5

fotografií

S umělcem Krištofem Kinterou o modlícím se klacku a novém pražském mostu

V

V budově bývalé továrny v pražských Modřanech je patro, ve kterém to vypadá jako v dílně. Všude jsou kusy plechů, kabelů, tištěných spojů a konstrukcí a dojem ještě umocňují postavy chlapíků v montérkách, z nichž jeden cosi řeže rozbruskou, až ohnivé jiskry prší na všechny strany. Ve skutečnosti jsme ale v ateliéru jednoho z našich předních výtvarných umělců současnosti, Krištofa Kintery.

Na čem tu právě teď pracuješ nebo pracujete? To množné číslo je namístě, už nějakou dobu fungujeme v určité konstelaci a kolektivu. Modus umělce, co si někde v ústraní v ateliéru něco šudlá, to je jenom romantická představa. Větší věci už v jednom člověku dělat nejdou, takže jsem hrozně rád, že tu mám dobrou partu spolupracovníků a že děláme na několika věcech.

Například? Dokončujeme skulpturu sedmimetrové robustní sochy modlícího se klacku, odlitou do hliníku. Jmenuje se to Praying Wood a je to kus dubového kmene, který jsme přetvořili do samorostu klečící, pokorné, religiózní, figurativní polohy. V červnu by to mělo být odhaleno v Litomyšli, na to se moc těším. Pak máme čerstvě rozdělaný projekt pro Kunsthalle Praha, která vzniká v bývalé Zengerově trafostanici na Klárově. Do toho parčíku naproti děláme model utopického města, vycházející z pražské normalizační brutalistní architektury. Vytipovali jsme pro něj asi dvacet tři projektů a staveb, které všichni dobře známe. Je to diskutované téma, bouraná architektura, která symbolizuje dobu ponurou a temnou, ale zároveň přinášející spoustu zajímavé architektury. Například s ohledem na to, co za architekturu vzniklo za čtyřicet let totality a co v éře svobody, je v tom obrovský nepoměr. Celé to bude z betonu a budou to napůl ruiny různého měřítka. Bude to spíš taková parafráze, těch staveb tam bude třeba sedm nebo devět.

Kdy to bude hotové? Přesně za rok v únoru. Pak máme rozdělanou další velmi zajímavou věc. Praha má mít nový most, který má spojovat podolský břeh těsně před Žlutými lázněmi se Smíchovem (Dvorecký most, pozn. red.). Na tom teď děláme, což je trochu netypické, protože já jsem na takové věci ještě nepracoval. Celkem jsem se pro to nadchl.

Pokud vím, děláš návrh okolí mostu na obou březích. Přesně tak. K projektu mě přizval architekt Radek Šíma ze studia Atelier 6 a je to velmi elegantně řešeno v trochu neokubistickém stylu, který náležitě zapadá do skladby vltavských mostů. A navíc navazuje na přítomnost ojedinělého kubistického směru, který má v Podolí světové epicentrum. Celé to dává smysl. Když jsme začali spolupracovat, tak jsem moc nevěděl, co tam mám vlastně činiti, protože ten most je sám o sobě tak nádhernej, že bych se bál ho kazit. Ale zaměřili jsme se na ta, dejme tomu, slabá místa okolí mostu a podmostí v jeho podolské části. On totiž povede asi čtyřicet metrů nad břehem, a kdybychom to místo neřešili, tak je to urbanisticko-sociální problém. Většinou, když se staví most, tak se podmostí moc neřeší.

Viz Nuselský most… Například. Takže jsme považovali za důležité to nějak řešit a vytvořili jsme komplexní kubistickou „šikmou krajinu“, která má několik skulptur a má fungovat i jako centrum dění. Počítá se s arénou pro kulturní akce, částečně to má být skatepark, protože po tom kubismu se bude logicky velmi dobře skejtovat… Ale bude tam i lezecká stěna a celá škála podobných projektů, kterými chceme dosáhnout toho, aby to místo nechřadlo a mělo nějakou náplň. A aby zároveň kontrastovalo se Žlutými lázněmi, které považuju za komerční využití břehu Vltavy, zatímco naše prostředí by mělo být nekomerční a město jej přirozeně nabídne všem zdarma. 

A protější strana? Tam je situace odlišná, protože je tam doslova urbální džungle. Všechny druhy dopravních prostředků, jeden vedle druhého, auta, vlaky, tramvaje, autobusy, lodě… Tak jsme vymysleli, že kolem nájezdové smyčky pro cyklisty vytvoříme unikátní projekt zahrady světel, složený ze svítidel sehnaných z celého světa. Typově je jich totiž na světě opravdu strašná spousta a my se těšíme, že vznikne světově unikátní zahrada městského osvětlení.

