Dobro v těžkých časech. Češi považují pomoc druhým za stále podstatnější, ukazují data
• Češi jsou překvapivě štědří a solidarita posiluje. Většina lidí považuje pomoc druhým za důležitou součást života a zapojuje se do sbírek.
• Zároveň ale vyplouvá na povrch jeden nenápadný problém. Ačkoliv mezinárodně si Česko vede dobře, poslední roky naznačují pozvolný útlum pravidelného dárcovství
• Přečtěte si v galerii malé příběhy velkých lidí, kteří se rozhodli pomáhat blízkým i bez miliard na účtu. Představujeme je ve spolupráci s Nadací Via.
Z toho koktejlu čísel plyne jedna dobrá zpráva: Češi nejsou národ, kterému nezáleží na druhých. Za velmi či docela důležitou považuje pomoc ostatním 83 procent z nich, a to číslo dokonce v posledních letech mírně roste. To se projevuje v tom, jak se zapojují do dobročinných sbírek a že věnují peníze potřebným. Čerstvé údaje zveřejnila Asociace společenské odpovědnosti (A-CSR), podle dalších průzkumů patří Česko mezi deset unijních zemí s nejvyšší solidaritou a důvěrou ve společnosti.
Češi pomáhají především Čechům
„Výsledky letošního průzkumu jasně ukazují, že ochota Čechů pomáhat je důležitou součástí jejich života, která zůstává jak v časech zlých, tak i dobrých,“ komentuje čísla Lucie Mádlová, ředitelka a zakladatelka A-CSR. Oproti loňsku mírně vzrostla důvěra vůči neziskovkám a službám, jež tyto organizace poskytují – aktuálně je na 44 procentech.
Víc než tři čtvrtiny Čechů také soudí, že by stát měl podporovat lidi, kteří se do dárcovství zapojují. Myslí si to přesně 77 procent lidí, což je významně víc než minulý rok. Podle průzkumu, jejž vypracovala agentura Ipsos, jsou místní přesvědčeni, že pomáhat by měly i samotné firmy, a to především lidem v Česku.
Nejčastější tuzemskou formou pomoci je darování věcí do sbírek nebo nakupování dobročinných předmětů. Stále častější je však také dobrovolnictví – účastní se ho 38 procent dotázaných. A pokud darují peníze, nejběžnější je částka od jednoho do pěti tisíc korun, i tady ale trend mírně roste.
Podobně jako v předchozích letech většina finanční pomoci směřuje primárně na domácí záležitosti. Podpora dětí a zvířat zůstává prioritou, zatímco humanitární pomoc ustoupila do ústraní, což ovšem autoři výzkumu přisuzují například povodním.
Češi nejčastěji přispívají nárazově, což je ovšem pro dobročinné organizace horší východisko než pravidelný, byť menší příjem, na jaký se mohou spolehnout. Hlavní faktory, které pomoc ovlivňují, jsou závažnost situace, rozsah potřebné pomoci a emocionální pouto ke konkrétním iniciativám.
Fakt, že Češi patří k národům s otevřeným srdcem, potvrzuje i mezinárodní srovnání. V evropské sedmadvacítce je Česko desátou zemí s nejvyšší solidaritou a důvěrou ve společnosti. Říká to alespoň letošní Index prosperity a finančního zdraví, jejž vytváří Česká spořitelna a portál Evropa v datech. Místo v žebříčku zajistila ochota pomáhat neznámým lidem a dobrý postoj k dobrovolnictví.
Víc než půl miliardy na povodně
Podle žebříčku mají největší míru solidarity a důvěry obyvatelé severských států a také Irska, naopak nejslabší trojicí zůstává Chorvatsko, Řecko a Bulharsko. Česko však v roce 2023 bylo o dvě příčky výš, loni pokleslo na deváté místo a letošní desáté jen potvrzuje pokračující propad. „Data naznačují, že postupem času v Česku dárců ubývá. V roce 2024 v tuzemsku darovalo peníze v měsíci předcházejícím průzkumu 42 procent obyvatel, v roce 2023 přitom podíl odpovídal 49 procentům, a v roce 2022 dokonce 55 procentům,“ vypočítává analytička Evropy v datech Hana Vincourová.
Podle Tomáše Vyhnálka z humanitární organizace Člověk v tísni může jít o důsledek únavy lidí z přemíry krizí nebo negativního ekonomického výhledu. Nicméně podle zkušeností organizace Češi nejčastěji přispívají na humanitární pomoc při katastrofách a ve válečných konfliktech. „Na sbírku SOS povodně loni přispěly desítky tisíc dárců přes půl miliardy korun, což byl rekord v pomoci na živelní katastrofu tady v Česku,“ uvádí Vyhnálek.
Ochota finančně pomáhat je podle něj silnější, pokud jde o někoho, ke komu mají Češi kulturně či geograficky blíže, jako tomu bylo ve sbírkách na pomoc Ukrajině. Česko však zůstává třetí nejlepší v EU, pokud jde o pomoc neznámým lidem: v měsíci předcházejícím průzkumu se takto zapojilo 64 procent obyvatel. Opět to ale byla spíše nárazová než dlouhodobá pomoc.
