Evropa chce vysát zelenou energii z Afriky. Ta ji však potřebuje pro sebe
Snaha vymanit se z ruské energetické závislosti vede Evropu do Afriky, především na její sever. Ten jí může sloužit nejen jako zdroj zemního plynu, ale také čisté energie ve větším měřítku. Pozornost se v tomto směru upírá především na blízké Maroko. Africké země ale samy bojují s energetickou chudobou a nyní mají tendenci upřednostnit před vlastním rozvojem dodávky do Evropy.
Sedmadvacítka se snaží v posledních měsících urychlit rozvoj vlastních kapacit obnovitelné energie, zároveň však vnímá, že jinde jsou pro ně příhodnější podmínky. Na severu Afriky dokážou solární farmy vyrobit až třikrát tolik elektřiny než na severu starého kontinentu.
Státy na pobřeží Atlantského oceánu k tomu mohou využít i příhodných větrných podmínek. K tomu je třeba připočíst rozsáhlé prostory, geografickou blízkost a existenci využitelných přístavů. V plánu jsou tak obří instalace v tomto regionu a nové podmořské kabely.
„Zdroje, které zde máme, by mohly být jednou z velkých odpovědí na evropskou poptávku,“ citovala BBC marockého energetického podnikatele Moundira Znibera. „Africký kontinent bude pravděpodobně nejdůležitějším partnerem pro Evropu, pokud jde o rozvoj sektoru obnovitelné energie,“ řekl už v únoru v rozhovoru pro Euractiv místopředseda Evropské komise Frans Timmermans na konferenci Mezinárodní agentury pro obnovitelnou energii (IRENA) v Abú Zabí.
EU přitom nemá zájem pouze o elektřinu. „Evropská unie bude potřebovat více zeleného vodíku, než jsme schopni sami vyrobit, takže hledáme země, kde by se dal produkovat,“ dodal Timmermans.
Plánuje se propojení Egypta a Tuniska s Itálií a Řeckem
První projekty už fungují nebo jsou v přípravě. Marocká solární farma Núr a egyptský Benban patří k největším na světě. Jejich původním cílem bylo posílit domácí dodávky elektřiny a snížit závislost na uhlí. Nyní se však tyto země stále více zaměřují na to, aby vyšly vstříc Evropanům.
Maroko už vyváží solární energii do Španělska prostřednictvím podmořských kabelů, které jsou v tuto chvíli jediným elektrickým propojením mezi Afrikou a Evropou. Země v závěru uplynulého roku zároveň podepsala dohody o spolupráci v této oblasti také s Portugalskem, Francií a Německem i Evropskou unií jako celkem.
Egypt v současnosti zvažuje tři návrhy propojení přenosové soustavy s Řeckem, mělo by být dokončeno do osmi let. Počítá se přitom, že třetinu takto přivedené elektřiny by spotřebovaly řecké domácnosti, ze třetiny by země vyrobila zelený vodík a zbytek by proudil dál do Evropy. Egypt zároveň dokončil propojení s Libyí, Súdánem a se Saúdskou Arábií a aspiruje na to stát se významným energetickým uzlem.
Další plánovaný podmořský kabel, který by propojil nové solární farmy v poušti jižního Tuniska s italskou elektrickou sítí, si před pár měsíci zajistil 300 milionů eur z unijního fondu na rozvoj infrastruktury (CEF). Jde o první podporu z tohoto nástroje, do které je zahrnutá nečlenská země. „Díky tomuto projektu se Itálie bude moci pevně etablovat jako středomořský energetický uzel,“ věří podle webu pv-magazine.com Stefano Donnarumma, šéf italského síťového operátora Terna.
Kabel z Maroka má zajistit téměř desetinu britské poptávky
Zřejmě dosud nejambicióznější severoafrický plán se však netýká sedmadvacítky. Jeho cílem je vybudovat podmořské spojení Maroka s Británií podél pobřeží Portugalska, Španělska a Francie. „Obrovský potenciál projektu pomůže Spojenému království urychlit přechod na čisté zdroje energie, zvýší energetickou bezpečnost a sníží spotřebitelské účty,“ uvedl na konci dubna podle Reuters v prohlášení šéf britského startupu Xlinks Simon Morrish.
Společnost doufá, že projekt v hodnotě osmnáct miliard liber zajistí ostrovům osm procent spotřeby elektřiny a do roku 2030 bude zásobovat na sedm milionů britských domácností. Dodávky by však mohly začít už za čtyři roky, i když rozvoj záměru zpomalily britské politické otřesy. Xlinks má zároveň v plánu postavit v marocké poušti téměř 12 milionů solárních panelů a 530 větrných turbín. V regionu Guelmim-Oued Noun má vzniknout i velké bateriové úložiště. Maroku by měl projekt zajistit během konstrukce na deset tisíc pracovních míst, nastálo přes tisícovku.
Evropské plány se však neomezují pouze na sever Afriky, například Německo rozvíjí spolupráci v oblasti dodávek zeleného vodíku s Namibií. S podobnými iniciativami roste i kritika, která poukazuje na to, že Evropa se chystá využít afrických zdrojů, které by kontinent potřeboval pro sebe. Kritici hovoří o „neokoloniálních projektech“ a varují i před dopady na místní komunity a životní prostředí.
Kritici se bojí, že Afrika nic nezíská
„Existuje reálná možnost, že cizí země přijdou s přímými investicemi, ale všechny výhody a přidaná hodnota se nakonec pošlou do Evropy,“ uvedl podle webu Climatechangenews analytik African Climate Foundation Godrej Rustomjee.
„Zelený vodík je něco, co Evropa zoufale chce a rozvojové země by ho mohly potenciálně masově vyrábět pro lukrativní trh,“ citoval web i expertku na vodík Martu Lovisolovou z neziskové organizace Bellona. „Jak se to stalo s fosilními palivy, zdá se, že země jsou připraveny vsadit vše na to, aby se staly vývozci, aniž by jim byly poskytnuty potřebné záruky,“ dodala.
Přestože jsou plány na rozvoj solární a větrné energie v Africe velmi nadějné, stále jsou ještě v plenkách. Kupříkladu Maroko s 38 miliony obyvatel je nyní závislé na dovozu devadesáti procent svých energetických potřeb, a to většinou z fosilních zdrojů. V roce 2021 pocházely čtyři pětiny elektřiny vyrobené v Maroku ze spalování uhlí, plynu a ropy, pouze dvanáct procent z větrné energie a přes čtyři procenta ze solární. Podle scénáře Mezinárodní agentury pro energii (IEA) se navíc očekává, že poptávka po elektřině v severní Africe vzroste do roku 2030 zhruba o třetinu.
Obří projekty navíc zaberou velké množství půdy, což s sebou nese problémy i v řídce osídlené krajině. Socioložka Zakia Salimeová z Rutgers University v New Jersey zkoumala dopady farmy Núr na místní obyvatele. Přišla se závěry, že tisíce vesničanů přišly o pastviny, přístup k vodě a dalším přírodním zdrojům, uvádí analýza Yale School of the Environment. Maroko je navíc obviňované z toho, že své projekty směřuje na sporné území Západní Sahary a snaží se tak do pře zatáhnout evropské země.