Jsou to už skoro čtyři roky, co jsi uvedl svou poslední velkou výstavu Nervous Trees v Rudolfinu. Chystáš nějakou další? Ne, a ani není třeba. Čistě principiálně není zdrávo, aby jeden autor neustále obtěžoval veřejnost svou tvorbou, musí tam být nějaká prodleva. I kdyby mi to někdo nabízel, asi bych na to nepřitakal, protože odezva s Rudolfi nem spojená byla k mému překvapení větší, než jsem očekával. A já ji vlastně ani nepotřebuju. Spíš se soustřeďuju na jiný druh práce, který není galerijní a souvisí s veřejným prostorem. Pořád ale vznikají další drobnější věci a náš program je tady docela pestrej. Dělám i nějaké sochy, kresby a vedle toho ten most, což je poměrně zdlouhavý proces, který trvá roky. Zrovna teď jsme ale v takové nudnější mezifázi, že potřebujeme začít pracovat, ale nemáme na to prostředky.

Není už tvoje jméno dostatečným magnetem pro investory? Myslel bych, že když to dělá Kintera, peníze se seženou snáz? (směje se) Není to takhle jednoduchý, protože ty peníze se nedají vyčarovat. Očekávám ale, že nějaká podpora z magistrátu bude, a vypadá to, že to dopadne. Ale stávající situace samozřejmě celou věc nezjednodušuje. To jsou věci, které neovlivním. Takže doufám, že nějaké prostředky na to nakonec budou.

Když ses teď vrhl do architektury a veřejného prostoru, nenapadlo tě založit si architektonický ateliér jako třeba nedávno tvůj kolega David Černý? To ne. Já se pořád snažím fungovat ve zvladatelném měřítku a kolektivu. Nastálo jsme tu čtyři plus já a daří se nám jen tak tak stíhat, co potřebujeme. Nepotřebuju, aby to bylo větší. Je pravda, že před pár lety jsme tu byli jenom dva tři, a teď je nás tu potřeba víc. Ale je přirozené, že toho člověk dělá víc a potřebuje s tím víc pomoct. Nabídek dostávám docela hodně, ale hlídám si, čemu věnuju čas a energii. Je důležité, aby si člověk ujasnil, co dělat chce a nechce. Hodně věcí dělat nechci. Třeba zdobit nové developerské projekty mě moc nebaví. Ale dělat botanickou zahradu (Kintera se podílí také na návrhu projektu nové Botanické zahrady v Troji, pozn. red.) nebo nový pražský most mě baví.

Když člověk vidí některá tvoje díla, například věž z automatických praček v Rudolfinu, napadne ho, že náročné fyzické práci se tvůrce u takového počinu asi nevyhne… Určitě nevyhne. (směje se) Ale to je to, co mě baví, a je to i o té synergii. Je nás tady víc, tak se to dělá lépe než jednotlivci. A pak je nutné se těch věcí nebát a mít z nich radost. Já jsem u všeho od začátku do konce a baví mě to, je to vlastně myšlení materií. Sochařství bylo vždycky spojeno s nějakým druhem fyzické práce. Obděláváš, zpracováváš hmotu. Ať už to byla hlína, sádra, anebo se to teď přesunulo do celé škály materiálů. Vždycky to musíš naložit, přivézt, vyložit, urovnat, utřídit, přeorganizovat, dát dohromady, udělat na to bedny, odvézt na výstavu, postavit, zase složit a odvézt. A to se samo nestane. Mě to baví.

Jak získáváš ty kabely, tištěné spoje a kvanta dalších věcí, ze kterých svá díla stavíš? Spousta lidí má představu, že umělec je trochu vyosenej, extrovertní poloblázen. Což může bejt. Ale v určité fázi musíš být racionální. A když si člověk řekne, že chce udělat něco, jako byla Postnaturalia, musí uvažovat racionálně. Řekne si, kurňa, přece nebudu furt vybírat pár tišťáků z popelnice a pracovat jenom se svýma starýma počítačema, který rozbiju. Potřebuju toho tuny. A tak si vytipuješ, kam se to všechno vozí. My jsme se díky tomu dostali do recyklační třídírny elektronického odpadu, kde jsme měli štěstí na fajn lidi, kteří nás tam nechali ty věci brát. Konkrétně jde o fi rmy Asekol a Enviropol, které nemají problém nám materiály na uměleckou tvorbu dávat.

