Strážnické brambůrky: od bufetu v letním kině po továrnu za čtvrt miliardy

Strážnické brambůrky

Strážnické brambůrky Zdroj: Michael Tomes, E15

Strážnické brambůrky
Strážnické brambůrky
Strážnické brambůrky
Strážnické brambůrky
Strážnické brambůrky
13
Fotogalerie

Nejsme chipsy, jsme brambůrky. S tímto sloganem si již téměř třicet let vystačí jeden z největších výrobců této kategorie Petr Hobža a synové. Během těch let stoupla výroba natolik, že z počátečních šesti kilogramů brambor jich nyní denně spotřebují čtyřicet tun.

Původní receptura se přitom nemění, stejně jako to, že firma z jihomoravské Strážnice je a bude nadále rodinná. „Zakládáme si na svém jméně, které máme i na obalech, na naší strategii a nenecháme si do toho od nikoho mluvit,“ říká rezolutně majitel firmy Petr Hobža starší.

Zakladatel společnosti se po absolvování střední ekonomické školy v roce 1974 živil za komunistů většinu času jako číšník a skladník. „Penízků bylo ale stále málo, tak jsme si v roce 1988 vzali na základě povolení národního výboru provoz bufetu v letním kině,“ vzpomíná nyní šedesátiletý Hobža starší.

Nabídka bufetu nebyla moc pestrá, a tak aby bylo co divákům nabídnout, hodil na pánev pár nakrájených brambor. „Chytly se hned. Každý měl mastnou pusu od brambůrků a pivo v kelímku. Tak jsme začínali,“ vybavuje si s úsměvem. Hned zpočátku ale měli namále – tehdejší národní výbor je ještě před sametovou revolucí chtěl znárodnit a udělat z nich takzvanou drobnou provozovnu, ale už to nestihl.

Hobža s manželkou tak mohli začít podnikat sami na sebe. Ve strážnickém kinobufetu vydrželi jen krátce. Výrobu museli přesunout do svého rodinného domu, kde na zahradě v rámci výstavby nové linky a dalších úprav vydrželi až do roku 2012.

Sedmdesát krabic za dvacet minut

Od počátku přitom zájem o brambůrky prudce stoupal. Posléze je začali prodávat i do prvních soukromých obchodů, ale třeba i na poutích.

Když na jedné z nich prodali během dvaceti minut sedmdesát krabic, bylo rozhodnuto. O tom, že by zkusili vyrábět i něco jiného, proto nikdy neuvažovali.

„Byli jsme z toho tak nadšení, že jsme jiné plány neměli. Vůbec jsme nepřemýšleli, že bychom mohli zkrachovat. Šli jsme do toho bezhlavě,“ usmívá se Hobža starší.

Do té doby ovšem brambůrky vznikaly na rozměrných repasovaných kuchyňských pánvích, které koupili jako vyřazené za pouhých 150 korun jednu.

Další investice však již byly o dost vyšší. Se stoupajícím zájmem totiž přišla potřeba koupit skutečnou výrobní linku. S pomocí – na tehdejší porevoluční dobu pro fyzickou osobu astronomického – úvěru také jednu rovnou z Itálie za osm milionů pořídili. Kvůli úvěru zastavili svůj byt a menší rodinný dům, na jehož zahradě pak linka vznikla. Jejich úspěch ale vyprovokoval podobnou aktivitu dalších podnikatelů.

Brambůrky najednou začali smažit v nedalekém Veselí či v Kozojídkách. Nikdo u toho ale dlouho nevydržel. „Asi si mysleli, že to je zlatý důl. Ale ze začátku to takový zlatý důl nebyl, bylo to moc práce – 25 hodin denně,“ vrací se s nadsázkou Hobža starší k možným důvodům, proč místní konkurenti po čase zase zmizeli.

Vstup do řetězců

Dalším zlomem pak byl vstup obchodního řetězce Ahold do Česka, provozujícího síť obchodů pod různými názvy jako Mana či Albert. Stal se prvním supermarketem, kam začala rodinná firma své výrobky dodávat ve velkém. V polovině devadesátých let se tak Strážnické brambůrky začaly objevovat po celé republice.

To vše vedlo k tomu, že po více než dvaceti letech existence se výroba v roce 2012 přestěhovala ze zahrady rodinného domu do současného areálu v jedné ze dvou strážnických průmyslových zón. Investice do zcela nového závodu stála téměř sedm milionů eur, tedy tehdy téměř dvě stě milionů korun.

