Roman Sikora: Radiátory nejvíce vyvážíme do severní Afriky

V Česku je teď v plném proudu přidělování dotací na pořízení nových domácích kotlů. Co tento program znamená pro velkého výrobce kotlů, jako je Viadrus?

Už v první dotační výzvě v roce 2014 směřoval zájem do oblasti automatických kotlů. U kotlů na pevná paliva s ručním přikládáním jsme už tenkrát zaznamenali úbytek poptávky. Ještě více se tento trend projevuje v nové kotlíkové dotaci.

Vzrostl vám prodej?

Zatím ne. Vypadá to, že se jen změní struktura prodeje. Od kotlů s ručním přikládáním k automatickým kotlům na uhlí a biomasu.

Na jaře kraje, které už uzavřely výzvy, registrovaly 12 tisíc žádostí. Kolik z tohoto balíku dokážete utrhnout?

Naše odhady počítají s rozmezím od dvou do tří a půl tisíce kotlů. Skutečnost vypadá tak, že asi třicet procent ze všech žádostí směřuje do tepelných čerpadel, což není náš byznys. Další alternativní zdroje energie tvoří asi deset procent. Zbytek je rozložený do kotlů na pevná paliva a do plynových kotlů. Plynové kotle také vyrábíme. Tam je zájem o kondenzační kotle, které dokážou ve srovnání s atmosférickými plynovými kotli ušetřit až patnáct procent paliva při stejném výkonu.

Když místo tří tisíc klasických kotlů prodáte dražší automatické kotle, projeví se vám kotlíková dotace v tržbách. Jak?

Rozdíl v ceně je značný. Kotel na ruční přikládání stojí 30 tisíc korun. Automat od 60 do 100 tisíc. Ale v tržbách, které se pohybují kolem dvou miliard, to nebudou stamiliony.

Jsou podmínky dotace nastaveny z vašeho pohledu adekvátně?

Podmínky smysl dávají, ale špatně jsou nastavené kontrolní mechanismy, jak posuzovat technickou způsobilost kotlů přihlášených do seznamu výrobků a technologií pod hlavičkou Státního fondu životního prostředí. Potýkáme se s tím, že seznam je velmi nepřehledný, figuruje v něm zhruba 390 výrobků. Jenže některé z nich nesplňují technické podmínky.

Splnění podmínek přece všichni výrobci museli prokazovat příslušnými certifikáty.

Asociace výrobců topenářské techniky jednoznačně prokázala u jednoho slovenského kotle nesoulad skutečných parametrů s těmi deklarovanými. Výsledky měření jsme jako Asociace předložili České obchodní inspekci a pak i na ministerstvo životního prostředí. Po roce a půl ticha jsme nedávno požádali ministerstvo znovu o nějakou akci.

Přemýšleli jsme, že bychom mohli nahradit agenturní pracovníky rekvalifikovanými horníky. Pokud by se osvědčili, mohli bychom je převést do kmenového stavu.

Proč po roce a půl, když se seznam začal tvořit až loni?

Seznam se začal vytvářet loni, ale tento výrobek byl v hledáčku asociace od okamžiku, kdy byl uveden na trh jako kotel v páté emisní třídě ještě bez dotace. Jenže na první odborný pohled jednoznačně nesplňoval podmínky páté emisní třídy. Nechali jsme ho změřit a nebyl ani ve třetí emisní třídě. Takže neměl být vůbec uveden na český trh. Povedlo se nám ministerstvo přesvědčit, aby kotel koupilo a nechalo ho přezkoušet u akreditované zkušebny v Brně. Dodnes nemáme konkrétní informaci o výsledcích, jen jsme se od náměstka ministra dozvěděli, že kotel parametry nesplnil.

Teď si ministerstvo nechává zpracovávat třetí, kontrolní posudek.

Ano, je to arbitrážní měření, které dělá zahraniční zkušebna. To je také docela zvláštní. V Německu, Rakousku či ve Francii je systém takový, že pokud se zahraniční výrobce chce účastnit národních dotací, musí výrobek projít jejich certifikovanou zkušebnou. U nás to tak není. Proto je pikantní, že jsme si nechali udělat rozhodčí posudek v zahraničí. Přitom brněnská zkušebna má velice dobré renomé.

Jak by měly být kontrolní mechanismy dotačních podmínek nastavené?

Ať má každý výrobce povinně certifikát z Brna.

Máte podezření ještě na další kotle, které by parametry nemusely plnit?

Minimálně na další tři. V jednom případě je to dokonce celá výkonová řada kotlů od jednoho výrobce. Kdybychom se tady na tyto kotle podívali, jednoduše zjistíme, že podmínky pro dotaci nemůžou splnit.

Z čeho se to pozná?

Podle vnitřku kotle.

Pozná to laik?

Po pětiminutovém školení by to poznal.

Tak nám dejte pětiminutové školení.

