O trhu s uměním
Hledáte-li z toho či onoho důvodu exkluzivní trh, umění pro vás může být tou správnou volbou. V roce 2007, kdy byl mezinárodní trh s uměním (termín zahrnuje výtvarné i užité umění a starožitnosti) na vrcholu, představoval částku 65 miliard dolarů.
Chod trhu s uměním ovlivňuje spousta subjektivních faktorů – móda, vkus i změna zájmu jednoho sběratele. Pro svoji snadnou směnitelnost takřka kdekoli na světě představuje velmi atraktivní půdu. Jde ale o značně uzavřený okruh bohatých sběratelů, elitní skupiny odborníků s bedlivě střeženými zákulisními informacemi. Pro zájemce zvenčí je zpravidla velice těžké do této skupiny proniknout, a to zejména ke galeristům nebo umělcům samotným, a proto zůstává pro mnoho zájemců jedinou možností, kde získat výtvarné dílo, aukce. Ta je místem, kde osobní vazby nehrají roli.
V Česku je trh s uměním ještě v počátcích. Zkušenosti ze zahraničí, kde se situace po staletí vyvíjela kontinuálně a trh s uměním zde má mnohem sofistikovanější podobu, nám mohou být v mnohém přínosné. Zatímco u nás byly v době komunismu přetrhány všechny vazby, sbírky konfiskovány a vztah k vlastnictví uměleckého díla se stal pro mnohé generace něčím naprosto cizím.
Mluvíme-li o trhu s uměním, jeho hlavními hráči a hybateli jsou sběratelé, galerie a jejich galeristé a aukční domy, kteří operují buď na primárním, nebo sekundárním trhu. Primární trh je zasvěcen současnému umění, a to konkrétně věcem, které se na trhu objevují poprvé. To znamená, že autoři prodávají své práce přímo sběratelům, galeristům zastupujícím autory. Poslední zmiňovaný model však v českém prostředí stále ještě není příliš rozšířen. Galerie, které se jako v zahraničí koncepčně starají o kariéru svých umělců (příprava výstav, prodej děl a umisťování do sbírek, suplují tak rodinu nebo třeba i terapeuta), obvykle chybí. Aukční domy na primárním trhu, až na výjimky, kdy dílo draží sám autor, neoperují. Nákupy čerstvých, časem neprověřených uměleckých děl představují větší riziko, ale o to větší štěstí může sběratele potkat a o to větší zhodnocení může následovat. Určitou nevýhodou je neprůhlednost těchto obchodních transakcí. V cizině se navíc ve vybraných galeriích ani nemusíte dostat na waiting list, kterým se nominujete k nákupu. Zahraniční galeristé posuzují kredit každého ze zájemců. Hlavním kritériem je dosavadní sbírková činnost, posuzuje se také jméno a postavení zájemce a ujištění, že dílo nebude v budoucnosti nabízeno v aukci, ale mateřská galerie bude mít předkupní právo. Naopak značnou výhodou a odměnou je vybudování vztahu a navázání spolupráce s galeristou, který může sehrát klíčovou roli v budování vaší sbírky. Podíl obchodů probíhajících na sekundárním trhu, provozovaný aukčními domy a galeriemi, je nesrovnatelně větší. Nabízeny jsou práce, které už jednou či opakovaně prodané byly. Můžeme tu tak najít předměty, které se na primárním trhu už vyskytovat nemohou (např. starožitnosti nebo staré mistry, impresionisty atd.). Ceny bývají zpravidla vyšší vzhledem k tomu, že bereme v potaz čas, během kterého už mohly být všeobecně rozpoznány umělecké kvality díla, jeho jedinečnost, historická důležitost a rarita. Významnou roli při oceňování uměleckého předmětu hraje také provenience. Zjednodušeně řečeno jde o historii vlastníků, kterým dílo v minulosti patřilo, (dobrá pověst) jejich sbírky nebo jen sexappeal jejich jména (velkou pozornost minulý rok přilákal například prodej sbírky Elizabeth Taylor). Nevýhodou je tedy zpravidla vyšší cena, neboť kupci preferují díla už etablovaných tvůrců. Na druhou stranu aukce proti galerijním obchodům poskytují lépe dostupné informace a snadné dohledání cen v přehledných aukčních databázích (u nás funguje databáze ArtPlus, v Evropě je nejoblíbenější francouzský ArtPrice). Jejich systém se může zdát složitý, ale spektrum nabízených služeb je skutečně bohaté. V Čechách se většinou stanovují pevné předaukční ceny, zatímco v zahraničí je to rozsah předaukčních odhadů, ze kterého pak k akceptovatelné nabídce většinou stačí 75 % spodní částky. K ceně přiklepnuté na sále se pak dražiteli připočítává aukční provize ve výši 15–20%, a navrhovateli se pak odečítá provize z pravidla o něco menší. Neprodané předměty mohou být zakoupeny v rámci poaukčního prodeje.
