právo se dotázat do evidence obyvatel. Pokud by informaci měl, ušetřil by vlastní náklady s přípravou a podáním žaloby a stát by ušetřil náklady soudu na přijetí spisů, jeho zpracování, prověření centrální evidence občanů a obesílání zúčastněných stran.)
Stávající legislativa nestanoví nic konkrétního ve věci, jak vysoké náklady je možno přenášet na dlužníka, fyzickou osobu, v souvislosti s jeho pozdní úhradou. V důsledku toho pak věřitel uplatňuje často vysoké náklady, aby i část uhrazeného poplatku pokryla výdaje s vymáháním spojené. Další variantou je, že věřitel na mimosoudní řízení rezignuje a předá pohledávku soudu. V obou případech pak dlužník platí více, než by v případě smysluplné regulace musel.
Ztráty z nezaplacených pohledávek či náklady na vymáhání pohledávek v případě jejich nepřenesení na dlužníka zvyšují ceny služeb a výrobků. Regulace poplatků by umožnila vymáhat veškeré dluhy mimosoudně, snížila by tak náklady věřitelů a přispěla ke snížení cen řádně hradících zákazníků. Řádně hradících občanů je většina, proč ji tedy nechránit a zvýhodňovat dlužníky na úkor nedlužníků?
Stanovení jasných pravidel by umožnilo přenášet náklady na vymáhání na jejich původce a nezatěžovat tak řádně platící věřitele ani vlastní ziskovou marži. Vymáhání malých částek by současně přestalo být neefektivní činností.
Fungující mimosoudní řízení je schopné vyřešit mnoho pohledávek bez nutnosti jejich řešení soudy, což by mělo zajistit odlehčení justici. Současně kontrola nákladů přenášených na dlužníky a perzekuce nekalých praktik vymáhání sníží společenskou tenzi a uleví mnoha rodinám v jejich životní situaci.
Regulovaný poplatek by byl jasně čitelný v rámci soudního řízení a byl by uznatelnou položkou pro případný nárok v žalobě. V současné době je praxe přiznávání marně vynaložených mimosoudních nákladů v soudním řízení nejednotná a domožení se náhrady za tyto náklady je problematické.