Příběhy těch, kteří pomáhají: Adéla Zrubecká
Vůně z Vlčí hory
Spolumajitelka kosmetické značky Nobilis Tilia Adéla Zrubecká patří k průkopnicím české aromaterapie. Přírodní kosmetika pomohla i jí samotné při léčbě onkologického onemocnění. Také proto Zrubecká pomáhá značku směrovat na pomoc druhým a dokazuje, že podnikání a filantropie mohou jít přirozeně ruku v ruce.
Její cesta k přírodní kosmetice začala po návratu z Velké Británie, kam v devatenácti emigrovala a kde vystudovala aromaterapii. Po letech se s rodinou přestěhovala do chalupy po prababičce na Vlčí Hoře a hledala směr, kterým se vydá. „Narodily se nám děti a já přemýšlela, do čeho se pustit. Potřebovala jsem materiál pro svoji aromaterapii a narazila na firmu z Krásné Lípy, tehdy Nobelu. Byla to jedna ze dvou, které do Česka dovážely éterické oleje,“ vzpomíná.
Tak se seznámila se zakladatelem firmy Zbyňkem Šedivým. Nakonec se jejich pracovní cesty spojily natrvalo. Osobní zkušenost s aromaterapií coby pomocníkem v boji s rakovinou byla pro Adélu Zrubeckou zásadní: „Nechtěla bych aromaterapii vyzdvihovat nad moderní medicínu, která mi ten život bezpochyby zachránila. Ale kouzlo vidím v jejich propojení.“
Při ozařování, jehož absolvovala 36 dávek, používala vlastní směsi: měsíčkovou mast s levandulí a niaouli doplněnou šípkovým olejem. „Pokožka vydržela ozařování, a dokonce byla v relativně dobrém stavu i po něm. Překvapilo to i lékaře,“ vzpomíná s úsměvem.
Část úspěchu firmy, jež dnes nese název Nobilis Tilia, vrací Adéla Zrubecká potřebným lidem v okolí i jinde: „Každý rok tvoříme fond, který představuje přibližně dvě procenta z našeho hospodářského výsledku. V roce 2024 to bylo téměř půl milionu korun. Ty peníze pak rozdělujeme mezi různé projekty.“ Podporují mimo jiné Nadační fond Zdeňky Žádníkové, jenž více než patnáct let proměňuje dětská oddělení českých nemocnic v barevnější a přívětivější místa. „Jen loni jsme přispěli zhruba 120 tisíci korun,“ upřesňuje.
Pomáhají také regionálním projektům, jako je Tour de Feminin, konference Prolínání světů, akce Respekt k porodu či Patron dětí, který pomáhá znevýhodněným rodinám. „Žijeme ve Šluknovském výběžku, což je neuvěřitelně aktivní region. Neustále se tu něco děje – kulturní akce, sportovní podniky, komunitní projekty. Je přirozené se zapojit,“ říká.
Z operativního řízení firmy už Zrubecká spolu s manželem Petrem, dalším spolumajitelem, ustoupili. „Celý proces trval víc než deset let. Přijali jsme manažery, generálního ředitele a úplně se odpojili od každodenního chodu. Dnes firmu řídíme přes majitelské zadání a dozorčí radu,“ popisuje Adéla Zrubecká.
Podle ní je to nejlepší způsob, jak zajistit, aby Nobilis Tilia „neumřela se svými majiteli". A možná se jednou připojí k českým stoletým firmám.
Příběhy těch, kteří pomáhají: Radana Brábníková
Jak začít dělat firemní dobro
Kdyby někdo na začátku devadesátých let řekl Radaně Brábníkové, že jednou spojí svůj profesní život se společností specializující se na povrchové úpravy, asi by se zasmála. Brigáda ve firmě Gamin měla být jen epizodou před studiem práv. Dnes je její spolumajitelkou a hnacím motorem nadačního fondu.
Gamin ukazuje, že se do filantropie mohou pustit i menší společnosti bez miliard na účtu. Do ostravského Gaminu ji přivedl spolumajitel firmy Vladimír Neumann, tehdejší vedoucí turistického oddílu. Začínala opravdu od začátku, ve firmě měla na starosti mimo jiné i úklid.
Později stoupala v hierarchii a musela se zorientovat v oboru plném mužů. „Paradoxně to pro mě byla výhoda. Byli vstřícní, vysvětlovali mi věci, brali mě vážně,“ vzpomíná dnes. Odpověď na otázku, proč Radana Brábníková nevzdala žádnou překážku a později prosadila vznik nadačního fondu, tkví právě ve výchově v turistickém oddílu. „Tam se člověk naučí respektu, spolupráci, odolnosti. Že v životě nejde všechno podle plánu, ale že když držíte pohromadě, zvládnete i složité situace“
Tyto zkušenosti se později propojily i s její filantropickou činností. „Myslím, že jsem měla vždycky přirozený soucit s lidmi, kteří to mají těžší. Už jako malá jsem si kupovala na ulici sněženky od stařenek.“
Velký zlom v nastavení hodnot přišel s narozením dětí. „Uvědomíte si, že není samozřejmé, že jsou všechny děti zdravé, že mají stejnou startovní čáru. To mě asi nejvíc přivedlo k potřebě pomáhat,“ říká Radana Brábníková.
