Dnes vlastní jednu z největších PR agentur v České České republice, Bison & Rose, a do budoucnosti hledí s lehkou skepsí: „Rozjíždět dnes byznys v oblasti PR je neskutečně složité – a to nás ten největší sešup ještě čeká.“ Přesto jeho optimistický výraz a věčně dobrá nálada působí uklidňujícím dojmem – což se v PR byznysu určitě počítá. Proč tedy ta skepse? „O roce 2008 všichni mluví jako o krizovém roce - jenže žádná krize de facto neproběhla. Byl tady maximálně útlum, a to, co bych nazýval krizí, čili pád někam dolů a průchod katarzí, tak to nenastalo - ani u nás, ani nikde jinde na světě. Peníze na zalepení děr se posháněly všude možně - a o to víc se obávám krize, která bezpochyby přijde, protože ta udeří s dvojnásobnou razancí.“
Miloš Růžička ví, o čem mluví - pamatuje si „ekonomické chřipky“ z první svobodné dekády, i tu spojenou s prasknutím internetové bubliny nebo s ekonomickými otřesy po 11.září: „V agentuře Bison & Rose jsme to vždycky viděli na svých příjmech - když nastane kritická situace, dojde k pohybu na burze a všichni globální hráči začínají rázem šetřit. A jelikož v Česku je zoufalý nedostatek silných, opravdu čistě domácích subjektů na trhu, pro které by mohly komunikační agentury pracovat, projeví se u nás výkyvy na trhu jako přes kopírák. A agentury jsou vždycky nejdřív na ráně, protože marketingové a komunikační rozpočty se vždycky osekávají jako první.“
Budějovice - Brno - Praha
V roce 1993 dostal Miloš Růžička, tehdy student politologie na brněnské Masarykově univerzitě, nabídku stát u zrodu první české soukromé celoplošné rozhlasové stanice (Frekvence 1) a neváhal. „Přišel jsem pár měsíců před začátkem vysílání. Rozjížděl to tehdy Jirka Hrabák, který je dnes šéfem Impulsu - stavěl tým a potřeboval lidi, kteří si už předtím někdy stačili práci v rádiu osahat. Já měl tehdy za sebou několikaletou zkušenost v různých lokálních rádiích, novinařinu jsem dělal vlastně i na střední škole, kdy jsem psal a spoluzakládal různé noviny.“
A i když si myslel, že toho ví spoustu, realita ho uzemnila. „Práce pro lokální média je jiná - je to hodně o samostatnosti, co si uděláte, to máte. Tady si nás posbírali prakticky z celé republiky a první věc, kterou nám řekli, byla: Něco umíte, máte přirozený talent, proto jste tady - teď ale okamžitě na všechno zapomeňte. Privátní stanice má mít svůj formát, a my ho z vás uděláme.“ Mladé mediální hvězdy se tedy začaly učit mluvit, a profíci jim říkali věci jako: Zprávy budete dělat takhle a ne jinak. „Tehdy se prostě začalo mluvit o věcech, které se dnes v médiích berou jako samozřejmost. My jsme ale přicházeli z regionů, a nikdo si to neuvědomoval.“
Od Zuzany Bubílkové k Romanu Češkovi
Ve Frekvenci 1 vydržel Miloš Růžička půl roku. Náhoda mu jako kolegyni přihrála Zuzanu Bubílkovou, pro kterou točil ankety. „Svůj pořad moderovala s Jirkou Velebným z České televize, a ten mi jednou povídá: „Pane kolego, vy jste takový typ do televize - pojďte, zkusíme spolu něco.“ No a to něco byly ze začátku - stejně jako v rádiu - ankety.
Po několika týdnech volné spolupráce dostal nabídku přejít do televize naplno. A přijal ji. „Televize byla v té době velká ikona, a i když práci v rádiu jsem měl hodně rád, tak jsem si po těch mnoha letech za mikrofonem řekl, že zkusím kombinaci mikrofon-kamera.“
Bylo mu jednadvacet a dnes k tomu přistupuje hodně kriticky: „Člověk v tom věku není zralý na to, aby mohl stát před obrazovkou a sdělovat národu rozumy. Ani mentálně, ani fyzicky. Já jsem tehdy navíc nevypadal na svých jednadvacet, ale spíš na 15. Ale byla taková doba - lidí v médiích, kteří měli potřebnou minulost, bylo strašně málo. Média - a speciálně Česká televize - byla prázdná, protože spousta lidí musela odejít. Byla tedy poměrně velká fluktuace a poměrně velký hlad po lidech, kteří by tam mohli pracovat.“ V televizi začal jeho rychlý vzestup - z eléva obíhajícího ulice s mikrofonem a točícím ankety se stal během pár měsíců moderátor ranního vysílání Studia 6. Když odcházel, moderoval denní zprávy a Jednadvacítku.
