S malými kiny se u nás před několika lety přestalo počítat a čekal se jejich postupný zánik. Opak je pravdou. S velkými multiplexy malé sály nesoutěží. Nemají proč, vědí, v čem je jejich síla.
Česká kina praskala v loňském roce ve švech. Zhlédnout film na velkém plátně se podle Unie filmových distributorů (UFD) rozhodlo téměř 13 milionů diváků, což je nejvíce za posledních pět let.
Kdo by si však myslel, že hlavní lákadlo (kromě filmových snímků samozřejmě) představovaly tuny popcornu a litrové limonády, které mnohdy v divákovi zmizí ještě během úvodního bloku reklam a které neodmyslitelně patří k návštěvě velkého multiplexu, ten je na omylu.
Velkému zájmu se těšila i kina s jedním či dvěma sály. Podle UFD v nich v loňském roce provozovatelé uvítali 4,12 milionu diváků, což je nejvíce od roku 2009. Vyšší počet návštěvníků s sebou nese i objemnější tržby. V případě malých kin se jednalo o 427 milionů korun (12procentní nárůst ve srovnání s rokem 2014).
Zánik malých kin, s nímž se ještě před několika lety obecně počítalo, se tak pravděpodobně nekoná. Naopak, podle odborníků z branže procházejí malé kinosály renesancí a našly si cestu, jak „ulovit“ svého diváka.
Digitalizační mor
V osmdesátých letech bylo možné na území tehdejšího Československa navštívit přibližně dva tisíce biografů, a to včetně letních kin či kinokaváren. Sametová revoluce v roce 1989 s sebou přinesla jiné způsoby trávení volného času a lidé více zvažovali, zda zvolí nedělní odpoledne před plátnem, nebo se raději na film podívají z pohodlí svého obývacího pokoje na právě zakoupeném VHS přehrávači.
V důsledku těchto změn, k nimž se koncem devadesátých let přidal příchod velkých multikin, která ve velkých městech rostla jako houby po dešti a vábila diváky na pestrou nabídku snímků v té nejvyšší možné kvalitě, polstrované sedačky a možnost konzumace občerstvení při sledování filmu, zanikly podle Českého statistického úřadu až dvě třetiny jednosálových biografů.
Zbytek, který přežíval, jak se dalo, se musel časem vypořádat ještě s další překážkou. Distributoři filmů začali používat výhradně moderní technologie, a pokud malá kina chtěla promítat snímky ve stejné kvalitě a v době jejich premiéry jako velké multiplexy, musela chtě nechtě investovat do nového vybavení sálů.
Zdržet diváka
Modernizace zázemí a další technické inovace, díky nimž srovnala jednosálová kina krok s obřími multiplexy, ale nejsou jedinými střípky jejich rozmachu v posledních letech. Patří k tomu především snaha vybudovat si vlastní značku a nabídnout svému divákovi něco jiného, než se mu dostane ve velkém multiplexu.
„Multikina nepovažujeme za přímou konkurenci. Cílíme na jiné diváky a naše programová skladba je diametrálně odlišná,“ řekl Strategii Jakub Fürst z filmové distribuční společnosti Aerofilms, která mimo jiné provozuje pražská kina Aero a Světozor.
Zatímco multikino láká především na filmy, menší metropolitní biografy nabízejí širší spektrum akcí. Na své si proto přijde každý.
„Svou značku budujeme důrazem na kvalitu a zážitky. Kromě toho se snažíme divákovi věnovat po celý jeho život – pořádáme projekce, které jsou zaměřeny na matky s malými dětmi, organizujeme filmovou školu a dětské tábory, školní projekce, kino naslepo pro teenagery, běžné filmové projekce a máme nabídku zlevněných projekcí pro seniory,“ vyjmenovává možnosti Fürst.
Provozovatelé usilují o to, aby kino bylo mezi diváky vnímáno jako společenská událost a jeho prostory jako místo k setkávání. „Multikina tlačí diváka k tomu, aby si nakoupil spoustu pochutin a potom rychle doběhl na film. My jsme rádi, pokud u nás náš divák zůstane co nejdéle,“ dodává Fürst.
Není proto neobvyklé, že návštěvník si může v řadě malých kin před představením posedět ve stylové kavárně, objednat si skleničku na baru nebo v letních měsících vychlazené čepované pivo na zahrádce.
Výjimečná dramaturgie a šeptanda
Dobrým příkladem je pražské Bio Oko, které vzniklo ve čtyřicátých letech minulého století. I přes rozsáhlou rekonstrukci v roce 2007 si uchovalo atmosféru z dob minulých a zaměřuje se na netradiční a artovou produkci. Jeho průměrná měsíční návštěvnost je sedm tisíc diváků.
„V Biu Oko děláme například Diáky, což jsou cestovatelské přednášky osobností a netradičních témat, nebo Filmbrunch, tedy kombinaci čerstvého nedělního brunche a nových filmů,“ popisuje přístup k výjimečné dramaturgii ředitel kina David Beránek.
