Evropská unie přijímá stále drastičtější a dražší opatření proti emisím skleníkových plynů, ale okolní svět je v politice ochrany klimatu mnohem pomalejší. Ekonomika EU se ocitá v konkurenční nevýhodě a Brusel vytáhl novou zbraň – uhlíkové clo, které donutí platit za vypouštění oxidu uhličitého do ovzduší také mimoevropské firmy. Hrozba obchodních sporů tím však roste. Ještě před pár týdny se zdálo, že Evropa brzy najde spojence ve Spojených státech, tato naděje ale postupně vyprchává.
Jedním z důvodů, proč Washington se zaváděním uhlíkového cla – v americkém slovníku „přeshraniční daně“ – na svých hranicích nespěchá, je právě hrozba obchodních sporů a odvetných cel. Myšlenka společného postupu s Evropskou unií se sice zalíbila šéfovi demokratů v Senátu Chucku Shumerovi, který je jedním z klíčových vyjednávačů o obřích stimulačních balíčcích pro americkou ekonomiku, ale Bílý dům zůstal velmi rezervovaný. Americký zmocněnec pro globální klimatická jednání John Kerry už dříve varoval, že uhlíková cla by měla být v rámci rozhovorů o snižování emisí až tou poslední zbraní.
Pokud bude Západ příliš tlačit na pilu, může zkomplikovat nadcházející jednání o společném postupu při ochraně klimatu s dalšími světovými regiony. John Kerry minulý týden potvrdil, že před listopadovým klimatickým summitem ve skotském Glasgow usiluje především o klíčovou dohodu s Čínou, kterou by chtěl přimět k tomu, aby přestala podporovat a financovat stavby uhelných elektráren v zahraničí.
Zatímco vládní demokraté kolem uhlíkového cla nejistě přešlapují, republikáni jsou rozhodně proti – vidí v něm nový typ ochranářství, které poslouží tradičním odpůrcům volného obchodu. A nejsou v globálním měřítku zdaleka jediní. Podobně to vidí třeba australský premiér Scott Morrison. Proti uhlíkovému clu ale v Americe zaznívají i další argumenty, které mohou být pro širší veřejnost srozumitelnější – cla zvýší ceny dovážených surovin a následně i zboží pro americké spotřebitele, kteří nakonec ponesou náklady klimatické politiky na svých bedrech. Navíc se budou dál roztáčet kola už dnes nečekaně vysoké inflace. Tyto argumenty platí i pro Evropu, vyšší cla by se nakonec promítla také do cen zboží pro evropské konzumenty.
EU není Amerika
Evropa a Amerika se na druhé straně v mnohém liší. Představy o uhlíkovém clu ve Spojených státech byly zatím velmi vágní, v zemi neexistuje ani žádný celoplošný a transparentní systém zpoplatnění emisí, na který by mohla „přeshraniční daň“ navazovat. Oproti tomu EU má dlouhodobě fungující mechanismus obchodování s emisními povolenkami, i když historické zkušenosti s ním jsou rozporuplné. Evropané jsou schopni lépe doložit, že clo na dovoz do Unie má jasnou logiku a vyrovnává podmínky na trhu – jeho výše se odvíjí od toho, kolik za uhlíkové emise platí zdejší firmy.
Celý proces schvalování uhlíkového cla, kterému se v bruselském ptydepe říká „mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích“, je teprve v počátečním stadiu. Může trvat třeba dva roky a bude tedy nejspíš tématem i pro české předsednictví v EU v příštím roce. Záběr evropského cla je podle návrhu Evropské komise zatím omezený – má se týkat „pouze“ dovozu železa, oceli, hliníku, cementu, hnojiv a elektřiny. Navíc je nutné počítat s tím, že při jeho schvalování zastánci návrhu narazí v samotné Unii na odpor zástupců řady odvětví – včetně odborářů, kterým se kvůli clu prodraží vstupní suroviny. Problém dopadů globální konkurence na Evropu se totiž může přesunout jen na jinou úroveň v celém dodavatelském řetězci – uhlíkové clo podpoří třeba zdejší výrobce hnojiv, ale oslabí konkurenční schopnost producentů pšenice.
Vzhledem k tomu, jak se Evropské unii v poslední době daří prosazovat poměrně razantní klimatická opatření, ale bere celý svět návrhy z Bruselu vážně. Podle řady environmentalistů je sice i EU pořád ještě dost pomalá, reálně je však nutné počítat s tím, že myšlenka uhlíkového cla jen tak nezapadne. V řadě mimoevropských zemí už dnes přemýšlejí, jak se do budoucna jeho negativním dopadům vyhnout. Také počítají s možností, že se záběr uhlíkového cla ještě rozšíří.
