Industriální krása, kterou zadusila válka. Nahlédněte do donbaských sléváren

Práce na Martinské ocelárně v Donětsku

Práce na Martinské ocelárně v Donětsku Zdroj: Viktor Mácha

Pohled na ocelárnu Donětskstal
Licí hala v donětských ocelárnách
Válcovna plechu v Donětskstalu
Vysoká pec v Donětskstalu
Vysoká pec v Donětskstalu
14
Fotogalerie

Focením vlaků, letadel či krajiny se zabývá hodně lidí, o něco méně fotografů se ale systematicky věnuje zachycením poetiky těžkého průmyslu. 

O ukrajinském Doněcku dnes lidé mluví prakticky jen v souvislosti s válkou, jenže pro fotografy je toto centrum průmyslu a hutnictví zajímavé i z dalších důvodů. Do podniků těžkého průmyslu obecně nenahlédne jen tak někdo, firmy si své provozy střeží, v postsovětském prostoru jsou ovšem zdánlivě přístupnější.

V současné době je asi nejjednodušší získání vstupu do podniků těžkého průmyslu v Rusku, kde koncept průmyslové fotografie není stále dostatečně známý. Zato třeba Lucembursko je noční můrou, uvedl fotograf Viktor Mácha, který vytvořil fotoreportáže z hutí, koksoven a dolů z různých částí Evropy, Asie a Ameriky. S jeho fotoreportážemi se budou čtenáří E15.cz setkávat pravidelně.

První fotografie ze seriálu jsou z hutí v ukrajinském Doněcku. „Pokud má fotograf co nabídnout a vedení podniku je dostatečně osvícené, dříve či později se brány otevřou. Trpělivost je však zcela esenciální,“ řekl k prvním kontaktům s průmyslníky Viktor Mácha.

Huť Donětskstal na pravém břehu řeky Kalmius založil roku 1870 velšský inženýr John Hughes. Tavba na první vysoké peci proběhla jen dva roky poté. Do konce 19. století vyrostly další dvě vysoké pece a ocelárna s huí se stala největší v celém Rusku. 

S hrozící druhou světovou válkou byla velká část zařízení transportována na Ural do železáren Serov. V roce 1943 německá vojska původní komplex donětské huti srovnala se zemí.

Bezprostředně po válce byla výroba během jednoho roku zcela obnovena a v roce 1953 ještě přibyla válcovna plechů, která byla v provozu do roku 2016, kdy výrobu v celém závodě přerušila rusko-ukrajinská krize.

„Cesty plánuji zhruba rok dopředu, protože získání všech potřebných bumážek a povolení zkrátka trvá. Do některých hutí se člověk dostane po napsání jednoho mailu, jiné zaberou klidně několik let nekonečných telefonátů a doporučených dopisů přes ambasádu. A jsou i závody, kam vás nepustí nikdy - třeba ve Velké Británii není šance,“ dokreslil průběh obtížných příprav Mácha.

Zde si prohlédněte více fotografií autora