Pomáhat začali v Gaminu kolem roku 2000, kdy se firmě podařilo stabilizovat na trhu. Nejdřív podporovali projekty spontánně, podle srdce. Často šlo o malé částky, ale s velkým dopadem. Jednou z prvních podporovaných byla organizace, která pomáhá kolegyni z Gaminu v péči o zdravotně znevýhodněného potomka.
Později přišlo rozhodnutí dát pomoci pevnější rámec a za ním stála právě Radana Brábníková. Nadační fond Gamin se stal přirozeným pokračováním firemních hodnot. „Zpočátku to bylo hodně punkové,“ směje se obchodní a marketingová ředitelka společnosti. „Ale pak jsme se spojili s lidmi z Via Clarity, kteří nám pomohli pochopit, co je to vlastně filantropie,“ pokračuje.
Dnes fond vyhledává především regionální projekty – malé, smysluplné, často komunitní. Podpořili například organizaci Mikasa, jež pracuje s lidmi s autismem, mobilní hospic Ondrášek, centrum Čtyřlístek nebo projekt Omama pomáhající dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí. „To je moje srdcovka,“ přiznává Brábníková. „Je to o důvěře a o tom, že i ženy z romských komunit můžou být klíčové pro změnu.“
Gamin každoročně věnuje na dobročinné účely stovky tisíc korun. Pokud by mohla Radana Brábníková radit ostatním menším firmám, jak s pomocí začít, je podle ní podstatné najít své zaměření a soustředit se na projekty, které nám hodnotově dávají smysl. Ale první nastavení, jako v jejím případě, musí vycházet ze srdce.
Příběhy těch, kteří pomáhají: Zdeněk Rossmann
Zachránit mizející svět
Lékaře si většina lidí představí jako muže v bílém plášti, který po letech studia našel tu správnou práci v nemocnici. U Zdeňka Rossmanna to bylo přesně naopak. Nejdřív utekl z univerzity, pak i z kontinentu. V USA pracoval v útulku pro bezdomovce, v Kongu léčil spavou nemoc. V německé Žitavě dnes pomáhá pacientům a v severních čechách místům, jež by bez jeho podpory zanikla.
Zdeněk Rossmann vyrůstal na pražském Jižním Městě, ale do velkoměsta se nikdy nechtěl vracet. „Naši byli horolezci, často jsme jezdili do Českého ráje. Po studiu medicíny jsem věděl, že chci žít jinde než v Praze,“ vypráví.
Ale ještě než s medicínou začal, hledal sám sebe. Odjel do Ameriky – bez plánu, jen s batohem a chutí žít. V USA se protloukal s minimem peněz. Přespával u známých, dokud mu nedošly peníze.
A pak zaklepal na dveře útulku pro bezdomovce v Atlantě. „Naštěstí ne jako bezdomovec, ale jako dobrovolník,“ dodává. Pomáhal s vařením a rozvážením jídel, rozdával oblečení, povídal si s lidmi, kteří zůstali na okraji společnosti.
Právě v Atlantě pochopil, že chce lidem pomáhat. „Zjistil jsem, že mě naplňuje být užitečný. Po návratu domů jsem se zavřel do knih a rozhodl se, že zkusím medicínu,“ vzpomíná Zdeněk Rossmann.
Po studiích zamířil znovu do světa, tentokrát s Lékaři bez hranic. „Když mi oznámili, že pojedu do Konga, moc jsem neváhal. Byla to výzva, po jaké jsem toužil.“ Mise se soustředila na léčbu spavé nemoci. „Měli jsme provizorní nemocnici uprostřed bažin, asi 400 kilometrů od hlavního města. Do vesnic jsme jezdili na pirogách, vyhledávali nakažené a sváželi je k nám. Nemoc je zákeřná tím, že postihuje hlavně ty, kdo pracují – rybáře, dělníky. Když onemocní, celé rodiny upadají do chudoby,“ vysvětluje lékař.
Po návratu z Afriky pracoval v Jablonci, pak v nemocnici v německé Žitavě. Začínal znovu v novém prostředí od nuly, bez kontaktů, bez zázemí. Po letech v nemocnici si udělal dvě atestace, z interny a nefrologie, a přijal nabídku vstoupit do soukromé praxe.
Když se mu narodil syn, začal přemýšlet o filantropii. Přes známé se dostal k nadačnímu fondu Via Clarita a pustil se do podpory projektů v severních Čechách. Pomohl například obnovit hrobku německého továrníka v Oldřichově v Hájích, podpořil aktivity spolku, který se stará o zauhlovací věž v libereckých Vratislavicích, opravu barokní sýpky u Lemberku i činnost Valdštejnské lodžie v Jičíně – kulturního centra, jež pořádá koncerty, festivaly a divadla. „Všechny ty projekty mají společného ducha: lidi, kteří se snaží zachránit kus historie a znovu vdechnout život místům, která by jinak zmizela,“ říká Zdeněk Rossmann.