Linka v továrně je přitom unikátní v tom, že je složena z částí různých výrobců, které si na základě dosavadních zkušeností spojili do jedné vlastními silami. „Linka je světový unikát a nikde jinde ji neuvidíte. Je od sedmi různých dodavatelů, kteří se nikdy neviděli, ze sedmi různých zemí od Japonska po Spojené státy,“ chlubí se obchodní ředitel Petr Hobža mladší.

Z firmy manželů Hobžových se totiž během let stal skutečný rodinný podnik, v němž nyní pracuje kromě syna Petra i druhý syn Libor, a to jako výrobní ředitel. Oba přitom ve firmě svého otce začínali od píky jako řidiči. A do budoucna to také tak zůstane, a i když firma pociťuje zájem investorů, prodávat ji nehodlají. „Jsme rodinná firma, která si zakládá na svém jméně, které máme i na obalech brambůrků, i na své strategii – a nenecháme si do toho od nikoho mluvit,“ hřímá zakladatel firmy.

Brambůrky, ne chipsy

Stejně rezolutně trvá firma na tom, že nevyrábí chipsy, ale brambůrky. Nejen kvůli tomu, že od počátku chtěli používat český, nikoli anglický název, ale i proto, že – alespoň podle rodiny Hobžů – existuje v jejich výrobě zásadní rozdíl.

Chipsy totiž podle nich procházejí takzvaným blanšírováním, tedy fází, kdy jsou nakrájené plátky brambor před usmažením propláchnuty vodou. Výhodou tohoto postupu je možnost používat mnohem širší skupinu bramborových odrůd, což mívá pozitivní dopady na ekonomiku výrobců chipsů.

Na druhou stranu ale podle rodiny Hobžů z brambor mizí škrob, cukr a ve výsledku i „bramborová“ chuť. „Na brambůrky můžete v daném období z patnácti odrůd použít tři, na chipsy dvanáct. Také se hůře smaží, mají tendenci karamelizovat. Výroba brambůrků je tak složitější,“ popisuje Hobža mladší.

Hobžovo bramborové království
První várka brambůrků byla vyrobena roku 1988.
Z původní spotřeby brambor šest kilo denně vystoupala na 40 tun, což za loňský rok obnáší tržby ve výši 160 milionů korun.
V závodě z roku 2012 v průmyslové zóně ve Strážnici pracuje téměř pět desítek lidí.
Mezi nimi jsou i synové zakladatele Petra. Oba kvůli firmě vystudovali magisterská studia se zaměřením na ekonomii a management. Petr (narozen 1986) od roku 2013 působí jako obchodní ředitel, Libor (1979) ve stejném roce nastoupil na pozici výrobního ředitele.

Obdobně konzervativně se firma dívá na snahy vyrábět stále víc různých příchutí typu uherák, špíz, kachní, jarní cibulka se smetanou a další.

„Stejně tam žádná skutečná příchuť není – podle mne je to často jen magi,“ uvažuje nahlas Hobža starší. Strážnické brambůrky tak mají jen čtyři příchutě plus klasické nesolené, a tak to nejspíše i zůstane.

Důvodem je skutečnost, že základní příchutě se obvykle na prodejích podílejí zhruba osmdesáti procenty, a všechny ostatní „exotické“ tvoří zbylou pětinu.

„Takže to je otázka, jestli stále obměňovat příchutě a uvádět na trh – jejich vývoj totiž něco stojí a to se pak musí zohlednit v cenách základních výrobků, které jsou pak dražší a dražší,“ vysvětluje Hobža mladší.

Chytrý marketing

A ještě jedna věc se firmě z hlediska marketingu vyplatila – svoje brambůrky prodává v průhledných obalech. Zákazník tak ihned vidí, co kupuje a zda tam například nejsou černé nebo nevábně vypadající kousky, které se odstraňují při výrobě za pomoci vysokorychlostní kamery a systému 48 vzduchových trysek.

Aby nebylo té transparentnosti málo, na přední straně každého obalu je velkým písmem uvedeno uvedeno i telefonní číslo fungující 24 hodin denně jako zákaznická linka. Lidé prý volají celkem často. Přes den jsou to spíše klasické dotazy, kde se dají brambůrky koupit, třeba ve větším množství na blížící se večírek. Další vlna telefonátů se pak zvedá tradičně v pátek po osmé deváté večer. „Někdy pak tedy volajícím už není moc rozumět, ale ohlasy jsou to vesměs pozitivní,“ usmívá se Hobža mladší.

Sice si museli členové rodiny při službách u telefonu zvyknout, že jim někdy už lehce podnapilí zákazníci rovnou tykají a říkají „Ty, Hobžo, proč to není víc mastné?“ „Ale to, že volají, znamená, že si výrobek koupili, a pak je nám skoro jedno, jak nás oslovují,“ uzavírá smířeně Hobža starší.