Je to už skoro taková tradice. Když někde v posledních měsících vystoupí nebo něco řekne Karel Řehka, náčelník generálního štábu české armády, jeho slova velmi rezonují. A stejné to bylo na sklonku června na konferenci Naše bezpečnost není samozřejmost. Přestože koaliční politici se tam dost hlasitě pyšnili, jak se konečně začala česká obrana řešit a že je blízko doba, kdy Praha začne plnit zásadní alianční závazek a díky novému zákonu dávat na obranu dvě procenta HDP, Řehka sesumíroval současné vládě i těm minulým poměrně jasnou realitu.
„Jak je možné, že nám pořízení některých technologií trvá tak dlouho, že než je dostaneme, jsou už zastaralé? Jak je možné, že tak banální nákup, jako je pořízení batohu nebo osobní balistické ochrany vojáka, se nám ani po několikaletém úsilí nedaří dokončit?“ uvedl na konferenci Naše bezpečnost Řehka.
Bude dron, nebude dron
Samozřejmě že není možné všechno hodit na politiky nebo údajně pomalé úředníky ministerstva obrany. I specifikace samotné armády na požadovanou techniku často bývají důvodem toho, že nákupy neprobíhají s takovou rychlostí, jak by česká obrana potřebovala. Ostatně podívejme se například na aktuální akvizici bezpilotních prostředků.
Zatímco mnoho uplynulých měsíců tady byly jasné signály z generálního štábu, že bez izraelského taktického bezpilotního prostředku Heron I za 2,7 miliardy korun se Česká republika neobejde (přestože řada insiderů nad touto volbou nechápavě kroutila hlavou), na konci letošního května vojáci úplně obrátili. Dlouhodobě protežovaná izraelská technologie, za niž mimo jiné lobboval třeba i bývalý český prezident Miloš Zeman, už najednou není důležitá a armáda raději investuje stamiliony do nákupu desítek menších dronů. Jasně, je to právo zákazníka vybrat si to nejvhodnější, co právě potřebuje. U armády to platí dvojnásob.
Ovšem mnoho měsíců, které obrana a armáda strávily dolaďováním nákupu izraelského bezpilotního prostředku, přišlo úplně vniveč. V mírové situaci by se asi pokrčilo rameny. Ale v realitě, kdy se Evropa potýká s ozbrojeným konfliktem obrovských rozměrů, je takové zpoždění velmi kontroverzní. I to je možná odpověď na řečnické otázky Karla Řehky zmíněné v úvodu textu.
A faktem také je, že na takovýchto zamotaných akvizičních procesech se přílivem dalších miliard do rozpočtu ministerstva obrany nic nezmění. To by se nejdřív musel silně upravit nákupní proces.
Jana Černochová v Hráčích: Chtěli mě za prezidentku
Daleko větší balík peněz určených k investicím totiž automaticky neznamená jiný přístup k akvizicím. Zbrojení je navíc řadou faktorů – ať už těch vnějších, tedy především ruskou invazí na Ukrajině, nebo vnitřních, což je obrovský dluh na zastaralé výzbroji – hnáno obrovskou rychlostí, a především chtíčem konečně dohnat to, co se v posledních patnácti letech neustále odkládalo nebo rovnou rušilo.
Specifikace, nebo politické vedení?
Aby se ona magická dvě procenta HDP na fungování české armády a vůbec odolnosti naší obranyschopnosti projevila, musí se zároveň s přílivem desítek miliard pootočit i mentalita celé české obrany. Už jen proto že ve většině jiných oblastí se veřejné peníze škrtají, a tak se klidně může stát, že pokud ozbrojené síly nevyužijí tuto příležitost nejlépe, jak to půjde, bude se rozpočet zkracovat i u nich. Zákon nezákon.
Jako nejdůležitější se dnes jeví to, aby si ministerstvo obrany a armáda vyjasnily vlastní pozice. Velmi často se totiž stává, že rezort a generální štáb si mezi sebou přehazují odpovědnost, když se něco nedaří. Důstojníci si stěžují na úředníky, že jim nedokážou nakoupit, co potřebují. A bílé límečky zase tvrdí, že nákupy „padají“ kvůli nekvalitním specifikacím, které vytvářejí vojáci. Výsledkem je tak nepřehledné kolo, kde jedna strana osočuje druhou a nalézt skutečného viníka není jednoduché. A pokud by se takové situace měly opakovat v realitě, kdy bude stát do ozbrojených sil pumpovat miliardu za miliardou, je to ta nejlepší cesta, jak obranný rozpočet opět přiškrtit.
Důležitým milníkem bude i odpovědnost politiků za nákupy. V minulých letech jsme často viděli, jak se – a dokonce i koaliční poslanci včetně ministra obrany – bránili růstu obranného rozpočtu na dvě procenta hrubého domácího produktu. Hlavním důvodem byla zřejmě obava z rozjetých nákupů a rostoucího rizika možné chyby v nákupním procesu. Ukázkovým příkladem toho byl Martin Stropnický, první ministr obrany hnutí ANO. Několikrát odmítl možnost skokového navýšení obranného rozpočtu. Argumentoval i tím, že takové peníze by armáda nedokázala vhodně využít – tvrdil, že plánování probíhá na několik let dopředu.
Dvě procenta budou passé
Ostatně vraťme se do března roku 2017. Tehdy sněmovna na návrh občanských demokratů poprvé přišla (neúspěšně) s legislativní změnou, podle níž by měly ozbrojené síly zaručen roční rozpočet ve výši dvou procent HDP. A postoj šetřivého Stropnického, tehdejšího ministra obrany, za nímž stála podvyživená armáda, byl, mírně řečeno, macešský.
„Stanovení povinných výdajů na obranu negarantuje samo o sobě jejich efektivní využití, a tedy ani posílení obranyschopnosti státu. Bojeschopnost a spektrum aktivit, které je Armáda České republiky schopna vyvíjet, nelze posuzovat pouze na základě výše obranných výdajů,“ napsal Stropnický ve svém zamítavém stanovisku k návrhu.
Podobně se k novince v roce 2017 postavilo i ministerstvo financí, jemuž tehdy vládl sám Andrej Babiš: „Obrana není schopna využít stávající objem přidělovaných finančních prostředků při současném trendu ročního navyšování o pět miliard korun.“ Tehdy opoziční návrh tak neprošel a vládnoucí politici si mohli oddechnout, že po nich nikdo v oblasti modernizace armády nebude chtít zrychlené tempo. To je nejlepší doklad toho, že příliv miliard do armády bude muset doprovodit hlavně razantní politické vedení s nohama pevně na zemi.
A na závěr ještě jedna okolnost, která dokazuje zpomalenost českých obranných diskuzí. Zatímco se Praha konečně – v těchto dnech a týdnech alespoň verbálně – přibližuje dvěma procentům HDP, důležití spojenci v NATO už delší dobu mluví o tom, že těch procent na obranu bude třeba dávat víc. Co se tedy zdá obrovským skokem pro české ozbrojené síly, je z nadhledu pouze malým – a vlastně nutným – posunem. Za pár let bude „požadovaná“ hranice výdajů úplně jinde.
Autor je členem redakce Reportérů ČT.
