Na obranu Barunky a její Babičky proti podnikatelům ve vzdělání se na závěr minulého dílu postavil se zbraní v ruce pan Pankl, a s vyceněnými zuby i oba jeho psi Sultán a Tyrl. Museli jsme jejich horlivost dokonce krotit patřičnými povely, a to v jim lépe srozumitelném druhém zemském jazyce. Na pana Pankla, který měl v ruce dvouhlavňovou kozlici, jsme volali „Gewehr bei Fuß“, což se u vojska zařve jako „Kvérbáááj….fus“, a znamená to „ k nozééé … zbraň“, jak by vám zajisté předvedl pan ministr obrany, generál v. v. Picek, se vší vojenskou, rakousko-uhersko-českou řízností. Na psy jsme pak volali „kusch“, což není nic jiného než „kuš“, pochází to z francouzského „couche“, a znamená to „lehni“. Pozor, žádné „daun“ (down)! To by v Čechách nebylo stylové, leda u britských plemen, která ovládají jen angličtinu…
„Kuš“ volal na své psy ještě i můj venkovský děda, vysloužilec z první světové války, a odborník na lov jezevců, tchořů, kun a lišek, což bývala v jeho dobách škodná. Míval jednoho loveckého psa a jednoho jezevčíka, kvůli chovu obvykle fenky, a v rodině věnoval psíkům (jeho slova) přednostní pozornost. Babička na Stellu (Jagdhündin) a Súzi (Dachshündin) žárlila, a když děda nebyl doma, okřikovala je „kuš, ty potvoro“, a dakslici dokonce „kuš, ty čúzo“, ale krmila a hladila je přitom dobře, takže za ní ty psí holky pořád lezly jako ocáskové. Súzinka (Zuzanka) jednou utrpěla ošklivý úraz při střetnutí s jezevcem v jeho noře. Hrozně ji pokousal, a na čumáčku, nora se musela vykopat, a když pak děda Súzinku přinesl z lesa domů, tak se od ní snad týden vůbec nehnul, ani do hospody ne, dokud se z toho nevylízala. Léčil ji všelijakými bylinkovými odvary a obklady, mazal ji ze zásob jezevčího sádla a krmil ji umletou šunkou z komína. Pak jí už ani babička neříkala čúzo, ale Súzinko, a Súzi si po celé vsi užívala zasloužené slávy statečné bojovnice proti zlému jezevcovi, který ubohé vesnické obyvatelstvo, parazitující na čeledínech a děvečkách, za to trestal tím, že mu plenil kurníky a králíkárny.
„Hímlhergot,“ (Pámbů na nebesích), zaklel si konečně děda, „zajdu na chvíli do hospody“.
„Nevezmeš jména Božího nadarmo,“ odvětila babička, a svět se vrátil zpět do svých vyjetých kolejí.
Trochu toho klení, pár piv v hospodě a desetníkový mariáš Pán Bůh dědovi za hřích snad nepočítal, a myslím, že dokonce ani babička ne. O dědově laskavém srdci volala k Bohu Súzinka. Haf, haf!
Vzíti nadarmo
Jako už mnohokrát dříve, snad čtenář i tentokrát omluví možné anachronismy v předchozím textu, zejména ve vztahu ke zbraním, vojenským povelům a ke kynologii. Doznávám, že ničemu z toho nerozumím, a nikde jsem si neověřoval, jak se velelo a volalo ve 20. letech 19. stol. a jaké zbraně tehdy existovaly. Vždyť o to nijak primárně ani nejde. Jde o druhé přikázání Dekalogu. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
Je to formálně jedna ze tří povinností k Bohu, a tato povinnost je formulována jako zákaz. Alespoň my právníci celkem chápeme, že se máme něčeho zdržet, ale co to vlastně je, interpretujeme jen s velkými nesnázemi. Zdravé právní vědomí mého dědy, nepěstované v kurzech právnické a ekonomické gramotnosti, bezpečně rozpoznávalo, že „vzít nadarmo“ například hůl do ruky může mít alespoň dva významy. Hůl vzal děda nadarmo buď bez úmyslu ji vůbec použít jako zbraň, nebo sice tento úmysl měl, ale nedostavil se očekávaný účinek. Předmět zamýšleného útoku holí totiž uprchl i s kořistí, ještě než děda stačil zaútočit, a v horším případě reagoval padouch mohutným protiútokem, při němž byla dědovi hůl v ruce taky celkem k ničemu. Jako padoucha si můžete představit třeba tchoře v kurníku, medvěda ve včelíně nebo ozbrojeného pytláka v lese.