Do kina je možné se vypravit i na menší přehlídky vybraných režisérů a filmové festivaly, například z oblasti sci-fi či cestování. „Rozjíždíme nový projekt Art District 7 Talks. Půjde o večery, na kterých vystoupí vždy sedm osobností z oblasti kultury z pražských Holešovic a Letné, přičemž každá z nich bude mít sedm minut na to, aby představila svou práci,“ dodává.
Na prezentaci význačných osobností a přehlídky jejich tvorby se soustředí i v dalším pražském kinu s dlouholetou tradicí, v Aeru. „Velmi populární je u nás Pecha Kucha, což je prostor pro setkávání architektů, designerů, grafiků, výtvarných umělců a dalších povolání,“ vysvětluje jeho ředitelka Zuzana Kameníková. „Velkou radost nám také dělá Aeroškola, ve které se děti učí například animovat. V návaznosti na ni pořádáme i dětský filmový tábor.“
Kromě dramaturgicky vyhraněného zaměření je velkou silou kin s nízkokapacitními sály jejich osobní přístup k divákům a vztah, který s nimi dlouhodobě pěstují. „Hodně pracujeme se standardními kanály na sociálních sítích,“ říká k tomu ředitel Bia Oko Beránek. Kina dále sázejí na komunikaci přes mnohdy originální webové stránky, tematické newslettery, plakátovací plochy ve městě, ale i na osvědčenou „šeptandu“.
Co chcete vidět?
Jednosálová kina nejsou výsadou pouze velkých měst. Na spoustu z nich narazíme i v menších městech či obcích. Jejich situace je ale ve srovnání s metropolitními biografy o poznání těžší a snaha oslovit diváka se mnohdy stává bojem o přežití.
Podle informací z médií se v roce 2015 na území České republiky nacházely přibližně dvě stovky malých kin. Některá z nich se rozhodla pod tíhou okolností investovat do moderních technologií, jiná nejčastěji z finančních důvodů k digitalizaci svých sálů nepřistoupila. Pokud nezanikla, mnohdy jsou nucena hrát představení jen několikrát do měsíce.
Legendární liberecké kino Varšava by mohlo vyprávět. Jeho budova stojí již více než sto let, kino však muselo být před několika lety uzavřeno. Dobrovolný spolek několika občanů se ale rozhodl zašlou slávu biografu oprášit a kino zase oživit. Za pomoci města se mu to v roce 2013 podařilo. O dva roky později v něm proběhlo celkem 112 akcí a zavítalo do něj osm tisíc diváků. Promítání filmů probíhá zatím v malém sále, protože velký prochází rekonstrukcí.
„Snažíme se nebýt dnešní, komerční a všední,“ vysvětluje komunikační strategii postavenou na divákovi Petr Hubáček ze spolku Zachraňme kino Varšava, který za obnoveným kinem stojí. Liberečané se například mohou spolupodílet na rozhodování, jaký film na plátně zrovna poběží, nebo jaká akce se v jeho budově odehraje.
„Program si ze 70 procent určují sami lidé, kteří nám píší a domlouvají se s námi, co by chtěli v prostoru udělat. Spolek pak funguje jako takový arbitr a supervizor,“ dodává Hubáček.
Kinu, které má jméno nejen v Liberci, ale i v celém kraji, pomohlo i to, že rekonstrukce jeho foyer získala loni prestižní cenu Grand Prix architektů. „Mohli jsme se díky tomu prezentovat na stránkách různých časopisů a webů. Nyní pracujeme na zcela novém konceptu marketingu a propagačním modelu, který jsme svěřili do rukou zkušeného profesionála,“ řekl redakci Hubáček.
Soukromé akce nevedeme
Mezi hlavní zdroje příjmů kin patří tradičně vstupné. „Průměrná měsíční návštěvnost Kina Aero je 5500 diváků a největší podíl z příjmů tvoří tržba ze vstupného,“ potvrzuje Kameníková.
Další možností, jak získat prostředky, je prodej kinoreklamy, která se v kinosálech vyskytuje jak „on-screen“, tak mimo plátno. Provozovatelé malých kin s ní ale nakládají opatrně. „Kinoreklama je u nás možná, ale její obsah si hlídáme, abychom neodrazovali diváky, kteří jsou pro nás důležitější než případné příjmy z reklamy,“ říká Beránek z Bia Oko.
Kino proto po prodeji lístků sází na tržby z přilehlého baru a kavárny. Podobně je na tom i liberecké kino Varšava, které se může spolehnout na pronájem kavárny ve foyer budovy.
Peníze na provoz kina se ale dají sehnat i jinak. Například pořádáním uzavřených akcí či prodejem doplňkových předmětů. Ne všechna malá kina o tuto cestu stojí. „Uzavřené akce jsou možné ve velmi omezené míře, protože se snažíme být co nejotevřenější všem návštěvníkům. Doplňkový prodej realizujeme, ale jeho objemy jsou zatím marginální,“ dodal Beránek. Malí provozovatelé se zkrátka bojí, aby jim komerční aktivity nenarušily image kina, které je tu pro všechny.
