Petr Ferenc je spoluzakladatel časopisu HIS Voice, vědecký pracovník Českého muzea hudby a popularizátor turntablismu v Čechách. Víte, co je to turntablismus? A krautrock?
Co je vaší hlavní náplní v Českém muzeu hudby?
Jsem vedoucím Centra pro dokumentaci populární hudby a nových médií. Jde o nejmladší oddělení Českého muzea hudby, jež je součástí Národního muzea, a jeho cíl je vyjádřen v názvu. Domnívám se, že kde je to jen trochu možné, je pro muzejní účely třeba zkoumat současnost. Muzeum je nejen to, co nám zanechala minulost, ale stejnou měrou i to, co my zanecháme budoucím generacím. Pracuji tedy na obohacování sbírek – akvizicích a jejich evidenci. Hrabu se v deskách, knihách, pozůstalostech, elektrických a elektronických hudebních nástrojích…
Na čem nyní pracujete?
Badatelsky se věnuji několika oblastem. První z nich jsou licenční desky vydané v ČSSR, tedy nejrůznější Beatles, ABBA, Deep Purple či Louis Armstrong s logy Supraphonu a Opusu a s mnohdy pozoruhodně přeloženými názvy písní či přepracovanými obaly. Kolik jich vyšlo, jak fungoval zahraniční obchod v oblasti vydavatelství, z kterých zemí se přebíralo nejvíc titulů atd.
V rámci muzejní vědy a výzkumu se věnuji české elektroakustické hudbě na magnetofonových pásech. Tento subžánr současné vážné hudby v Československu vznikal převážně v rozhlasových studiích, tedy v režii státu, který o něj ale příliš nestál.
A konečně se ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů, volným sdružením Jazzová sekce 1971–1988 a Archivem Národního muzea snažíme pod jednou střechou shromáždit, co nejúplnější dokumentaci činnosti Jazzové sekce, jež v sedmdesátých a osmdesátých letech patřila k nejaktivnějším pozorovatelům nezávislé, nerežimní kultury u nás.
Toho není málo.
Je toho ještě víc. Aktuálním úkolem, který ale závisí na muzejní legislativě, je také uznání tzv. born–digital předmětů, coby možných muzejních exponátů. Řada uměleckých děl, písemných i audiovizuálních dokumentů existuje bez fyzického nosiče, pouze v digitální podobě. Muzejní svět by měl být připraven na to, aby s nimi mohl pracovat – galerijní provoz tak již činí a sběratelé tokenů o to nadšeněji.
Jak jste se do muzea hudby vlastně dostal?
Muzeum si mě našlo. Na radu budoucí – teď již bývalé kolegyně jsem se zúčastnil konkurzu a byl přijat na post kurátora fonotéky. Jde o největší sbírku nahrávek z České republiky, zejména soubor šelakových desek a voskových válečků je zcela unikátní a díky kolegům průběžně digitalizovaný, zpřístupňovaný a popularizovaný. Já sám jsem nedlouho po příchodu do Českého muzea hudby fonotéku opustil – uvolnilo se totiž místo vedoucího Centra pro dokumentaci populární hudby a nových médií. Odcházející kolega mi kromě své práce a kanceláře předal i podrobně rozpracovanou výstavu Import/Export Rock´n´Roll. Její realizace byla vynikající školou a kolektivním dílem; kromě mého je zde třeba zmínit ještě jména Petr Balog, Mariana Lebedová a Kamila Marešová.
Chystáte podobné výstavy i do budoucna?
Já nyní coby hlavní autor připravuji střednědobou výstavu na rok 2023 a rozšíření stálé expozice Českého muzea hudby. Co se detailů k výstavě týče, zatím budu tajemný a víc neprozradím.
Chtěl jste o hudbě psát a podílet se na výstavách odjakživa a jaká hudba vás aktuálně nejvíce oslovuje?
