V roce 1961 vydalo Státní nakladatelství dětské knihy román Victora Huga Les Misérables, jehož francouzský titul tehdy přeložila překladatelka Marie Majerová jako Ubožáci, dovozujíc, že „uprchlý galejník Jean Valjean není bídník, ale je ubožák“ a že „policejní strážník Javert navzdory svým odpudivým vlastnostem není bídník, ale je ubožák, neboť je toliko výkonná ruka měšťácké vládní moci i kladného vědomí povinnosti.“
Moje maminka, která mi vždy před spaním román četla na pokračování, zaručeně vynechala ideou třídního boje prodchnutý překladatelčin úvod a velmi záhy mě přivedla ke scéně, v níž biskup v Digne Charles Francois Bienvenu Myriel dříve, než se kdokoliv dokázal vzpamatovat, namluvil četníkům, že stříbro, které nalezli u podezřelého Jeana Valjeana, je darované a nikoliv kradené.
Soudím, že Myrielova fraus pia byla prvním aboličním rozhodnutím, s nímž jsem byl v životě konfrontován.
Poté, kdy biskup přidal k původně ukradeným stříbrným příborům ještě stříbrné svícny přistoupil k Valjeanovi a pošeptal mu:
´Nezapomeňte, nikdy nezapomeňte, že jste slíbil použít těchto peněz k tomu, abyste se stal řádným člověkem.´
Jean Valjean se nepamatoval, že by to byl slíbil, i zůstal zaražen. Biskup řekl nakonec slavnostním hlasem:´Jeane Valjeane, bratře, nenáležíte již zlu, ale dobru.´
Naivní příběh z pera romantického spisovatele?
Přítel otakara motejla
Mnoho let poté, kdy jsem po následující večerní četbu zbytku románu sympatiemi stál na Valjeanově straně a dětsky nenáviděl Javerta, jsem s potěšením zjistil, že Hugovi Bídníci uchvátili i Roberta Badintera.
Když se dne 17. října 2012 se ve Velké aule Karolina konala doktorská promoce, při níž byly Karlovou univerzitou uděleny čestné doktoráty honoris causa dvěma významným právníkům, kteří se i svým zdejším působením významnou měrou zapsali do povědomí české polistopadové právnické obce, Robertu Alexymu a Robertu Badinterovi, znovu mi v mysli vytanula Badinterova přenáška, proslovená v roce 2002 ve Francouzském institutu v Praze u příležitosti dvoustého výročí spisovatelova narození.
Robert Badinter, který prošel dráhou advokáta, politika a vysokoškolského pedagoga, proslul především tím, že jako ministr spravedlnosti předložil francouzskému Národnímu shromáždění návrh zákona o zrušení trestu smrti, který pak byl přijat 30. září 1981.
Společně s Otakarem Motejlem, s nímž jej pojilo osobní přátelství, předsedal Robert Badinter česko-francouzské Masarykově asociaci a v České republice konal celou řadu přednášek, kromě té o pojetí spravedlnosti v díle Victora Huga, i například k dvoustému výročí Code civil či o Mezinárodním trestním tribunálu.
Není snad věčný názorový střet abolicionistů a mortikalistů o trest smrti pouhým vyvrcholením diskuse o účelu a smyslu trestu?
Pozapomenutý spis
Spis O zločinech a trestech tak má k dispozici málokterá česká knihovna a nebýt slovenského vydání v nakladatelství Kalligram roku 2009, zůstávala by valná většina právnické obce nejspíše jen u toho, že by se někteří její troufalejší členové Beccarii dovolávali, aniž by ho četli. I tak jsem nabyl dojmu, že spis není u nás příliš v povědomí.
Beccariu si troufnu zařadit do chronologicky řazené linie těch, kteří názorově souzněli takto: Beccaria – Hugo – Badinter.
Proč vnímám uvedené pány jako názorové vzory ve vztahu k milosti a milosrdenství?
„Cieľom trestov nie je mučiť a trápiť nejakú vnímavú bytosť ani odčiniť už spáchaný zločin. Vari môže v nejakom politickom orgáně, ktorý má veľmi ďaleko od toho, aby konal pod vplyvom vášně, teda v uspokojovateľovi jednotlivých vášní, táto zbytočná krutosť, nástroj zúrivosti a fanatismu či slabých tyranov?“ píše Beccaria v kapitole o účelu trestu.
Názorový rozdíl, který se promítá i do klíčové otázky, zda zachovat či zrušit trest smrti, tkví v tom, že mortikalisté, respektive stoupenci přísného a velmi důsledného trestání, mají trest především za odplatu, zatímco abolicionisté upřednostňují preventivní funkci trestu a za trestající faktor pokládají i pachatelovo špatné svědomí.
Jak dlouhých je osm let?
Abolice, čili zastavení trestního stíhání, má svoji dlouhou historii. V tomto seriálu již bylo pojednáno o beztrestnosti vydaných uprchlíků ve slavné egyptsko-chetitské mírové a spojenecká smlouvě mezi faraonem Ramessem II. a chetitským králem Chattušilišem III. z r. 1273 před Kristem.
„Takou mierou, akou sa tresty stávajú miernejšími, sa zhovievavosť a prepáčeni stávajú menej potrebnými. Šťastný národ, v ktorom by boli zhubné! Teda zhovievavosť, ctnost, ktorá občas bola pre vladárov doplnkom všetkých povinností trónu, by mala byť vylúčená z dokonalého zákonodárstva, kde by tresty mali byť mierne a spôsob súdenia daný zákonom a rýchly. Táto pravda sa bude zdať tvrdá tomu, kdo žije v neporiadku trestného systému, kde prepáčenie a milost sú potrebné úmerne absurdnosti zákonov a krutosti rozsudkov,“ píše Beccaria.
