Mediální výchova je pro učitele strašák

Učitel češtiny se věnuje jazyku v médiích a příznakovým výrazům, historik roli médií v dějinách, matematik výzkumům veřejného mínění, zeměpisec reprezentaci jiných kultur a zemí v médiích. Dítě si to musí poskládat samo.

Učitel češtiny se věnuje jazyku v médiích a příznakovým výrazům, historik roli médií v dějinách, matematik výzkumům veřejného mínění, zeměpisec reprezentaci jiných kultur a zemí v médiích. Dítě si to musí poskládat samo. Zdroj: Repro Strategie (Profimedia)

Proč se ještě vydávají noviny, když se vše najde na internetu? Proč se médiím věnuje tolik pozornosti? Jak by vypadal náš život, kdyby média naráz zmizela? Na podobné otázky by dnes měly umět odpovědět všechny děti díky mediální výchově.

Mediální výchova tvoří již deset let povinnou součást základního vzdělávání. „Škola musí zařadit mediální výchovu na 1. i 2. stupni, nemusí však být zařazena v každém ročníku,“ řekla Strategii Jarmila Balážová, mluvčí ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. S mediální výchovou je podle ní vhodné začít klidně již od 1. ročníku, protože rozvíjí jednu z hlavních klíčových kompetencí – komunikativnost.

„Mediální výchova je velice důležitá pro uplatnění jedince ve společnosti. Musí umět zpracovat, vyhodnotit a využít podněty, které přicházejí z okolního světa, a to především přes média – děti by s nimi tedy měly začít pracovat co nejdříve,“ doplnila mluvčí.

Podle mediálního analytika z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Radima Woláka by měly děti začít s mediální výchovou odmalička. „Jakmile dítě začíná využívat média, mělo by se učit o nich přemýšlet. Objevují se návody pro rodiče, jsou programy pro školky. Nemusí jít o nic obtížného – základem je rozhovor, kladení otázek, hledání odpovědí, přemýšlení,“ řekl Wolák Strategii.

Děti by měly pochopit, že ne všechno, co se objeví v médiích, musí odpovídat realitě. Měly by se naučit rozlišovat skutečnost od jejího mediálního obrazu. Díky mediální výchově by měly rovněž umět rozpoznat nebezpečí, na která mohou narazit ve virtuálním prostředí počínaje kyberšikanou na sociálních sítích přes nedbalé zacházení s osobními údaji až po klamavou reklamu.

Bez jasných pravidel

Řada škol při výuce mediální výchovy tak trochu tápe. S přechodem od osnov k rámcovým vzdělávacím programům se ji podařilo prosadit v podobě takzvaného průřezového tématu. Neexistují nicméně jasně daná pravidla, co a jak vyučovat.

„Mediální výchovu je možné zařadit do školního vzdělávacího programu jako interaktivní součást vzdělávacího obsahu jakéhokoliv vyučovacího předmětu nebo v podobě samostatného předmětu, projektu, semináře, kurzu a podobně,“ vysvětlila Balážová s tím, že mediální výchovu může vyučovat jakýkoliv pedagog, v případě samostatného předmětu většinou učitel českého jazyka, výchovy k občanství nebo dějepisu, ale také informatiky.

Podle Woláka by se měla mediální výchova přirozeně prolínat stávajícími předměty. „Učitel češtiny se věnuje jazyku v médiích a příznakovým výrazům, historik roli médií v dějinách a dějinám médií, matematik třeba otázce prezentace výzkumů veřejného mínění, zeměpisec reprezentaci jiných kultur a zemí v médiích.“

Další z cest, jak se mediální gramotnost na školách rozvíjí, je tvorba školních médií. „Tím, že si děti zkoušejí vytvářet mediální obsahy, získávají představu o tom, jak vznikají,“ doplnil Wolák.

Pokus–omyl

Přestože mediální výchova probíhá v českých školách již přibližně deset let, učitelé mnohdy nevědí, jak by měla vypadat. Ke způsobu její výuky se proto ani raději nevyjadřují. Z několika oslovených ředitelů základních škol (mezi nimi byly i některé renomované školy) Strategii neodpověděl ani jediný. To nahrává spekulacím o tom, že mediální výchova je často žákům podávána metodou pokus–omyl. A o takovouto medializaci školy samozřejmě nestojí.

Na obhajobu učitelů je ale nutno zdůraznit, že v Česku aby kvalitní školení či kurz mediální výchovy pro učitele pohledal. Nabídka je zkrátka velmi omezená.

„Pro pedagogy samostatné studium mediální výchovy vyčleněno není. V rámci dalšího vzdělávání existují různé kurzy, ale ty nejsou prvoplánově určeny pro pedagogy. Pokud se chce pedagog v této problematice vzdělávat, musí si nějaký kurz najít sám. Čerpat lze i z literatury. Národní institut dalšího vzdělávání samostatné kurzy zaměřené přímo na mediální výchovu nenabízí,“ zdůraznila mluvčí MŠMT s tím, že pro učitele je k dispozici jako součást rámcových vzdělávacích programů metodický portál na internetu a dostupná je i metodická příručka.