Vzíti si nadarmo jméno do úst je interpretačně o hodně náročnější než hůl v ruce. Moc si nepomůžete ani překlady v cizích jazycích, protože je to všude to samé. In vanum, invano, in vain, en vain, prostě vanitas vanitatum (marnost nad marnost). Kdy máte jméno v puse nadarmo, hned tak nezjistíte. Výjimkou je němčina, kde Luther ve svém Malém katechismu přeložil „nicht unnütz gebrauchen“ (zbytečně nepoužívat), kdežto současný Heidelberský katechismus reformované církve evangelické již zcela moderně říká „nicht mißbrauchen“ (nezneužívat). Abychom ale byli spravedliví, i současné české katolické překlady již uvádějí „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha“, a znovu nás tak přesvědčují, jak blízko si čeština a němčina po staletích sousedského soužití významově stojí nejen ve věcech psích a vojenských, ale i v právní a náboženské terminologii.
S termínem „zneužití“ se nám bude pracovat už úplně jinak. Užití je vždy spojeno s nějakým účelem, a ten lze posuzovat z různých hledisek, a to i z hlediska normativního, zejména právního nebo mravního. Zneužití není každé užití k jinému než původně určenému účelu. Musí jít o takové užití, které je v rozporu s nějakou normou, obvykle mravní. Zneužití je zkrátka užití k nepatřičnému účelu.
Dobře je to patrné třeba na užití léčiva. Efedrin se užívá k léčbě astmatu. Patřičně jej ale lze užít i proti kašli a chřipce, možná i k hubnutí. Zneužíván je k dopingu nebo k výrobě pervitinu. Hned vidíme, že zneužití má co dělat s nějakou lumpárnou, na které lze vydělat, a že bývá spojeno s úmyslným vyvoláním omylu, nejčastěji se lží.
Mému dědovi ještě jednou odpustíme jeho klení, jež sice možná bylo nezdvořilé či nevychované, ale urazit děda nikoho nechtěl a nejmíň už Pána Boha. Bylo to, jako když si dnes dvě holky v tramvaji říkají „jdi do pr…, vole“, a taky tím nic zlého nemyslí. Můj děda sice vole neříkal, ale nějak se odreagovat taky musel. Teď tedy můžeme konečně spojit zneužití se jménem.
Jméno a identita
K úvahám o jménu lze přistoupit z mnoha různých hledisek. Mohli bychom třeba začít sporem nominalistů a realistů z dob začínající a vrcholné scholastiky (12. a 13. stol po Kr. ), pokračovat až do současnosti a nikam se nedostat. Nám ale nejde o to, zda univerzální pojmy jsou skutečnosti, jak tvrdí realisté, nebo pouhá jména, což se domnívají nominalisté. Tak rafinovaná v době Pentateuchu filosofie ještě dávno nebyla, ačkoliv by bylo zajímavé zjišťovat, zda porušením jednoduchého zákazu „nezneužiješ jméno“ je nominalismus nebo realismus nebo oba dva směry.
Taky bychom se mohli obrátit ke gramatice, vypočítat si devatero druhů slov, a přít se o to, zda lze zneužít i přídavná jména, zájmena nebo dokonce i číslovky základní, které někdo také považuje za jména. Zneužití by tak unikla jen slovesa, příslovce, předložky, spojky a citoslovce, a to kdoví jestli právem, protože zrovna okolo číslovek základních i řadových a procentních sazeb úrokových, daňových i výkonových je to dneska samá lumpárna, a statistiky, stojící na číslovkách, se zneužívá o sto šest.
Nejjednodušší patrně bude vyjít z toho, že „jménem“ se ve druhém přikázání míní podstatné jméno vlastní, které identifikuje určitou osobu, ať už živou nebo mrtvou, případně existující nebo zaniklou, rozhodnete-li se zákaz zneužití jména vztáhnout i na osoby právnické. To by bylo u nás v Čechách teď nesmírně aktuální v souvislosti s anonymními akciemi neprůhledných akciovek, okolo nichž se to zneužitím jména, korupcí, vydíráním a vůbec zločinem jen hemží.