Vskutku je osmileté neskončené trestní řízení rychlé?
Platí ještě presumpce neviny, nebo se již neaplikuje v případě předem mediálně odsouzených?
Jak asi ubíhá osm let těm, kteří jsou obviněni nespravedlivě, aby byli nakonec v tichosti zproštěni obžaloby?
Může být v pořádku trestní systém, který není dostatečně potentní k tomu, aby obviněného usvědčil a odsoudil ani za osm let?
Beccaria upozorňuje též na odlišnost dvou základních typů zločinů z hlediska délky promlčení:
„Obrovský rozdiel prevdepodobnosti při týchto dvoch kategoriach si žiada, aby sa radili rozdielnymi princípmi: při najsurovejších zločinoch, pretože sú zriadkavejšie, sa musí zkracovať čas vyšetrovania pre zvyšujúcu sa pravděpodobnosť neviny obvineného, a musí sa predlžovať doba premlčenia, lebo od konečného rozsudku o vine či nevine člověka závisí zbaveni nádeje na beztrestnost, ktorej škodlivost stúpa so surovosťou zločinu. Avšak při menších zločinech, kde klesá pravděpodobnosť neviny obžalovaného, sa musí predlžovať čas vyšetřovania a při klesajúcej škodlivosti beztrestnosti zkracovat doba premlčenia.“
Má javert všechny sympatie?
Není snad milost či amnestie projevem milosrdenství? Lze udělit amnestii někomu, kdo nebyl odsouzen za trestný čin, nebo nebyl alespoň podezřelý?
Je možné vyhlásit takovou amnestii, která by se nikterak nedotkla zájmů poškozených? Závisí prominutí vskutku jen na tom, kdo o nich rozhoduje? Vylučuje ústavní pravomoc jednotlivým členům společnosti, aby sami subjektivně promíjeli též? Vskutku chceme být všichni nezvratně nemilosrdní?
Překoná advokát, stojící tradičně po boku zločincově, svoji „nemoc z povolání“ a bude požadovat, aby pro jeho klienty a potencionální klienty byla nastavena co nejpřísnější trestní pravidla?
Stojí stoprocentně vždy sympatie na straně orgánů činných v trestním řízení či, přeneseně, na straně Javertově?
Se středověkým hanzovním městem Hamburkem je spojován příběh o šanci, kterou dostali zajatí piráti.
Bylo rozhodnuto, že kat utne hlavu jejich kapitánovi, ten pak poběží s uťatou hlavou podél nastoupené řady svých druhů a všichni, okolo nichž ještě stihne přeběhnout, dostanou milost.
Záchraně části pirátského mužstva se rozhodl zabránit katův pacholek, který běžícímu kapitánovu tělu nastavil nohu.
Věřili byste, že za tuto podlost zaplatil smrtí?
Ústavní soud a Beccaria
Z usnesení Ústavního soudu ze dne 5. března 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13 se mimo jiné podává:
„Dovodil-li Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 52/03 ze dne 20. 10. 2004 (N 152/35 SbNU 117; 568/2004 Sb.), že „při posuzování rozsahu a obsahu pravomocí jednotlivých státních orgánů z ústavněprávních hledisek je třeba [rozsah a obsah pravomocí] vždy poměřovat systémem pojistek a vyvažování“, pak typovým příkladem v tématu dělby moci, resp. pojistek a vyvažování mezi mocí výkonnou a mocí soudní je právě ústavní institut amnestie.
Účelem amnestie v kontrolním mechanismu brzd a vyvažování, který je do dělby moci zabudován, není bránit řádnému výkonu moci soudní, ale modifikovat účinky nebo následky ukončeného anebo probíhající trestního stíhání za účelem naplnění (exekutivou nutně subjektivně definovaného) obecného dobra (skrze společenské milosrdenství, odpuštění či zapomenutí), případně reagovat, s ohledem na politické či trestněpolitické aspekty situace ve státě, na případné dysfunkce moci soudní při jeho dosahování. Svěřením tohoto mimořádného oprávnění exekutivní moci se ústavodárce rozhodl strukturálně omezit výkon mocí konstituovaných, tj. zde výkonu moci soudní, a to vyvážením v podobě prerogativu hlavy státu učinit jistou výjimku z řádného pořadu práva v trestních věcech. Institut amnestie tak z povahy věci sám nemůže podléhat těm pojistkám vyvažování a křížení dělby moci, které jinak mají zaručit, že přehmaty exekutivy jsou korigovatelné rozhodováním soudů [srov. obdobně ve vztahu k individuálním milostem usnesení německého Spolkového ústavního soudu ze dne 23. 4. 1969 sp. zn. 2 BvR 552/63 (BverfGE 25, 352 ff)], a bylo by i logicky protismyslné, kdyby si „vyvažovaná“ moc soudní mohla zásah proti sobě samé odstranit tím, že by příslušný akt prostě „zrušila“. Ustanovení čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy na jedné straně vytváří pravomoc exekutivy k vyhlášení amnestie, na druhé straně jí rovněž poskytuje (vzhledem k povaze aktu jako prerogativu) ochranu před zásahy dalších mocí. Soudcovské zásahy v případě stanovení rozsahu pravomocí a kompetencí představují ústavněprávní rizika, jelikož by mohly vést až ke zkreslení či faktickým posunům v oblasti dělby moci.“
Cesare Beccaria závěrem svého slavného spisu dodává:„Ale tak, jako sa pod vplyvom společnosti duše zjemńujú, raste citlivost a s jej rastom sa musí znižovať tvrdosť trestu, ak sa chce zachovať stýly pomer medzi predmetom a vnemom.“
Nabyl jsem pak s potěšením dojmu, že Ústavní soud si s Beccariou neprotiřečí…