Radost pro Brusel
Federace průmyslníků Jižní Koreje, jejímiž členy jsou i korporace jako Samsung a LG, například Evropskou komisi vyzvala, aby jejich zemi poskytla výjimku a vzájemný obchod žádným clem nezatěžovala. Korejci tuto žádost opírají o argument, že mají vlastní systém obchodování s povolenkami. Šéf ruské ropné společnosti Rosněfť Igor Sečin požádal dopisem prezidenta Vladimira Putina, aby podpořil systém, díky němuž by bylo možné monitorovat, jak Rusko samo omezuje uhlíkové emise. Sečin chce, aby Evropská unie uznala absorpční potenciál rozsáhlých ruských lesů, které oxid uhličitý pohlcují, a v budoucích obchodních vztazích ho zohlednila.
Faktem je, že pokud by si Moskva nevyjednala s Bruselem nějaké úlevy, uhlíkové clo by nejspíš nejvíce zasáhlo právě Rusko. A třeba Igor Sečin se obává, že se záběr evropského „vyrovnávacího mechanismu na hranicích“ výhledově rozšíří i na klíčový exportní artikl Ruska – ropu.
Podobné korejské či ruské reakce musejí dělat strůjcům uhlíkového cla v Bruselu vyloženě radost. Potvrzují totiž jejich argument, že toto opatření povzbudí další státy i firmy, aby své emise raději omezovaly.
Starost pro Brusel
Až tak jednoduché to ale pro Evropskou unii nebude. Ostatní země sice budou hledat možnosti, jak se clu vyhnout, zároveň se však mnohé z nich pustí s Evropany do ostrých obchodních sporů. Číňané, které chce mít John Kerry jako klíčovou zemi při dalších jednáních o klimatu „na palubě“, návrhy Evropské komise odsuzují – podle nich jsou diskriminační a v rozporu s pravidly Světové obchodní organizace (WTO). Brusel je přitom terčem kritiky i mimoevropských demokratických zemí. Číňané se shodují například s Australany v tom, že EU nepřípustně směšuje obchodní a klimatickou politiku. Kritičtí vůči uhlíkovým clům jsou kromě Číny také další vlivní členové skupiny BASIC – Indie, Brazílie a Jižní Afrika.
Indové navíc upozorňují na další pravidlo, známé už z mezinárodní klimatické dohody na summitu v Riu de Janeiro v roce 1992, které hovoří o „společné, ale diferencované odpovědnosti“. Omezovat emise by podle Dillí měly hlavně ty země skupiny G20, které jich dodnes vypouštějí v přepočtu na obyvatele nejvíc – tedy především Američané a další vyspělé státy včetně například Německa.
Největší světoví znečišťovatelé a jejich emisní cíle
Argument o směšování obchodní a klimatické politiky EU má přitom jisté racionální jádro – zatímco Brusel měl dříve pověst zastánce mezinárodních obchodních dohod, dnes obchodní politiku zjevně podřizuje jiným cílům v oblasti bezpečnosti, lidských práv a také právě ochrany klimatu. Environmentalistům to možná vyhovuje, tradiční advokáti volného obchodu se nestačí divit.
Hodně záleží na tom, jak bude Evropská unie o klimatické politice včetně uhlíkového cla s ostatními zeměmi vyjednávat. Jestliže v mimoevropských státech převládne pocit, že je Brusel staví před hotovou věc, utvrdí se v potřebě ostré odvetné reakce. Případné spory na půdě WTO pak mohou být zdlouhavé a s nejistým koncem. Americký ekonom William Nordhaus prosazuje, aby zastánci uhlíkového cla nejdříve získali větší počet spojenců, se kterými společně systém „přeshraniční daně“ zavedou.
Uhlíkové clo není jediným možným řešením, jak férově rozdělit náklady na ochranu klimatu. Skepse vůči uhlíkovému clu sílí, když si uvědomíme, jak náročné by bylo ho zavést v podstatně větším rozsahu, než zatím navrhuje Evropská komise. U finálních produktů, na jejichž výrobě se podílejí stovky subdodavatelů, by muselo být jasné, kdo, jak a v jaké zemi se na celkové uhlíkové stopě podílí. Prostor pro byrokracii a různé právní spory by dál výrazně narostl.
Alternativou ke clu by mohla být globální dohoda o minimální uhlíkové dani, kterou prosazuje Mezinárodní měnový fond. Pokud svět půjde primárně cestou vyjednávání o takové dohodě, hrozí, že výsledkem nakonec bude nemastný neslaný kompromis, který nic zásadního nevyřeší. V případě vyhrocené obchodní konfrontace však může být konečný výsledek ještě horší.