Na něco tak hrozného, jako jsou anonymní akcie, ovšem Mojžíš nejspíš vůbec nepomyslel a nepředpokládal, že by naše civilizace mohla někdy tak hluboko klesnout. Dost bylo zneužívání jmen zvláště mrtvých fyzických osob, a to za účelem získání nějakých vlastních výhod. Nebudeme se o tom šířit, ale je to odporné, brát si pořád do pusy Marxe, Smithe a Hayeka. Z toho zase už vidíte, jaký byl můj děda slušňák, když jenom nadával „krucifix“, a za nikoho se neschovával.
Poučný, ještě předmojžíšovský, civilizační příběh o záměně identity, a tedy o zneužití jména, se vypráví v knize Genesis, v kapitole 27.
Izák (syn Abrahámův) měl s Rebekou dva syny. Byla to dvojčata Ezau a Jakub. Ezau byl prvorozený, a tedy legitimní nástupce svého otce. Jednovaječná dvojčata Ezau a Jakub být nemohli, protože si byli úplně nepodobní. Ezau byl drsný lovec, svalnatý a chlupatý, a pořád někde ve větru. Při porodu se ho prý Jakub držel za patu, aby se vůbec dostal na svět. Jakub byl naopak maminčin mazánek, pomáhal jí vařit, zaléval doma zahrádku, vůbec netrénoval a měl takovou tu průsvitnou broskvovou pleť jako holčička. Všechno to začalo, jak víte, čočkou, za kterou Ezau, vyhládlý po několikadenním lovu, prodal Jakubovi svou primogenituru. Je jasné, že prvorozenství se nenajíš, kdežto pořádná porce dobře ochucené čočky s cibulkou a pěti sázenými vejci bylo pošušňáníčko. Hůře bylo, když později chtěl Izák, už zestárlý a slepý, předat vládu Ezauovi a udělit mu příslušné požehnání. Izák měl rád zvěřinu, a tak poslal Ezaua něco ulovit a uspořádat zvěřinové hody, po nichž ho hodlal ustanovit svým nástupcem. Rebeka ale vymyslela strašnou intriku. Dala zabít jehně, upravila je na divoko, navlékla Jakuba do Ezauových šatů, paže i ruce mu obalila jehněčí kůží a poslala ho k Izákovi pro nástupnické požehnání. Senilní Izák na to skočil, liboval si, jak je jeho syn pěkně chlupatý, a jmenoval jej pánem nad svým bratrem. Záměna identity a jména ovšem za chvíli praskla, a to když se Ezau vrátil z lovu. To už bylo pozdě. Požehnání pro Ezaua znělo už jen „musíš se živiti mečem a sloužit svému bratru“. Nic moc.
Ezau se pak kvůli tomu na Jakuba strašně naštval, Jakubovi šlo o život, emigroval do Mezopotámie ke strýci Labanovi, strávil tam čtrnáct let, zapletl se se sestřenicemi Leou a Ráchel a s jejich služkami, měl s nimi se všemi dohromady oněch slavných dvanáct synů, a pak se vrátil domů. Jakub měl pozoruhodné manažerské a podnikatelské schopnosti. Okradl i strejdu Labana, stal se z něho dolarový milionář, a nakonec se přes prachy smířil i s Ezauem, jako dnes ČEZ a MUS. Jakub (Izrael) šéfoval v Izraeli, Ezau (Edom) v Edomu. Čtěte v Genesis kapitoly 28 až 36. Po zhruba 500 letech pak měl, jak si vzpomenete, problémy s Edomity ještě i Mojžíš v průběhu exodu.
Máte pravdu, jsou to staré pověsti hebrejské, protože historie naší civilizace začíná až Mojžíšem. O Dekalogu, a tedy i o přikázání „nezneužiješ jméno“, neměl v těch dobách ještě nikdo ani tušení, a Jahve tedy neměl Jakubovi a Rebece ty lumpárny se záměnou identity až tak za zlé. Své si ale nakonec oba, syn i matka, taky zkusili.
Jak se dnes Jahve dívá na naše kmotry, nevím. Ti jsou ovšem dodnes přesvědčeni, že ten, jehož jméno si vymazali z mobilu, přestal existovat. Návrat do předcivilizační džungle. Klik, a hotovo! Jako by ho sežral tygr.