Na psaní o hudbě jsem si pomýšlel už jako teenager, muzejnictví a výstavnictví je příjemný dárek k dosaženému střednímu věku. Nikdy jsem muzejní ambice neměl, o to raději jsem, že se mi tahle práce přihodila.
Co se osobního hudebního vkusu týče, jsem celkem všežravec. V posledních sedmi dnech mi bednami prošli například Johann Sebastian Bach, Beach Boys, Pascal Comelade, Bob Dylan, Annea Lockwood, Francisco López, Noční pták, Nurse With Wound, Rainforest Spiritual Enslavement, Lou Reed, Rolling Stones, Schackleton a Samba Touré.
Když se dostaneme k časopisu HIS Voice, jak ten vznikl a co byly třeba tehdejší inspirační zdroje?
Coby publicista jsem samouk, který tak nějak vyrůstal na lindaurovském Rock a Popu. Oblíbeného, uctívaného hudebního psavce ale nemám a nikdy jsem neměl, zdaleka nejraději čtu romány a tu ta tam nějakou poezii. Z redakčního okruhu HIS Voice mou představu o ideální podobě časopisu nejlépe splňují texty Jozefa Cserese, Borise Klepala a mého šéfredaktorského předchůdce Matěje Kratochvíla. Obecně mám pocit, že se v tuzemské populárně-hudební publicistice málo ověřují fakta a o to víc pábí.
Hudebních periodik je u nás mnoho, čím se váš časopis odlišuje a na co se zaměřuje nejvíce?
HIS Voice má v názvu zkratku svého vydavatele, Hudebního informačního střediska, což je přibližně šest desetiletí fungující archiv a knihovna zaměřená na současnou českou vážnou kompozici. Kromě HIS Voice vydává ještě anglický čtvrtletník Czech Music Quarterly a před nemnoha lety mezi Kampou a Petřínem otevřela na koncertní mikroscénu Hudební 3. Jistým apendixem k HIS Voice je čtrnáctideník Kardiostimulátor vysílaný na Rádiu 1. HIS Voice před dvaceti lety založila a první šéfredaktorkou byla hudební vědkyně Tereza Havelková – přednedávnem jí v Oxfordu vyšla monografie o současné opeře. Motivací bylo spojit zájemce o současnou kompozici s milovníky nejrůznějších experimentálních a alternativních hudebních směrů.
HIS Voice se tedy od ostatních tuzemských hudebních časopisů liší tím, že centrem jeho zájmu není pop-rock ani klasická hudba. A přesvědčení, že alternativní hudba zdaleka není jen alternativní rock, zní jedno z našich mott.
Od roku 2015 vycházíme online a zavedli jsme na našem webu možná trochu archaickou, ale myslím, že veskrze užitečnou pomůcku – tagcloud. Z něj lze vyčíst, že nejčastěji pokrýváme žánry jako ambient, elektronická hudba, free jazz, improvizace, noise, současná kompozice…
Vy jste napsal také knihu o hudebním žánru Krautrock, můžete ji přiblížit?
Knihu Hudba, která si neříká Krautrock inicioval a v roce 2012 vydal Vít Houška ve svém nakladatelství Volvox Globator, pro které jsem tehdy překládal knihy o rockové hudbě. Toužil i po nějaké krautrockové a dlouhé debaty, kterou by se tak nejméně nehodilo přeložit pro český trh, nakonec utnul větou: Když jsi tak chytrej, tak nějakou napiš sám.
Krautrock je anglofonní označení pro dění na scéně západoněmeckého experimentálního rocku v šedesátých a sedmdesátých letech. Samotní protagonisté tu žánrovou škatulku moc rádi nemají. Kraut je sice německy zelí, ale Angličané to slovo používají ve smyslu skopčák. Určité žánrové zobecnění je ale namístě – společným rysem hledačského německého rocku byl například odklon od bluesových kořenů a výrazné zapojení elektroniky. Ve své knize představuji ty protagonisty krautrocku – či kosmische Musik, jak se téhle hudbě také říkává -, kteří dle mého soudu nejvýrazněji překročili hranice své země a obohatili světový kánon populární hudby. Kapitolu v ní tedy mají například Can, NEU!, Kraftwerk, Tangerine Dream, Conrad Schnitzler a Cluster a samozřejmě Faust, kteří mi knihu v Praze pokřtili motorovou pilou a s kterými se 20. listopadu znovu potkám na pódiu pražské Meetfactory, kde jim coby Phaerentz budu dělat předskokana.
