ANALÝZA: Západní Evropa se probouzí. Jaderný exit nemusí být navždy

Jaderná elektrárna Temelín

Jaderná elektrárna Temelín Zdroj: profimedia.cz

Teplárna Cordemais společnosti EDF na břehu řeky Loiry
Jaderná elektrárna Gundremmingen v Německu
3
Fotogalerie

Před deseti lety německá vláda kancléřky Angely Merkelové popřela sama sebe. Po havárii jaderné elektrárny v japonské Fukušimě otočila kormidlo o 180 stupňů a vrátila se k plánu svých politických protivníků – urychlenému odchodu od atomu. Jaderný exit se stal jedním z dominantních trendů západoevropské energetiky, i když německý spěch raději většina zemí úplně nekopírovala.

Nyní podle všeho přichází další zlomový moment. Energetika zažívá mimořádnou krizi a západní Evropa se probouzí do reality, před níž mnozí odborníci – včetně těch německých – dlouhodobě varovali. Ceny elektřiny a plynu se dostávají do závratných výšin, což vede vlády ke snahám o další regulaci celého odvětví, která může prohloubit deformaci tržního prostředí. Jak už to bývá, krize má mnoho různých příčin – od nerovnoměrného vývoje ekonomiky, který svět zažívá od nástupu pandemie, po vrtochy počasí.

Zemědělci bývají terčem posměchu kvůli tomu, že si stěžují na teplo i na zimu, ale s dnešní energetikou je to podobné – komplikace přináší chladné jarní počasí v Evropě, letní horko a zvýšená poptávka po klimatizaci v Asii, nedostatečná síla větru u pobřeží v různých koutech světa, ale také povodně, které omezují potenciál hydroelektráren, nebo třeba sněhové bouře v Texasu. A to vše v době, kdy svět musí věnovat stále větší pozornost hrozbám globálního oteplování.

Největší světoví znečišťovatelé a jejich emisní cíle

Video placeholde
• Videohub

Součást řešení

V této situaci jsou přirozeně mnohem více slyšet hlasy, podle nichž světu chybí více stabilních, na počasí nezávislých a zároveň bezemisních elektráren. Je jasné, že všechny tyto podmínky dnes splňují pouze atomové reaktory. Jádro za „součást řešení“ považují vědci z Mezivládního panelu OSN pro klimatické změny nebo odborné výbory Evropské unie. Západní Evropa, na kterou dnes připadá asi čtvrtina světových reaktorů, ale zatím zůstává z hlediska dalšího rozvoje jaderné energetiky „úzkým hrdlem“. Čas ukáže, jestli ho současná krize pomůže odstranit.

Nemá smysl vyvozovat přehnané závěry z vyjádření řady německých odborníků proti atomovému exitu – postoje politiků i nálady veřejnosti spíše naznačují, že Spolková republika zůstává podobně jako Rakousko nebo Lucembursko „zakopána“ ve svých protijaderných zákopech. Bude zajímavé sledovat vývoj v dalších zemích – varování před předčasným uzavíráním reaktorů přibývá v Belgii, Španělsku nebo ve Švédsku. Nizozemští i švédští politici už před současnou krizí přicházeli s návrhy na výstavbu nových jaderných rektorů. Veřejné mínění v Itálii, jejíž obyvatelé v minulosti jadernou energetiku dvakrát v referendu odmítli, se dnes více přiklání k postoji, že bez atomu to do budoucna nepůjde.

O budoucnosti západoevropské jaderné energetiky se však rozhoduje především ve dvou klíčových zemích – ve Francii a Velké Británii. Tamní postoje politiků a veřejnosti se od situace v Německu výrazně liší. Obě země ale také dost zápasí se svými stávajícími projekty nových jaderných reaktorů (Flamanville a Hinkley Point C). Inovativní Britové se už v minulosti párkrát „spálili“, nicméně nepřestávají hledat vhodné modely výstavby a financování atomových projektů. Tím nejspíš zůstanou inspirací i pro další země, nebude to ovšem uvnitř Evropské unie. Projaderný tábor zemí EU po brexitu silně oslabil. Roli „tahouna“ uvnitř EU si udrželi Francouzi, i když se v minulých letech zdálo, že jejich aktivita ochabuje. Nejistotu kolem budoucnosti jejich vlastního jaderného odvětví prohlubuje odkládaná reforma elektrárenské společnosti EDF, jejíž jaderná část by měla přejít pod stoprocentní vlastnictví státu.