Měl tu velkou výhodu, že se mohl vždy zabývat tím, co mu bylo blízké - čili ekonomikou a politikou, věcmi, které studoval a které ho bavily a baví dodnes. („Politologii se věnuju i po nocích!“) Přidejme k tomu přirozenou inteligenci, příjemně zabarvený baryton a mediální hvězda je na světě. Není divu, že v překotném vývoji první poloviny devadesátých let pak změnil směr: „Česká televize byla plná nešvarů, panoval tam trochu „jánabráchismus“ a systém partiček a kamarádšoftů. Bral jsem to jako zkušenost, která byla zajímavá, ale nějak podvědomě jsem si říkal: Když dělám v tomhle věku tak špičkovou práci, co budu dělat za 5, za 10 let? Je tohle to, co chci dělat?“ O PR agenturách neměl ponětí, časy Bizonů měly ještě přijít. Ale nepředbíhejme.
„Chtěl jsem poznávat nové věci, a v televizi dělal každý všechno - když jsem připravoval Studio 6, byl jsem sám sobě dramaturgem, asistentem, autorem a produkčním. V té době jsem ale také měl v ekonomické redakci na starosti průmysl a privatizaci, tehdy jsem dělal několik rozhovorů s Romanem Češkou, nově jmenovaným šéfem Fondu národního majetku. Ten mi jednou zavolal a nabídl mi, abych mu vybudoval tiskový odbor. No a to byla výzva, protože jsem dostal šanci obrazně řečeno stát ve velitelské kabině a sledoval, proč ta loď jede tam, kam jede, a jak to vlastně celé probíhá.“ Muž z temnější strany měsíce
Ve své nové pozici se musel Miloš Růžička cítit - vzhledem ke své zálibě v politologii - jako ryba ve vodě. Navíc tehdy bylo vcelku běžné, že z médií odcházela spousta lidí dělat tiskové mluvčí. Paradoxně bylo jednou z motivací i to, že očekával víc času na školu. „Já jsem vlastně pořád do Brna jezdil, z té školy jsem byl nadšený a do dneška jsem - také tam jezdím přednášet. Jenže problém politického marketingu v Čechách je ten, že kvůli poměrům na miniaturním trhu prakticky neexistuje.“ Celá situace by ho uvrhávala do skepse, kdyby se politikou musel živit - což nemusí, i když… „Celá řada lidí z politiky se na mě obrací o rady, a já jim je občas rád poskytnu - nedělám to ale pro byznys, neberu za to peníze. Dělám to pro radost.“
Vraťme se nicméně do poloviny devadesátých let - na Fondu národního majetku měl Miloš Růžička strávit rok, a nakonec z toho byly téměř čtyři. V roce 1998 odcházel i s Romanem Češkou z jeho vedení „prakticky s puncem zločinců, kteří vytunelovali Českou republiku. Skončily všechny ty pravicové a kvazipravicové vlády, nastoupila sociální demokracie, která svůj program postavila právě na vymezení se vůči privatizaci. Tehdy bylo období prvních odhalení vytunelovaných fondů, takže veřejnost prožívala jakousi sociální kocovinu a protiprivatizační argumentace skvěle zafungovala. Nicméně na léta ve Fondu vzpomínám moc rád - panovalo takové až budovatelské nadšení. Nicméně po těch hektických letech jsem cítil, že chci opět změnu.“
Privatizace sebe sama
Tehdy Miloš Růžička zažil situaci, která ho mockrát nepotkala - nevěděl, co bude dělat. „Došlo ke změně poměrů a já byl reprezentantem opačné strany, temnější strany měsíce.“ Na chvíli se vrátil do televize, pak ale zapůsobila chuť neustále zkoušet nové věci, a tak nastoupil jako ředitel marketingu Komerční banky. Korporace ještě neznal, tak proč to nezkusit?