Nemohu se nezeptat, jste také hráčem na gramofony, mohl byste něco o tzv. turntablismu říci?
Turntable je anglicky gramofon a termín turntablismus je označením pro nejrůznější postupy, jimiž se z gramofonu coby přehrávače stává gramofon coby hudební nástroj. Nejvýrazněji se gramofon v této roli prosadil u DJs, v oblasti hip-hopu a elektronické taneční hudby, jeho stopa v hudební avantgardě je ale delší a pro mě zajímavější. Díky gramofonu lze kolážovat, prolínat, smyčkovat i zrychlovat a zpomalovat existující nahrávky, lze ale také využít toho, že jehla coby snímač může ozvučit i jiné materiály, než jsou jen desky. Za předchůdce turntablismu lze považovat meziválečnou avantgardu i Johna Cage, výraznou drážku v jeho dějinách vyryl Milan Knížák, jehož idea destruované hudby dodnes rezonuje. Hvězdou žánru, která se ke knížákovské inspiraci otevřeně hlásí, je multimediální umělec švýcarského původu Christian Marclay. Coby pořadatel jsem v rámci koncertní série Stimul měl to potěšení seznámit pražské publikum s řadou pozoruhodných turntablistů. Co jméno, to zcela odlišný přístup k nástroji a materiálu. Hráli u nás Philip Jeck, Strotter, Inst. Ignaz Schick, ErikM, Claus Van Bebber a – to byl náš splněný pořadatelský sen – Otomo Yoshihide. I o turntablismu se ostatně dočtete v Hudbě, která si neříká Krautrock.
Jak jste se k tomuto hudebnímu směru dostal?
Ke gramofonům jsem se, jak je u mě pravidlem, dostal úplnou náhodou. Někdy na přelomu tisíciletí mě v hospodě oslovil Michal Brunclík, že mě viděl na nějakých koncertech. Z povídání o hudbě vykrystalizovala myšlenka založit kapelu, aniž jsme si předem určili, na co hrát. Mishak si pak vzpomněl, že na střední škole experimentoval s řízeným přeskakováním a smyčkováním gramodesek, donesl mi pár kazet, na nichž své pokusy zachytil, a bylo rozhodnuto.
Přidal se Martin Ježek, který podobně jako my s deskami zachází s filmovými pásy. Trio Birds Build Nests Underground existovalo asi deset let, vydalo pár desek, v roce 2008 získalo Anděla v kategorii alternativní hudba a čtyři roky nato se jednou už nesešlo. Naděje na obnovení zemřely spolu s Michalem Brunclíkem. Sólově vystupuji spíše sporadicky, občas i s jinými přehrávači, než jsou gramofony. Na ty v současné době hraji především s Milanem Knížákem, který se díky pražské skupině Opening Performance Orchestra, jež zajímavě spojuje noise music s akademičtější avantgardou, konečně rozhodl přenést svou broken music na pódia se vší parádou. Byl-li Knížák u nás prvním turntablistou, Birds Build Nests Underground byli skoro po čtyřiceti letech druzí, byť ojedinělé gramopokusy lze doložit i v osmdesátých letech. Program Broken Rebroken, který s Knížákem a OPO hrajeme někdy od roku 2012, byl několikrát zaznamenán, naposledy v Českém muzeu hudby, kde zazněl v rámci výstavy Import/Export/ Rock’n’Roll, a vydán belgickou značkou Sub Rosa specializovanou na hudební avantgardu celého světa.