Německý paradox

Mnozí Němci, ale i jejich sousedé mají pocit, že Berlín udává tón dalšímu vývoji světové energetiky. V případě jaderných reaktorů je ale pravý opak pravdou. Mezi sedmi v současné době největšími ekonomikami světa je Německo jedinou, která chce atomovou energii opustit. Joe Biden byl před posledními americkými prezidentskými volbami po 48 letech prvním demokratickým kandidátem, jehož program obsahoval pozitivní zmínky o mírovém využití atomu pro výrobu energie. Jaderné zdroje podporoval i jeho předchůdce Donald Trump, který se jinak s demokraty neshodl (nejen) v energetice prakticky na ničem. Nový japonský premiér Fumio Kišida hodlá restartovat nukleární reaktory v zemi, která zažila Fukušimu.

Dalšímu velkému obratu v Německu nic nenasvědčuje. Nyní mu zbývá posledních šest reaktorů, které mají dosloužit do konce příštího roku. S plánem urychleného odchodu od jádra přišla přede dvěma desetiletími vláda sociálních demokratů a zelených, kabinet Angely Merkelové ho nejdříve fakticky zrušil a po Fukušimě opět potvrdil. Nástupce Merkelové v čele křesťanských demokratů Armin Laschet označil rozhodnutí o příliš rychlém jaderném exitu za chybné, zároveň ale dodal, že už se s tím nedá nic dělat. A do příští vlády v Berlíně podle všeho opět míří SPD a zelení…

Z evropského pohledu je důležité, aby Němci realisticky zařadili zpátečku aspoň v tom, že nebudou v rozvoji jaderné energetiky bránit ostatním. Berlín se dosud stavěl proti tomu, aby Evropská komise v rámci takzvané taxonomie označila investice do jaderných elektráren za udržitelné, což by usnadnilo jejich financování. Argument, že atomové reaktory v ostatních členských státech EU pomohou stabilizovat evropský energetický systém, ale nemusí být pro německou veřejnost stravitelný. Češi už dobře znají tento efekt z Rakouska – pro obyvatele zemí, které se rozhodly pro odchod od jádra, je těžké akceptovat, že nové elektrárny vyrostou v jejich sousedství.

Státní zájem

Německý postoj nicméně zdaleka není jediným problémem. Kromě tradičních slabin atomové energetiky, mezi něž patří zejména ukládání vyhořelého paliva, jde o investiční náročnost výstavby nových reaktorů. Pro soukromé investory, kteří usilují o co nejrychlejší návratnost, nejsou takové projekty atraktivní – i když mohou zajistit bezemisní, spolehlivou a v přepočtu na celkovou dobu životnosti i relativně levnou energii na mnoho desítek let. Klíčovou roli tak musí podobně jako při budování dopravní infrastruktury sehrát stát. To je také důvod, proč francouzská vláda hodlá zcela převzít jadernou část společnosti EDF. Ocitá se ale v kleštích – Evropská komise v zájmu hospodářské soutěže požaduje důslednější oddělení jednotlivých částí EDF, zatímco odbory protestují proti jakékoliv zásadnější reformě.

Stát vstupuje razantněji do hry i ve Spojeném království, které od dob premiérky Margaret Thatcherové sázelo spíše na soukromý sektor. Podle posledních zpráv je londýnská vláda ochotna dočasně převzít od čínské společnosti CGN menšinový podíl v projektu elektrárny Sizewell C, kterou má stavět právě francouzská EDF, a zároveň posvětit zařazení nových reaktorů mezi takzvaná regulovaná aktiva. Spotřebitelé by tak stavbu platili v cenách elektřiny průběžně, celkově by se ale účet za elektrárnu výrazně snížil – odpadly by náklady na drahé dlouhodobé financování. A v pozdější fázi by se díky modelu regulovaných aktiv mohli do podobných projektů přece jen zapojit i soukromí infrastrukturní investoři.