Na sentenci uvedenou v titulku však dříve nebo později dojde, ale spíše po jednotlivých jejích částech.
Problém je podle mého názoru v tom, že ti, kteří byli ve sporu úspěšní, nezřídka vidí jenom slávu, zatímco ti neúspěšní si nalhávají, že jim patří čest hlavně proto, že z jejich zorného úhlu spor ztratili neprávem. V tuto chvíli do tohoto dosud v zásadě dvoustranného vztahu obvykle v jejich myslích vstupuje tradiční strana třetí, protože za viníka prohry bývá vedle protistrany považován též soudce.
Advokáti vykonávají povolání, které zákonitě svádí k soutěživosti. Někteří z nich v rámci této pomyslné hry o spravedlnost zapomínají na to, že na šachovnici stojí i figurky v podobě jejich klientů. Jiní, hnáni touhou po vítězství, zase zapomínají na to, že argumentovat by se mělo nikoli ad personam, ale pouze a jedině ad rem. Varování, aby se tak nedělo, je přitom jasné: „Ak by sa advokát identifikoval s nepriateľstvom či až nenávisťou voči protistrane, ak by hlad po pomste či sobecká túžba po víťazstve poznačili jeho cit pro mieru, a teda profesionálny úsudok, nevyhnutne by to znížilo účinnost právnej pomoci,“ radí Alexandra Krsková v knize Etické desatero začínajúceho advokáta (Vademecum profesijnej etiky). Důvodem oné přirozené, někdy však až chorobné touhy po vítězství mohou být přitom i cíle reklamní či akviziční.
Jak utržiti ostudu
O tom, že se jedná o téma, jež advokacii provází snad od nepaměti, svědčí i příběh popsaný v časopisu Právník dva roky poté, kdy byl v r. 1868 vydán pro Předlitavsko moderní advokátní řád: „Známý advokát z jednoho venkovského města dr. St. chlubil se v jedné společnosti, že po celý čas, kdy jest advokátem – jest tomu již hezky mnoho let – ještě ani jedné rozepře neprohrál. Jeho vychloubání náhodou zaslechl pražský advokát dr. Š., který nemeškal ihned své mínění projeviti, že udání dr. St. jest lichou chloubou. Ten ovšem z počátku se durdil, ale brzy počal couvati uváděje, že v tom míněny nejsou rozepře stručně provedené, ani rozepře v řízení konkursním, ale dr. Š. byl neústupný a nabídl sázku, že udání jeho nejsou pravdivá, i pokud se týče rozepří písemně projednaných. Dr. St. ovšem se kroutil, ale nevida zbytí a nechtěje, by celá společnost měla ho za marného mluvku, konečně přistoupil k sázce o 10 lahví vína champagneského, které zavázal se zaplatiti, kdyby dr. Š. do roka řádně dokázal, že on, dr. St., jako advokát skutečně ztratil nějakou rozepři písemně projednanou, kdežto by naopak dr. Š. totéž množství vína zapraviti musel, kdyby se mu onen důkaz nezdařil. Byl tedy hned ve srozumění obou stran zřízen soud rozhodčí, který by svého času učinil nález, kdo sázku prohrál. Než ještě prošla lhůta vyměřená, přeložil dr. Š. smírčímu soudu důkazy o tom, že dr. St. nejen prohrál rozepři písemně vedenou, nýbrž že ji prohrál ve všech třech stolicích a že ho ke všemu třetí stolice odsoudila k pokutě 5 zl. Zároveň účtoval dr. Š. náklady jemu v té záležitosti vzešlé. Před několika dny učinil smírčí soud nález, kterým uznal, že dr. St. sázku ztratil, že povinen jest zaplatiti 10 lahví vína champagneského a dr. Š. náklady na 29 zl. 99½ kr. zmírněné. Tím si dr. St. utržil pořádnou ostudu.“
Zkušený advokát snadno rozpoznal lživost chlubičova tvrzení, protože výsledky každého advokáta, který se věnuje sporné agendě, jsou vždy kombinací vítězství a porážek, proher a úspěchů malých či velkých, vesměs však dále řešitelných. Již proto, že poznává obě strany této mince, měl by advokát umět vyhrávat i prohrávat. Prvním krokem k dosažení tohoto umění je zachování pravidel korektnosti a profesní etiky již v samotném průběhu řízení. Tvrzená pravda by neměla zvítězit za cenu použití neférových prostředků. Není vhodným příkladem kurtoazie rytířská? Neříká se snad, že advokacie je noblesní povolání?
