Když Petr Pruner v hromadě zarezlého šrotu pozná krásný kávomlýnek, rozzáří se mu oči. Stejná vášeň vzplane v Jitce Kopecké ve chvíli, kdy získá pár pěkných botiček. A co teprve, přijde-li řeč na vlajky. Aleš Brožek nepředstírá. Symboly států a spolků prostě miluje.
Každý má slabost pro něco jiného. Společnou mají sběratelskou vášeň.
Aleše Brožka, významného vexilologa, baví zjišťovat údaje o vlajkách a znacích. Malého chlapce, který šel s tatínkem kolem teplického papírnictví, ve výloze upoutala vlajková tabule. Hrozně ji chtěl, jenomže papírnictví mělo zavřeno a další den už ji neměli. Od té doby ho baví vlajky.
Kniha za deset marek
„Ve čtrnácti jsem byl na táboře v Německu, kde v roce 1963 vyšla knížka o vlajkách. Tehdy se mi za ni nechtělo dát deset východoněmeckých marek, chodil jsem ji obdivovat. Teď už ji mám v několika vydáních a podepsanou od autora, se kterým jsem se seznámil a vyprávěl mu, jak jsem jako kluk po jeho knize toužil,“ vzpomíná osmapadesátiletý Aleš Brožek.
Knihy nejen sbírá, ale i píše. Je autorem „Lexikonu vlajek a znaků zemí světa“. Kniha vyšla v roce 1998 a druhé vydání o pět let později. Obsahuje základní údaje o vlajkách všech zemí světa, včetně vysvětlení, co znamenají jednotlivé prvky na vlajce a státním znaku.
Asi z pěti set knih o vlajkách, které Aleš Brožek vlastní, je pro něho raritní ta o historii thajských vlajek.
„Dostal jsem ji od belgického vexilologa, který má asi největší sbírku knížek o vlajkách, tomu se nemůžu vyrovnat. Byla to pro mě obrovská věc, byl jsem hrozně šťastný, tehdy se do Thajska ještě nejezdilo tak jako dnes,“ raduje se po letech Aleš Brožek. Vlastní i knížky o vlajkách v turečtině, indonéštině, filipínštině.
Nejmenší knížečka je o mongolské vlajce, naopak největší kniha v korejštině. „Poslal mi ji darem její autor, korejský lékař, který knihu vydal vlastním nákladem. Poskytl jsem mu nějaké informace o naší vlajce. I zahraniční kolegové mi ji záviděli,“ pyšní se vexilolog, jehož sbírka obsahuje samotné vlajky a předměty s vlajkami.
Nepálské vlajky namalované na lotosovém listu v jeho sbírce se nesmí nikdo dotknout. „Je to ruční práce. Lístek by se mohl poničit,“ vysvětluje.
Kdyby měl neomezené množství peněz, koupil by si portolány. Staré mapy ze čtrnáctého patnáctého století pro námořníky s vykreslením ostrovů a pevniny s obrázky vlaječek. „Jejich cena jde ale do statisíců,“ prohlíží knihu se starými mapami Aleš Brožek.
Za kuriozity ve své vlajkové sbírce považuje zubní kartáček s americkou a sovětskou vlajkou. Ubrousky, ponožky, kravaty či náprstek zdobí vlajky.
Především je ale sběratel knih. Zajímají ho jakékoli české vlajky, které se užívaly na území Československa. „V devatenáctém století došlo k oživení spolkového života, kluby musely mít vlajku. Byl jsem šťastný, když se mi podařilo najít v archivech vyobrazení vlajky veslařského klubu Moravia v Uherském Hradišti. Klub vznikl v roce 1860, po čtyřiceti letech zanikl, víc než sto let neexistoval a nikdo netušil, jak vlajka vypadala,“ říká.
Jako vlastenci se mu líbí československá, respektive česká vlajka. Jejím autorem byl Jaroslav Kursa. Ústecký vexilolog po něm léta pátral. Je pyšný na to, že se mu podařilo najít příbuzné Kursy, kteří se sešli při odhalení pamětní desky autora vlajky v jeho rodných Blovicích u Plzně.
