V lednové Strategii si dále přečtete o tom, kam mizejí peníze marketingových asociací, o cestě značky Popron z vrcholu na dno a zase zpátky, či o příběhu dobrodruha Petra Horkého, který říká, že cestování je normální marketingový event.
Shánět sponzory pro vrcholový sport je čím dál složitější. Nestačí mít pouze jméno a odvádět špičkové výkony, sportovec musí navíc přesně vědět, čím může být spolupráce s ním pro firmy přínosná, říká česká badmintonová jednička Petr Koukal.
Badminton nepatří mezi mainstreamové sporty, jako je hokej, fotbal nebo tenis, kde si sportovec může díky reklamě přijít na slušné výdělky. Mění se to?
Badminton není příliš známým sportem nikde v Evropě, snad s výjimkou Dánska. V Asii ale můžete vidět badmintonisty doslova na každém rohu. Uzavírají milionové smlouvy a dělají reklamu známým značkám, jako je Coca-Cola nebo Red Bull. Česká republika je malý rybník a badminton tu donedávna téměř nikdo neznal. Vzpomínám si, jak jsem před kvalifikací na olympijské hry v Pekingu obcházel možné sponzory a oni mi nevěřili, že se badminton hraje na tak vysoké úrovni.
Už na škole, kdy se mi spolužáci posmívali, že nechodím trénovat hokej nebo fotbal, jsem se rozhodl, že badmintonu pomůžu a dokážu, že je plnohodnotným sportem. Myslím, že se to daří. Dnes na ulici běžně potkáte člověka, který si nese badmintonovou raketu. Ještě před několika lety bych dal ruku za to, že jej musím znát, protože badminton v tu dobu hrálo opravdu minimum lidí.
Čím to je, že jsou v České republice některé sporty populárnější než jiné?
Je to začarovaný kruh. Aby byl sport populární, lidé jej probírali v hospodě či v něm sázeli, musí být k vidění v televizi. Aby se však do ní dostal, musí o něj být zájem a musí garantovat sledovanost. A to zase nejde bez televize. Malé sporty se tedy na televizní obrazovku dostávají jen velmi obtížně, prostor je omezený a okupují jej jiné, z různých důvodů protežované sporty. V posledních letech se povedlo prosadit se prakticky pouze biatlonu a florbalu.
Sám jste příkladem sportovního úspěchu, kterému nechybí příběh, o němž mluvíte. Nemrzí vás, že i přes ony medaile se o vás začalo více psát až tehdy, kdy jste vážně onemocněl?
Byl bych samozřejmě rád, kdybych se stal známým především pro své výsledky, a ne kvůli tomu, že jsem byl nemocný. Tenkrát to pro mne bylo obzvlášť těžké, ale dnes už nemám problém to přiznat. Když se média dozvěděla, že jsem onemocněl, měl jsem hned v pokoji několik televizních štábů a novináři se mnou chtěli dělat rozhovory o tom, co mi je a zda budu žít. Uvědomil jsem si, že jsem do té doby spoustu věcí dělal špatně a že jsme nezvládli lépe prodat mé sportovní výsledky, o kterých se psalo drobným písmem na posledních stránkách novin. Dnes to vidím jinak.
Co je nejdůležitějším předpokladem pro úspěšné PR sportovce?
Sportovní úspěch či medaile z mistrovství světa jsou slibný základ, ale samo o sobě to nestačí. Známe spoustu případů, kdy tu medaile sice byla, ale chyběl příběh, který by zaujal, nebo sportovec neměl ten správný přístup. Po sportovním úspěchu se to dá všechno zkazit, například už i tím, jak se medaile prodá do prvních rozhovorů. Úspěch je tedy důležitý, ale pokud se má přetavit na marketing a lov sponzorů, tak tvoří maximálně 40 až 50 procent. Druhou polovinu, a možná i trochu větší část, představuje příběh a hlavně schopnost jej prodat.
| Celý rozhovor a další zajímavé informace naleznete ve Strategii č. 1, která vychází 22. ledna. |
|---|