Romantický balzám
Typickým příkladem rytířské zdvořilosti je příběh o tom, jak sultán Saladin (Salahuddin ibn Júsf al-Ajjúbí) nechal poslat anglickému králi Richardu Lví srdce, pod nímž v bitvě padl kůň, koně jiného. Není snad o rytířské zdvořilosti i následující ukázka z Dumasových Tří mušketýrů? „Zatroleně, to mne budou považovat zrovna za lidojeda, když vás zabiju,“ pokračoval Athos, mluvě napůl pro sebe a napůl k d´Artagnanovi. „Ne tak docela, pane,“ opáčil d´Artagnan a znovu se s důstojným gestem uklonil; „ne tak docela, však mi děláte čest a chcete se se mnou bít, ačkoliv jste raněn a rána vám jistě velmi překáží.“
„Velmi překáží, mé slovo, a vy jste mi dodal, to musím říci; ale budu šermovat levičkou, jak to v takovém případě dělávám. Nemyslete si tedy, že vám prokazuji nějakou milost, šermuji oběma rukama stejně dobře; bude to dokonce pro vás nevýhoda. Lidem, kteří na to nejsou zvyklí, může levák pořádně zatopit. Lituji, že jsem vám tuto okolnost nemohl sděliti dříve.“
„Vy jste, pane, opravdu tak zdvořilý, že vám za to nemohu být ani dost vděčen,“ odpověděl d´Artagnan s novou úklonou. „Uvádíte mne do rozpaků,“ pravil nato Athos se svým urozeným výrazem; „mluvme už raději o něčem jiném, není-li vám to nepříjemné. Ale dal jste mi, k ďasu, rameno mi jen hoří.“
„Kdybyste laskavě dovolil…“ hlesl d´Artagnan bázlivě. „Copak, pane?“ „Mám zázračný balzám na rány od své matky, víte, a už jsem jej sám na sobě vyzkoušel.“ „Nu a?“ „Hleďte, pane, jsem si jist, že by vás ten balzám dříve než ve třech dnech vyhojil. A za tři dny, až budete zdráv, mi bude velkou ctí být vám k službám.“ D´Artagnan to pověděl tak prostě, že to dělalo jen čest jeho zdvořilosti, aniž by to bylo na újmu jeho statečnosti. „U čerta, pane,“ pravil Athos, „tenhle návrh se mi velmi líbí; ne snad, že bych jej přijal, ale je cítit na míli cesty opravdovým šlechticem. Tak mluvili a jednali rekové z dob Karla Velikého, jež si má každý skutečný kavalír brát za vzor. Naneštěstí nejsme v době toho velikého panovníka. Žijeme v době pana kardinála a ode dneška za tři dny by kdekdo věděl, ať bychom to jakkoliv tajili, že se chceme bít, a zabránili by nám v tom…“
Že romanticky podaný příběh nemůže mít v současnosti analogii? Také protistrana u soudu občas důvodně žádá o odročení jednání a bylo by zcela namístě, aby advokát přesvědčil klienta, že je korektní připojit se k návrhu, případně společně přesvědčovat soudce, aby vyhověl.