Mediální negramoti

Za deset let mediální výchovy vznikla sice řada metodických pomůcek, učebnic a postupů, po kterých lze sáhnout, ne všechny jsou ale kvalitní. Mnohdy se „napálí“ i sami učitelé. Není divu. Na pedagogických fakultách, kde se formují, se jim začíná nabízet základní vhled do mediální problematiky, stále to ale není „ono“. „Možnost získání aprobace mediální pedagog, běžná v zahraničí, u nás zatím není,“ podotkl Wolák.

Absenci kvalitních vzdělávacích kurzů či školení v této oblasti potvrdila Strategii i Dana Rabiňáková, ředitelka organizace Partners Czech, která v minulosti kurzy mediální výchovy pro učitele pořádala.

Na projekt „Rozumět médiím“ získala dříve organizace i několikamilionovou dotaci z Evropského sociálního fondu a ministerstva školství. V období 2002–2007 proškolili na 600 učitelů.

Proč se ještě vydávají noviny, když se vše najde na internetu?Proč se ještě vydávají noviny, když se vše najde na internetu?|Pixabay

„Vzdělávání v oblasti mediální výchovy jsme zakončili v roce 2007. Od té doby jsme bohužel pro nedostatek finančních zdrojů už nic tak velkého realizovat nemohli,“ uvedla Rabiňáková, podle níž české školy v dané problematice pokulhávají téměř ve všem. „Je velmi malá informovanost obecně o tom, jaký mají média vliv na utváření veřejného mínění, i velmi nízká mediální gramotnost,“ dodala.

I novinář je jen člověk

Přes všechny výše popsané problémy média do výuky neodmyslitelně patří. Dnešní život je médii významně prostoupen a žádný učitel se nemůže tématu vyhnout, média se stávají přirozenou součástí výuky. Pokud má ředitel či ředitelka školy štěstí a kápne na nějakého nadšence, který mediální problematiku s chutí učí, má vyhráno. Mnohdy se ale stává, že se učitelé této problematiky obávají.

„Vědí sice, že je s dětmi o médiích třeba mluvit a mnohá mediální témata se ve školách řeší, ale odrazuje je, že děti jsou například ve vztahu k novým technologiím a sociálním sítím uživatelsky zkušenější,“ prozradil Wolák.

Některé školy si zvou na besedy i lidi s mediální praxí, což je pro žáky velmi užitečné – je dobré, když se potkají s někým z novin nebo z reklamní agentury a zjistí, že i novinář je jenom člověk, který má své limity.

Nesypejme ale popel na hlavu jen školám a učitelům. V první řadě je pro každé dítě důležitá mediální výchova v rodině. Ne všichni rodiče ale mají na takovou výchovu dost času a někteří ji ani nezvládnou. Pokud rodič a učitel nespolupracují, dítě se v médiích jednoduše ztratí. V dnešním světě, který je protkaný médii všeho druhu, by to byla veliká chyba.

Výchovný příklad

Mediální výchova má ve světě dlouhou tradici. Přístup k jejímu zařazení do školní výuky se v různých zemích světa liší. Celospolečenská potřeba mediální gramotnosti se začala projevovat již v průběhu padesátých a šedesátých let 20. století zejména pod vlivem komercionalizace médií v USA - do systému školní výuky byla tedy mediální výchova poprvé integrována právě tam.

Velký tlak na její výuku vyvíjeli především rodiče – dětem činilo obrovské potíže odlišit informace ze zpravodajství od reklamy a považovaly je za stejně důležité. V USA se také významně zapojují neziskové organizace, které se cíleně mediální výchovou zabývají především prostřednictvím různých projektů a programů.

Vzorem pro výuku mediální výchovy by mohla být Kanada. V současné době je součástí předmětu anglický jazyk a vyučována je také průřezově. Jejím hlavním cílem je rozvíjení kritického myšlení a rozvoj aktivního občanství.

K úspěšnějším zemím se řadí i Austrálie. Na středních školách běží specifický předmět media studies (mediální studia). Mediální výchova je zároveň integrována do anglického jazyka, společenských věd i dalších předmětů.

Dlouholetou tradicí mediální výchovy se může pyšnit Velká Británie. Od roku 2007 má své pevné místo jako samostatný předmět. Stejně je na tom Maďarsko, kde se předmět týká žáků mezi 12 a 18 lety. Ve Francii je mediální výchova integrována do základních předmětů francouzský jazyk, dějepis a zeměpis, zároveň se tam nabízí volitelné kurzy mediální výchovy.