Sbírka kávomlýnků
Petr Pruner vlastní největší sbírku kávomlýnků v České republice a jednu z největších v Evropě. V soukromém muzeu v Chabařovicích, které mu předal jeho otec Ladislav, jich má přes tři sta. Kovové, dřevěné, porcelánové, mosazné, na pověšení, válcové, turecké, elektrické.
Nejstarší pochází z roku 1850, nejmladší z roku 1990. Vůbec první mlýnek přinesl otec v roce 1977, kdy se narodil Petr. Byla to náhoda. Sháněl hmoždíř na poličku a místo něj přinesl mlýnek.
„Mlýnky sháníme na burzách, na internetu, lidé nám sami posílají mlýnky, které zdědili nebo našli na půdě. Všechny ale nebereme, vybíráme si,“ říká Petr Pruner, který má ze všech druhů kávy nejraději tureckou.
Osobně si ve své sbírce považuje ručně vyrobeného mlýnku. „Je to krásná kovářská práce, druhý takový mlýnek nikde na světě nenajdete,“ ukazuje. Nejdražší mlýnek ze sbírky má hodnotu asi tři a půl tisíce korun, je porcelánový s mosazí.
V soukromém muzeu má své místo i mlýnek značky Peugeot. Firma vyráběla před automobily mlýnky na kávu. Nejtěžší mlýnek v muzeu váží kolem patnácti kilogramů.
Botičkové poklady
Skleněný střevíček Popelky má ve své sbírce botiček sedmatřicetiletá Jitka Kopecká. „Zajímavá je jeho historie. Střevíček české výroby jsem dostala od tety z Ameriky. Sklo z Čech cestovalo na Floridu a odtud s tetou zpátky do Čech,“ říká Jitka Kopecká.
Za sedmadvacet let nasbírala kolem jednoho a půl tisíce bot a botiček. „Odmalička jsem sbírala cokoliv. Základem mé sbírky byly tři keramické botky. Tři, to už byl dobrý základ,“ směje se sběratelka.
Její poklad obsahuje pískátka pro psy, dětské hračky, jako například botičkový dům s celou rodinou, přízdobu na svatební dort, lampičku, penály, láhve s alkoholem, reproduktor, vykrajovátko na cukroví, italské ručně dělané mýdlo s botami, botu na deštníky, která pochází z Benátek z roku 1979, zapalovače, lžičky, šperkovnice.
Společný motiv mají i zlaté a stříbrné šperky včetně přívesku na řetízek, do kterého se vejde čtyřčlenná rodinka.
„Manžel trpí, vše, co se týká bot, mám doma různě poschovávané. Vystavené mám v obýváku jen nejnovější kousky. Na většině bot mám popisky, kdy byly koupené, od koho jsem je dostala, případně co se stalo. Mám třeba boty ze dne, kdy spadla newyorská dvojčata, boty, které jsem si koupila druhý den po svatbě, nebo první botu roku 2001,“ říká Kopecká.
Boty všeho druhu jen ne na obutí sbírá pro sebe, baví ji to. Má své vlastní logo a webové stránky www.kitka.cz. Jestli jednou dožene Američanku, která má ve své sbírce sedm tisíc botiček, si dnes netroufne odhadnout.
Elévem mezi sběrateli je Jaroslav Vrtiška. Před sedmi lety dostal od kamaráda suvenýr z Francie. Přívěsek na klíče s Eiffelkou. Dnes jich má kolem pěti set ze všech světadílů. Nejvzdálenější je z Austrálie. Na klíčích žádný přívesek nemá, všechny si vystavil.
„Který se mi líbí nejvíc? Těžko říct. S přívěsky, které si sám pořídím, mám spojené vzpomínky na okolnosti nebo místa, kde jsem si je koupil. Přátelé a známí, kteří o mé zálibě vědí, mi přívěsky vozí,“ říká Vrtiška.
Má i slušnou výstavku tanků a bojových vozidel od druhé světové války po současnost. Začal je shromažďovat před šesti lety.
Sbírat se dá cokoliv. Pohlednice, autogramy, obaly od čokolád, žvýkaček, pivní zátky, tácky či etikety. Podle Klubu sběratelů kuriozit vlastní největší sbírku pivních etiket Antonín Tupý z Ústí nad Labem. Má jich přes tři sta šedesát tisíc