De divinis nominibus
V pozdním 6. stol. po Kr. se odkudsi vynořily řecky psané spisy autora, který sám sebe nazýval Dionysios Areopagita, což byl ovšem onen Athéňan, jehož už v l. stol. Kr. obrátil na křesťanství sv. Pavel. Textová kritika o hodně později prokázala, že jméno, pod nímž autor psal, byl pouhý pseudonym a že ve skutečnosti autor musel žít v 5. stol po Kr. Někteří kritici usoudili, že to byl syrský mnich, jiní ho dokonce umísťovali do Gruzie, ale jeho skutečná identita je dodnes záhadou. V literatuře se cituje jako Pseudo-Dionysius, a mám pocit, že jsme se o něm už kdysi letmo zmínili v souvislosti s jeho pracemi a nebeské a církevní hierarchii. Byl to novoplatonik a pokoušel se spojit řeckou filozofii s křesťanskou teologií. Považuje se také za otce křesťanské mystiky, a to jak západní, tak zejména i východní (dnes ortodoxní čili pravoslavné). Pseudo-Dionysius významně ovlivnil naše civilizační myšlení.
V 9. stol po Kr. se karolinský filozof a teolog Jan Scotus Eriugena (800 až 877) ujal na Západě překladu jeho díla do latiny. Tím zpřístupnil jeho dílo diskusi, která vrcholila v období scholastiky (Hugo od sv. Viktora u Paříže, Albert Veliký, Tomáš Akvinský). V souvislosti s naším tématem nás zajímá hlavně Pseudo-Dionysiovo dílo De divinis nominibus (o Božích jménech). Pseudo-Dionysius vychází z nesdělitelnosti Boha, tedy z jakési komunikační hranice lidského jazyka, což nám dnes zní téměř wittgensteinovsky moderně. Pseudo-Diviš (ať si ho trochu počeštíme) se však na této komunikační hranici nezastavuje, jako Wittgenstein, se slovy „o čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet“ (je to nepoznatelné), nýbrž je přesvědčen o poznatelnosti Boha z jeho jmen, použitých v Bohem inspirovaném Písmu, zejména Starého zákona. To je neotřelá metodika, spočívající na víře, jak jsme o ní uvažovali posledně v souvislosti s prvním přikázáním.
Možná si ještě vzpomenete na sérii adjektiv Boha z modlitby při znovuotevření jeruzalémského chrámu v dobách makabejských. Strašlivý, mocný, spravedlivý, milosrdný, dobrý, vševládný, věčný. K tomu patří ovšem i řada substantiv, např. stvořitel vesmíru, jediný král, dárce života atp. Takových jmen, podstatných i přídavných, lze ovšem v Písmu nalézt stovky, ne-li tisíce, a navíc lze adjektiva i dobře převést na substantiva, jako je třeba spravedlnost, dobro, moudrost, rozum, tvůrce, milosrdenství, věčnost, všemohoucnost, síla, moc a podobné výrazy. Tak přesně tohoto úkolu se ujal Pseudo-Dionysius a dovedeme si představit, jaký to byl podnět pro scholastiky (v nejlepším slova smyslu), ať racionalisty nebo nominalisty, když jim tuhle filosofii jazyka zpřístupnil Eriugena svým latinským překladem (scholastici řecky moc neuměli, návrat k řečtině nastal až v renesanci.)
Pseudo-Dionysiovo dílo De divinis nominibus si jako námět vypůjčil dokonce i geniální spisovatel sci-fi Arthur Charles Clarke (1918 až 2008). Znáte možná povídku Devět miliard božích jmen. Mniši v jednom tibetském klášteře pátrají již staletí po všech božích jménech a práci mají rozvrženou na příštích patnáct tisíc let. Pro urychlení projektu si pořídí výkonný počítač. Ten se má s úkolem vypořádat za pár měsíců. Práce se blíží ke konci, tým počítačových techniků odchází ke svému letadlu, z počítače vypadává výsledek. Technici už neodletí. Hvězdy na nebi začínají jedna po druhé pomalu hasnout. Všech devět miliard božích jmen bylo objeveno. Účel existence našeho světa byl dosažen. Nastává konec. Co tomu říkáte?
Mojžíšovské reminiscence
Jakub pod jménem Ezau oklamal svého senilního otce Izáka, aby si získal výhodu postavení kmenového vůdce. Čin z dob předcivilizační džungle, v níž slovo morálka bylo ještě prázdným pojmem.
Můj děda Matěj nadával himlhergot, aby co? Aby se odreagoval? Aby se zviditelnil jako drsňák? Aby naštval babičku? Nebo naopak, aby jí umožnil ho napomenout? Bůh sám ví. Za nebeského pánaboha děda ale klamně neprohlašoval ani sebe, ani nikoho jiného. Hřešil proti dobrému vychování, proti zdvořilosti, proti společenské konvenci své doby. A taky kouřil fajfku i cigareta (jeho výraz), čímž by hřešil proti společenské konvenci dnes. Že by ho Pán Bůh za tohle trestal? Malichernost k božím jménům nepatří, ale milosrdenství ano.