„Bylo mi 25, měl jsem pozici podléhající přímo představenstvu, v bance se právě vyměnil generální ředitel a přicházelo se na to, že výkladní skříň českého bankovnictví zdaleka není v tak dobré kondici - takže to byla výzva.“ Strávil tam dva roky a položil základy své agentury, když k sobě do oddělení přivedl budoucí spolumajitele Bizonů, Vladimíra Bystrova a Romana Šmída. „Po dvou letech došlo po politických turbulencích k další výměně managementu, a uprostřed těch výměn jsem si řekl, že už to nemám zapotřebí. Poté, co jsem strávil rok v televizi točením o privatizaci, pak čtyři roky samotnou privatizací a další dva roky v privatizující se Komerční bance, jsem si řekl, že bych se měl zprivatizovat sám.“
Bizoni a růže v PR byznysu
Dostal nabídku, která se neodmítá - Jiří Bis, který tehdy měl podlinkovou agenturu, mu řekl: Pojď, dám ti půlku firmy a buď někam dojdeme, nebo spolu zkrachujeme. Na začátku bylo ve firmě 10 lidí, dnes jich je několik desítek a starají se o nejrůznější oblasti, o eventy, vlastní projekty nebo nejnověji o sociální sítě - klíčovým byznysem zůstává PR. „Naši klienti neměli nijak ohromující budgety, takže jsme museli být hodně flexibilní. Jak postupovalo utváření českého trhu a jak docházelo ke skupování firem a jejich slučování, tak najednou jste měli ze dvou dvacetimilionových budgetů jeden patnáctimilionový. V té logice se významně zúžil trh lokálních zadavatelů a vše se soustředilo pod křídla velkých nadnárodních reklamních agentur. Další trend byl růst podlinkové komunikace a taky PR. Zároveň se měnila struktura médií a novinového trhu. V té situaci pro nás byl rozvoj PR aktivit logickou cestou.“
O půl patra jinam
Miloši Růžičkovi se podařilo vybudovat agenturu, které zůstávají klienti věrní - portfolio klientů se utěšeně rozšiřuje a loni se Bison & Rose stali součástí sítě Burson-Marsteller. Fungují už 11 let - tak dlouho Miloš Růžička ještě nic soustavně nedělal. Může se tedy stát, že se objeví v budoucnu v úplně jiném oboru, který nebude mít s PR nic společného? „To si klidně dokážu představit. Když se podívám na nás, máme celou řadu konzultantů, kteří jsou schopni fungovat naprosto samostatně a dlouhodobě. To je věc, která mi umožňuje dostat své osobní cíle o půl patra jinam než cíle Bizonů - vždycky jsem chtěl prozkoumávat nové a nové věci, a Bizoni nejsou one man show.
Dnes je to instituce, která žije vlastními pravidly. Jestli se mi kdy co povedlo, tak je to stabilizace tohoto stavu.“ Jeho osobním cílem je ale udržet zdravou proporci mezi prací a rodinou, o což se - s částečnou úspěšností - snaží už posledních deset let. „Moje žena Monika a dvě dcery na to budou mít určitě jiný názor,“ dodává se smířlivým smíchem.„Bude to znít možná dost pyšně, ale jsem hodně kritický. Co to je kariéra? Nejlepší kariéra je, když člověk dělá práci, která ho baví, má z toho peníze, se kterými vyžije, a může si dovolit svoje koníčky a mít spokojený život. To je možná ta nejlepší kariéra. Někdo je spokojený jako automechanik, byť každý brblá, že by chtěl víc, a někdo nebude spokojený ani jako generální ředitel komerční televize.“
Miloš Růžička (1973)
Na počátku devadesátých let působil v regionálních médiích v Českých Budějovicích a v Brně, kde také vystudoval politologii na Masarykově univerzitě. Koncem roku 1992 přešel do Prahy, kde spolupracoval při rozjezdu první české celoplošné soukromé stanice Frekvence 1. Po několika měsících dostal nabídku z České televize, kde moderoval ekonomiku ve Studiu 6. V roce 1994 mu navrhl Roman Češka, tehdejší šéf Fondu národního majetku, aby vedl tiskové oddělení. Po hektické době odešel v roce 1998 na volnou nohu, brzy se však stal ředitelem komunikace v Komerční bance. V roce 2000 založil spolu s Jiřím Bisem komunikační agenturu Bison & Rose, která v současné době patří mezi špičku českého PR, a tuto agenturu vede dodnes. Jeho koníčkem je politologie, na Masarykově univerzitě v Brně působí jako externí pedagog na katedře mezinárodních vztahů a evropských studií. Někdo je spokojený jako automechanik, někdo nebude spokojený ani jako generální ředitel.