A jakou to jde cestou? Potřebuješ tohle, a tak hledáš, kde to najdeš? Anebo přijedeš na skládku, tam něco vidíš a rozhodneš se z toho něco udělat? Obojí. Tahle otázka mě ale taky pořád zajímá. Dá se to formulovat, zdalipak forma leze do obsahu nebo obsah leze do formy. A zjistil jsem, že v mém případě ten provoz mezi formou a obsahem probíhá obousměrně. Velmi dobře si pamatuju moment, kdy jsem v třídírně odpadů uviděl obrovské pytle tužkových baterek a první moment zážehu byl čistě formální. Že vidíš něco, čeho je hodně, co vypadá zajímavě esteticky, je tam barevnost a tak. Ale zároveň to v sobě má i obrovský odkaz na strašně silnou obsahovou látku. Odkud ty baterky přicházejí, kdo je používal, na co si je koupil, co všechno poháněly. A to všechno rozkrývá obrovsky košatou korunu asociací. Z toho pak vznikla moje pětitunová skulptura Out of Power Tower, která zabrala dva roky a nakonec byla na Triennale v Miláně. Čili může to být i velmi formální počátek, co má potom obrovský potenciál k zamyšlení a sdělení. 

Ještě k tomu Rudolfinu – když jsem tam viděl ty pračky nebo sloup z pytlů cementu, přemýšlel jsem, jestli je skutečně vyloučené, aby to spadlo… Mám-li být upřímný, tak jsem v tomhle ohledu asi trochu střelec. A nejen já, někdy to musí být i ti, kteří to se mnou spoluorganizují. Kdo neriskuje, nevyhraje. To riziko konkrétně u toho sloupu samozřejmě vždycky je. Vím sice, jak dobře to stojí, ale zase vím, že kdyby přišli dva pořádní týpci a začali tím cloumat, tak to shodí.

Obrazoborci spálili Banksyho plakát za miliony, možná tím stvoří novou inflační pojistku
Trend, který může rozvrátit zavedený trh s uměleckými díly a ještě posloužit jako nový druh pojistky před inflací. Tak vnímají výstřelek označovaný NFT jeho podporovatelé. Za digitální certifikáty o vlastnictví uměleckých výtvorů navěšené na blockchain neváhají spekulatni platit v přepočtu miliony korun. Transakce probíhají ve virtuální měně, za „oběť“ jim padl například plakát s motivy známého streetartového umělce Banksyho. Svůj kus blockchainového umění si koupil i youtuber Petr Mára.

Takže samo to nespadne, ale shodit by to šlo? Ano. A tam musíš riskovat. Ale to říkám až teď, dva roky po výstavě. Před vernisáží bych ti to neřekl. (směje se) A to se týká i těch praček, které v Rudolfi nu běžely na dvacet procent výkonu. Ta skulptura má být takový stroj na zemětřesení, který máme v každé domácnosti. A když se energie těch praček znásobí, dokáže to cloumat celým domem. Kdybychom na to chtěli v Rudolfi nu od statika povolení, tak bychom ho patrně nikdy nedostali. Takže ten risk tam byl a je k tomu už trochu ohraná historka. Když jsme to poprvé pustili a nechali asi dvacet minut běžet, byli jsme nadšení, jak to krásně třese celým Rudolfi nem. Pak ale přiběhla paní a s úplně vytřeštěným výrazem spustila: „Proboha, co to děláte, pojďte se podívat dolů!“ Tam jsou kanceláře České fi lharmonie, kde visí tři křišťálové lustry, a všechny dělaly takhle. (třese rukama) Což se mně samozřejmě líbilo a považoval jsem to za nejkrásnější část výstavy. Zároveň mě ale mrazilo v zádech a říkal jsem si: Ty vole, tady se to asi bude muset trochu zredukovat. Takže jsme ten program, který to řídí, stáhli a běželo to méně, než mělo.

Tvoje skulptury se často hýbou. Říkají tak něco jiného, než kdyby byly jen statické? Ne, je to jen pro „obyčejného diváka“ formálně zajímavější. Já ale rozhodně nechci dělat atrakce. Dělám umění, které má vzbuzovat myšlenky a přimět lidi k vlastním úvahám. A věřím, že i sochy, které se nehýbou, mohou být pochopitelně stejně silné nebo důležité jako ty, co se hýbou. I proto se záměrně odkláním od toho, aby každá moje socha mluvila, kouřila, zpívala…

…nebo tloukla hlavou o zeď. Ano, bylo by to už příliš. Kinetika nesmí být před obsahem. Každá věc, která v sobě měla kinetiku, byla součástí sdělení, látky a tématu. Nikdy to nesmí být jen o tom, že se to hejbe, tak je to zajímavý.

Rozhovor byl poprvé uveřejněn v únoru 2021 v magazínu Formen. 

Související články