Michal Škapa byl člen graffiti předvoje vyslaného do New Yorku v roce 2000. Začínal pod nickem 2Rock. První sólo výstavu 00 NIC nabídl veřejnosti v roce 2011, za zmínku stojí výstavy Graffoman (2014, Trafo Gallery) a Babylon (2018, Villa Pellé). MT2B (Top to Bottom) v Galerii Václava Špály je Michalovou zhruba třicátou samostatnou výstavou.

3

fotografií

Michal Škapa alias Tron: Nic tu nebude věčně

C

Chlapík, který mi z 2. patra hází klíče, zrovna když za mnou lokomotiva zakňourá jako Bruce Lee, nemá nouzi o nápady. Posledním z nich dává návštěvníkům šanci si na tradičním výstavním místě sáhnout na obraz. Doslova. Michal Škapa alias Tron míří do Galerie Václava Špály, a já si dal za cíl vypátrat, co vše ho k tomu vedlo.

Kdy ses vykašlal na undergroundové graffiti a přešel do galerií a na velké městské plochy, kde jsi dnes nepřehlédnutelný?

Hlášku ,Yes, I bombed it!‘ jsem po zdech psal někdy na přelomu tisíciletí. Nick jsem měnil často a hledal nová jména, bavilo mě experimentovat s písmeny, se jmény, hledal jsem identitu. Šablonu Tron was here (rok výroby kolem roku 2012) obtiskávám do zdí dodnes. Od roku 1995 pořád držím v ruce nějaký nástroj, přede mnou se střídají zdi, plátna, galerie. Sviští jako ty vlaky před mým ateliérem v MeetFactory.

Byl jsi jedním z prvních českých graffiti umělců, kteří vyrazili tvořit do New Yorku. Jaké to bylo?

Mekka, tam všechno začalo a jako věřící jsem se musel dotknout. Postát u svatýho grálu v tunelu na Manhattanu nebo na mostě v Queensu, mít před sebou čistou plochu vagonu a tašku plnou sprejů a pocit permanentního ohrožení. Město mě inspirovalo všemi směry, je neuvěřitelný, kolik se tam toho událo. Rád se tam vracím.

Od tvé první samostatné výstavy uběhlo 10 let, aktuální výstava tedy uzavírá cyklus, jestli chápu dobře. Navnaď stručně, co nás čeká.

Nic tu nebude věčně. Chápu věci jako proces. Na tom bude založena T2B výstava, která uchopí celý galerijní prostor jako velké plátno, hřiště. Trpím postižením horror vacui, ve Špálovce půjde o zahuštěnou instalaci, kde budou zaplněné zdi střídat barevné objekty, projekce, instalace z neonových trubic, různé zvuky a další vjemy. T2B = Top to Bottom!

Kurátorem je Radek Wohlmuth. O kolikátou spolupráci jde?

Společné projekty už ani nepočítám. Spolupracujeme od roku 2015 a známe se o mnoho déle. S Radkem vedeme průběžný dialog. Samotné instalace v prostoru proto děláme funkční a s lehkostí. Dlouhodobá spolupráce umožňuje stavět výstavy jako příběh, navazují jedna na druhou.

Bez katalogů výstava ztrácí část kouzla. Jak velkou péči věnuješ každému jednomu, i třeba, co se názvu, výběru typografie a průvodního slova týká?

Beru je jako výstup, záznam události, která se už nebude opakovat a tímto způsobem se nějaká její část zachová. Několikrát jsem je koncipoval jako nadstavbu, nejde pouze o reprodukce vystavených děl. Publikace zahrnovala skici, poznámky, vizuálně zpracovanou základnu, ze které pak u tvorby svých děl vycházím. S kolegou Matouškem jsme dlouhodobě naladěni na stejné vlně, není potřeba si něco vysvětlovat, proto jedeme jako po drátkách. K výstavě T2B jsme připravili opravdu tučný font vyplňující celou plochu, natahovatelný libovolně podle potřeby.

Mandaly ze soustředěných kruhů tě proslavily. Co tě inspirovalo, cítíš třeba nějakou bližší kontinuitu se Sýkorovou geometrickou abstrakcí?

Koumal jsem, jak dostat na plátno více textu, delší příběh a sdělení. Sýkora házel kostkou, nebo si později nechával generovat čísla v počítači a podle toho upravoval křivky, nechal vstoupit náhodu. Vyfotil jsem si řádkový zápis na mobil, prohnal aplikací, ta vše zakulatila a koncept byl na světě. Kdyby se linka u obrazu 1 x 1 metr natáhla, dosahuje kolem 120 metrů.

Málokdo se může pochlubit tím, že stvořil vlastní písmo. Patentoval sis ho?

Abeceda začala vznikat před patnácti lety. V 2005 jsem v Brazílii navštívil Jana Kalába během jeho studijního pobytu v Riu. O kus dál v Sao Paulu mě omráčilo pokrytí fasád domů sprejovými pavučinami. Položily základ. Další inspiraci jsem hledal v runovém písmu, ale generoval i z log metalových kapel. Písmo jsem digitalizoval a dokonce se objevilo i v publikaci Typo 9010. Ve svých obrazech ho používám buď jako zhuštěný řádkový zápis, nebo zapisuji na zmíněné kružnice. Nicméně prochází vývojem a některé znaky přizpůsobuji plynulosti psaní.

Do tvého rejstříku patří časté spolupráce. Mezi tvorbou plakátu, svítidla a otisknutím osobitého rukopisu na kolo je samozřejmě rozdíl. Podle čeho všeho si vybíráš?

V poslední době pracuji často s neonovými trubicemi, a to je velmi křehký materiál, musí se s tím nakládat dost opatrně. Pak to ale rozsvítíš a víš, že to stojí za to. Nedávný mural se odehrál na ploše 5000 m² u Letiště Václava Havla, realizovalo se zábradlí s obtiskem mého písma do zrezlé oceli, které probíhá skrze tři patra soukromého domu u Tábora. S architektkou Pavlou Doležalovou jsme zkusili sochu Svobody z neonových trubic a skleněných desek, ale taky obří lustr do lobby jednoho domu v Praze. Další neonové sestavy zamířily do olomoucké galerie Telegraph. Portfolio neváhám rozšířit o koncertní projekci EBM kapely, potisk závodního auta nebo soukromého tryskáče.

Předpokládám, že na větší projekty si najímáš tým. Kde lovíš?

Stále častěji je potřeba více rukou. Mám tu Honzu Hořejšího, na kterého je stopro spoleh, další nabíráme podle potřeby. Velmi si vážím spolupráce se zámečníky, skláři a dalšími řemeslníky, bez jejichž neuvěřitelné zručnosti by bylo těžké náročné projekty realizovat.

Pokračování článku si můžete přečíst v tištěném vydání FORMEN

Pokračování článku si můžete přečíst v tištěném vydání FORMEN Chci koupit Formen