Kdo však sám sebe nebo někoho jiného prohlašuje za Sílu (politici), Rozum (vědci), Krásu (umělci), Inteligenci (intelektuálové), Spravedlnost (právníci), Tvůrce (programátoři) nebo Moudrost (ekonomové), zneužívá jmen vyhrazených Bohu a porušuje druhé přikázání naší civilizace. Zbytečno dodávat, že se to vždy děje za účelem získání nějakého prospěchu a že to má zbytek publika nějak oklamat nebo aspoň ponížit. Vše to platí i pro autora.
Musíme se přece jenom ještě vrátit k Mojžíšovi, jako k zakladateli naší civilizace, a znovu vyjádřit obdiv k jeho teoretickému myšlení a k drtivé síle jeho osobnosti.
Mojžíš byl v důsledku svého vychování dobře obeznámen s egyptskou civilizací a kulturou, a je obdivuhodné, jak z ní dokázal odhodit všechno, co nemohlo v dlouhodobých perspektivách nově zakládané civilizace obstát, jakkoliv to bylo už po několik tisíciletí prozkoumané, mnohokrát reformované, vžité a do nejmenších detailů propracované, neřku-li vyjudikované.
U prvního přikázání šlo o radikální příklon k principu metafyzického monismu na rozdíl od dosud panujícího pluralismu. Taky Mojžíšova teorie jména (druhé přikázání) nepochybně vychází z egyptského učení o „ren“, tedy o jménu jako součásti lidské duše, které si zaslouží nejvyšší úcty a ohledů. Jména psali Egypťané do zvláštních „obalů“ (kartuší), aby se hned vědělo, že jde o jméno. O posmrtném osudu duše, včetně jména, existovala v dobách Mojžíšových už tisíciletá tradiční literatura, tzv. Knihy mrtvých. Přeložil je až v 19. po Kr. zakladatel německé egyptologie Karl Richard Lepsius (1810 až 1884). Je to samá barvitá magie, a je až neuvěřitelné, s jakou lehkostí to všechno Mojžíš zahodil, a ponechal jen tu důstojnost jmen bytostí všeho druhu, včetně Boha, a zakázal s ní klamavě zacházet. Pro kmotry špatná zpráva. Jim by se magie líbila. S tajemnou magií opencard, sKarty, IZIP a ABL ošulíte kdekoho.
Ještě urazit právníky
Na autora jsou už dostatečně naštvaní egyptologové, filozofové, teologové, kynologové, vymahači i kmotři. Zbývá naštvat právníky.
Mohli bychom to zkusit přes rozbor naší historické civilizační legislativy a judikatury v souvislosti se jménem božím a se jménem vůbec. Taková blasfémie (rouhání), kletba i klatba a v neposlední řadě crimen laesae majestatis by nám k tomu poskytly spoustu příležitostí. Necháme to specialistům, ale přečteme si, co o jménu praví platný občanský zákoník v novelizovaném § 11, a co Eliáš v §§ 77 až 79 NOZ.
Eliáš na jméno pohlíží s veškerou vážností a úctou, jak mu ukládá naše civilizace ve druhém přikázání Dekalogu. Řeší dokonce i pseudonym Pseudo-Dionysia Areopagity. Gratulujeme. Autor platné novely § 11 o.z. si na druhé straně sotva povšiml, že něco takového jako jméno vůbec existuje.
No bodejť, jméno je technokratická pomůcka a je tu od toho, aby se spolu s adresou někam zapsalo, a tak se vědělo, kde má koho honit exekutor a jak vytýkat podáním formální vady. A na tu evidenci nám přece stačí pár vyhlášek o vnitrácích, policajtech, matrikách, občanských průkazech a tak. Kdo by se páral s nějakou úctou ke jménu. My potřebujeme normovat elektroniku!
Tak jo. Všichni právníci se teď budeme jmenovat Legal Zavináč PhD.com. To „com“ znamená komouš. Klienti a investoři se nám na Zavináče jen pohrnou. Jako na Kypr. Budou to samí Rusáci, .com. Pryč s civilizací, kulturou a Eliášem! Všechno to nejdřív odložit, a pak zrušit! S .com na věčné časy! Tak je to třeba zakotvit.
Jestli se teď ještě dožiji nějakého „příště“, zauvažujeme o dnu svátečním. Ani to nebude nějaká legrace.