Aby kotel nevypouštěl škodliviny, musí se ty škodliviny v kotli takzvaně dopálit. Do spalovací komory se umístí vyzdívka, která musí mít minimálně pět centimetrů šíře a musí být uspořádaná kaskádovitě, aby spaliny prošly oblastí se zvýšenou teplotou. Jinak řečeno, šamot pod roštem se nahřeje, a když se přes něj pustí spaliny, spálí se tam prach, oxidy dusíku a oxid uhelnatý. Když se do pochybného kotle, o kterém mluvím, podíváte, žádný šamot tam není, je tam jen litina. Není tam nic, co by absorbovalo dostatek tepla na dopálení zbytků.

Roman Sikora|Michael Tomes, E15

Mohou lidé i v moderních kotlích topit odpadem?

Ne, protože kotel je konstruován tak, aby uživatel nemohl otevřít nějaká dvířka. Do automatu PET lahve nedostanete. Proto je odklon od klasických kotlů, kde to udělat lze, k automatickým. Čím více jich bude, tím více se vyřeší problém s pálením odpadků, které velmi znečišťuje ovzduší.

V Česku prodáváte jen 18 procent produkce, zbytek vyvážíte na trhy ve střední a východní Evropě. Jak se od Česka liší?

Dramaticky. Český trh je naprosto specifický díky kotlíkové dotaci. Ostatní trhy ještě nenajely na nejpřísnější ekologické podmínky. Naším největším trhem je Rumunsko, kde dominují kotle s ručním přikládáním. Administrativní bariéry tam zatím nebrání prodeji kotlů ve druhé a třetí emisní třídě a není tam moc hustá plynovodní síť.

Co Polsko, země uhlí zaslíbená?

Tam jsme měli problémy obchodního charakteru. Náš partner se distribuci našich kotlů moc nevěnoval, navíc začal vyrábět vlastní výrobky. Nyní si tam řídíme obchod přímo. V budoucnu bychom chtěli v Polsku prodat tolik kotlů jako v Rumunsku, tedy nějakých 20 tisíc. Pro srovnání – v Česku za rok prodáme šest a půl tisíce kotlů.

Vyrábíte i radiátory. Jak se vyvíjí jejich prodej?

Loni jsme vyrobili milion kusů litinových radiátorů. Letos to bude ještě o polovinu více. Na obratu se podílejí 12 procenty. Litinové radiátory byly v minulosti zavrhovány pro vysokou hmotnost a pomalý tepelný náběh, ale teď nastává jejich obroda. Pravděpodobně ti, kdo si v minulosti koupili plechové radiátory, zjistili, že se jim po pár letech proděravěly. Teď asi chtějí něco, co vydrží déle.

Kam je nejvíce vyvážíte?

Do Afriky.

K čemu je tam potřebují?

Z milionu a půl vyrobených kusů jde 540 tisíc do severní Afriky, hlavně do Alžírska. Protože jsou tam vysoké rozdíly mezi denní a noční teplotou. Večer a nad ránem se tam musí topit. Navíc tam mají agresivní vodu, která v topných systémech způsobuje korozi. Litinové radiátory její působení vydrží.

Jak se vám podniká v regionu, o němž se mluví hlavně v souvislosti s krachem OKD a možnými problémy Vítkovic?

Nám se tady přidává ještě jeden regionální problém, a to je sousedství s Polskem. Polsko je naprosto specifická země, pokud jde o výrobce tepelných zdrojů. Existuje tam zhruba 260 drobných výrobců kotlů. V Česku jsou čtyři. Poláci vyrábějí plechové kotle, jejichž kvalita je často sporná. Už jsme se setkali i s výrobky z dvoumilimetrového plechu, přičemž norma požaduje pět až šest milimetrů. Logicky takové kotle nic nevydrží, ale jsou velmi levné. Tyto polské výrobky se sem ve velkém dovážejí, což nám tady škodí více než někde v jižních Čechách.

Mohli byste zaměstnat část propuštěných horníků z OKD?

Už jsme o tom uvažovali. Máme kmenové zaměstnance a v sezoně najímáme 200 až 250 agenturních pracovníků. To nejsou odborníci, nemají patřičný vztah k této práci. Přemýšleli jsme, že bychom je mohli nahradit za rekvalifikované horníky, kteří by také vystupovali jako agenturní zaměstnanci. Pokud by se osvědčili, mohli bychom je převést do kmenového stavu. To by byla jediná forma naší pomoci.

Vidíte mezi hornickými profesemi potenciál pro snazší rekvalifikaci pro vaše potřeby?

Ano, protože ne všichni zaměstnanci OKD kopou uhlí. Jsou mezi nimi zámečníci, elektrikáři, technologové, kteří by se našim podmínkám mohli přizpůsobit a v budoucnu se stát těmi odborníky, kteří nahradí naše kmenové zaměstnance, kteří třeba odejdou do důchodu.