Veletrhy i aukce
Napříč tímto rozdělením operují subjekty účastnící se výstavních veletrhů, ať už místních, nebo mezinárodních. Téměř každá metropole pořádá svůj vlastní veletrh. Veletrh představuje místo, kde se mohou setkat všichni protagonisté (umělci, galeristé, znalci, sběratelé atd.). Vystavují tu často galerie z různých částí světa a pro návštěvníka, potenciálního kupce, je to příležitost vidět a nakupovat díla, kvůli kterým by jinak musel objet půl světa.
Trh s uměním přesto není jen pro vyvolené, každý z nás se na něm může realizovat. Seriál o trhu s uměním vás postupně zasvětí do problematiky a naláká k budoucím akvizicím.
Červencové aukce v Londýně
Podíl současného umění na trhu se od roku 2003 systematicky zvyšoval a podle hodnoty obchodovaného materiálu dnes tvoří jeho největší podíl. Ještě před začátkem prázdnin se Londýn stal dějištěm hlavních sezonních aukcí současného umění, které pořádaly přední aukční domy Sotheby’s a Christie’s. Výsledky byly vynikající, dokonce předčily o týden dříve pořádané aukce impresionismu a poválečné moderny, které v Evropě v posledních desetiletích dominovaly. Dohromady sběratelé za oba večery utratili více než 202 milionů liber. Samostatný výnos Christie’s byl dokonce nejlepším evropským výsledkem své kategorie (132,8 milionu liber), kdežto katalog Sotheby’s nabízející více položek vynesl jen 69,3 milionu liber. Zatímco ve Spojených státech úspěch tradičně slaví abstraktní expresionismus a pop-art, v Evropě první příčky okupují Francis Bacon, Gerhard Richter nebo Yves Klein.
Nejvýše vydraženou položkou v Sotheby’s se stal Basquiatův Warrior z roku 1982, zájemce za něj zaplatil 5,2 milionu liber, tedy téměř dvojnásobek toho, co v roce 2007 zaplatil navrhovatel (2,82 milionu liber). Zatímco nejžádanějším dílem v Christie’s se stal růžový reliéf Yvese Kleina Le Rose du bleu (RE 22),kterého dražitelé vynesli až na částku 23,6 milionu liber, což znamenalo jednak rekordní sumu zaplacenou na aukci za Kleina a současně i za francouzské poválečné umění. Study for a Self Portrait Francise Bacona z roku 1964, nabízený v Christie’s již v roce 2008 – bohužel bezprostředně po pádu Lehman Brothers –, nebyl prodán, přestože měl sjednanou tzv. garanci (třetí strana se zaručí, že do určité částky obraz koupí, v případě, že o dílo bude větší zájem, zisk z navýšeného rozdílu si pak obě skupiny rozdělí). Christie’s podmínky nedodrželi a navrhovatelé pak dosáhli mimosoudního vyrovnání. Tentokrát byl prodej úspěšný a portrét byl vydražen za 21,5 milionu liber.
V nabídce bylo i několik děl Damiena Hirsta, která se v nabídce určitě objevila v souvislosti s právě probíhající retrospektivou v londýnské Tate Modern Gallery. Většina se však prodala pod hranicí spodních předaukčních odhadů.
Týden poté se do Londýna sjeli sběratelé starých mistrů – i v této kategorii nabídka Christie’s upoutala větší pozornost. Stěžejním dílem večera byla krajina Johna Constabla The Lock z roku 1824. Ve stejném roce obraz zakoupil původní majitel a v držení rodiny byl téměř 200 let. V roce 1990 se dostal do sbírky Thyssen-Bornemisza, kdy byl vydražen za tehdy rekordních 10,8 milionu liber a stal se tou dobou nejdražším dílem britského autora prodaným v aukci. Jedná se o jednu ze šesti maleb Constablovy nejcennější série velkých pláten (jedna z nich je například v National Gallery v Londýně a další ve Frick Collection v New Yorku). V redakci Financial Times předem spočítali, kolik musí dílo přinést, aby se majiteli prodej vyplatil. Podle jejich výpočtu, založeného ale jen na odhadech, protože kromě inflace jsou ostatní čísla neveřejná a často se o nich dá i smlouvat (například u provize kupujícího a navrhovatele či ohledně detailů pojišťovací smlouvy), by nový majitel musel zaplatit 59,8 milionu liber. Takové částky se prodejce ale nedočkal, zájemce za něj zaplatil 22,4 milionu liber. Nejdražším starým mistrem prodaným v aukci nadále zůstává Rubensovo Vraždění neviňátek, vydraženo roku 2002 v Sotheby’s za 49,5 milionu liber. Dalším lákadlem byl Rembrandtův portrét neznámého muže A Man in a Gorget and Cap, který byl svého času rovněž ve sbírkách rodiny Thyssen-Bornemisza. V roce 1973 byla jeho autenticita uznána komisí Rembrandt Research Project – největší autoritou na Rembrandtovo dílo. Po kladném soudu byl portrét zařazen do soupisu malířova díla a zařazován na zásadní výstavy. Nového majitele plátno změnilo po deseti letech, tentokrát za 8,4 milionu liber.