O straně odporné
Vzpomínám si, jak mě před lety spolu s mým klientem kolega advokát u soudu pozdravil slovy: „Zdravím stranu odpornou.“ Dalo mi, pravda, trochu zabrat, abych klientovi vysvětlil, že se jedná – řečeno češtinou právních památek ze 16. a 17. století – o pozdrav protistrany, tj. strany, která klade odpor, ale zároveň jsem si tím připomenul, že již například podle Práv městských království Českého a markrabství Moravského Pavla Kristiana z Koldínu „řečníci i jiní, kteříž před saudy od lidí mluví, všecku uctivost k přísežným a toho práva saudcům mají a jsou povinni zachovati, a mimo potřebu pře zbytečně nemluviti, a jedni druhých nedotýkati, ani k hněvu popouzeti“.
Obdobnou instrukci dával i námi již zmiňovaný staroegyptský první ministr Ptahhotep v prvé polovině 24. století před Kristem: „Jestliže se utkáš s řečníkem, který je slabý a zřejmě se ti nevyrovná, nerozčiluj se nad jeho chybami, nech ho být a on sám sebe vytrestá. Neoslovuj ho jen proto, aby sis ulehčil, ani se neposmívej odpůrcově hlouposti - zlý je ten, kdo ničí člověka slabého rozumu. Stejně se provede to, co ty si přeješ, takže ho překonáš odporem vysokých hodnostářů.“
Nevrátí se snad urážlivá pýcha z vítězství, tupení poraženého, zhrzené ponižování onoho, který měl ve věci úspěch nebo uplatnil odlišný názor, či urážky soudce zpět jako bumerang? Jak by měla vypadat komunikace vítěze s poraženým? Doporučuji obraz Kapitulace Bredy od španělského malíře Diega Velázqueze.
Snižování důstojnosti zakázáno
Také podle advokátského etického kodexu „advokát nesmí jiného advokáta osočovat a nesmí proti němu zahájit právní spor bez závažného důvodu“ (čl. 11 odst. 1).
„Vůči soudům, rozhodčím orgánům, orgánům veřejné správy a jiným orgánům, které rozhodují v právních věcech, jakož i vůči osobám, které plní jejich úkoly, je advokát povinen zachovávat náležitou úctu a zdvořilost…“ (čl. 17 odst. 1).
„Advokát je povinen v řízení jednat poctivě, respektovat zákonná práva ostatních účastníků řízení a chovat se k nim i k ostatním osobám zúčastněným na řízení tak, aby nebyla snižována jejich důstojnost ani důstojnost advokátního stavu…“ (čl. 17 odst. 3).
Za úvahu stojí i praktické varování: „Prílišná agresivita voči protistrane, divoké výpady proti nej, kategorické vystúpenia na jej adresu, hašterivý tón vyostrujú konfrontačnú atmosféru,“ píše Alexandra Krsková.
Jak je to však opačně? Mají vůbec advokáti a soudci účinné prostředky obrany? Vystačí si vůči nekorektnostem protistrany, účastníků a publika s obecnou právní úpravou ochrany osobnosti? Je snad etické vláčet mediálně advokáta za to, jakého má klienta, či soudce za to, jak podle svého nejlepšího vědomí a svědomí rozhodl? Může reálně dojít na audiatur et altera pars, má-li advokát povinnost mlčenlivosti a soudce nemůže vést následnou polemiku nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí? Je statečné nastrčit někoho, komu se ze shora uvedených důvodů advokát či soudce nemohou bránit, aby o nich zveřejňoval lži či polopravdy? Pomůže urážka soudce věci samé? Neplatí to, co zde bylo řečeno, analogicky rovněž pro názorový střet politický?
Návod, čemu se vystříhat a jak zůstat nad věcí, vyčteme z aforismu, který někdy kolem roku 1668 napsal François de la Rochefoucauld: „Prahneme po tom, aby naše vážnost a dobré jméno spočívaly na soudu lidí, kteří jsou pravým opakem nás samých, ať vzděláním, ať pro řevnivost nebo zaujatost vůči nám; a jen proto, abychom je přiměli vyjádřit se o nás příznivě, mrháme znova a znova svým klidem a časem.“
