Vladimír Polívka: Herectví nevydřeš

Vladimír Polívka: Herectví nevydřeš

P

Pomalu a nenápadně se ze syna slavných rodičů stal jedním z nejzajímavějších mladých herců a současně idolem své generace. Přitom však zdědil přirozenou noblesu své maminky a smysl pro přemýšlivý humor svého otce. S Vladimírem Polívkou jsme hovořili o filmu, divadle, francouzských genech, sochařství i vztahu k uniformám.

Kdy vám jako dítěti došlo, že jste se narodil do slavné rodiny? To se nedá datovat, ale trvalo to vlastně docela dlouho. Nicméně ve chvíli, kdy jsem si to začal uvědomovat, mě to začalo tížit. Což je nesmysl. Teď je mi jednatřicet a jsem svobodnější. Je to lepší.

Vladimír Polívka (světlý oblek a kotníková obuv, COS; vlněný svetr, H&M.) Autor: Tomáš Lébr
Takže jste to vnímal jako nevýhodu? Tak, to je nevýhoda, ne? Myšleno pro zrání děcka. Já jsem si teď nedávno dělal legraci, že první polovinu života jsem byl útočník ve fotbale proto, že jsem Polívka, a druhou polovinu kvůli tomu, že jsem hezkej. Ale moje snaha vybojovávat si nějakou pozici už skončila. Jsem dospělý člověk, už to moc neřeším.

Narodil jste se v Ženevě, máte tedy i švýcarské občanství? Nemám, Švýcaři to mají jinak. Musel bych podstoupit nějaký druh zkoušek a opravdu se zasadit o to, abych byl Švýcar. Mám francouzské občanství.

Uvažoval jste někdy o tom, že byste toho využil a natrvalo se tam usadil? Třeba v Marseille, odkud pochází vaše maminka? Ano, matka je Francouzka, je to zčásti diagnóza a zčásti velice dobrý evropský postoj. V tuto chvíli žiju tam, kde mám práci, přátele, inspiraci. Myslím, že žiju na místě, kterýmu rozumím i s jeho problémy. Můžu reagovat, můžu o tom mluvit. Přesídlení na místo, který neznám – pro to teď nemám důvod. Možná později. Francouzská kinematografie u nás měla velmi silnou pozici, hlavně za totáče.

Jak vy, coby poloviční Francouz, a navíc herec, vnímáte českou oblibu ve všech těch de Funèsech, Delonech a Belmondech? Osobně si myslím, že už se to moc neděje. Takový ten profrancouzský postoj, který jsem zažil ještě jako dítě, to už není. Myslím, že ta země je v hluboké krizi a vztah k té kinematografi i, k hudbě, k francouzství, k tomu jazyku, k té eleganci už není, co to bylo dřív. Třeba Rusové měli také vždycky k Francii tradiční vztah. Čechov, Dostojevskij – všichni psali ve svých hrách o tom, že jejich děti pojedou do Francie a tam se jejich život konečně realizuje. A furt se to tam řeší. Tahle hloubka ale už tam nějakou dobu není. Netroufám si diagnostikovat, proč se to tak děje, ale myslím, že je to dávno pryč. Ovšem já si svoje francouzství velice romantizuju. Mám ho rád.

Dokážete ve své povaze rozklíčovat, které rysy ve vás jsou ta jižní Morava a co je z Marseille? Asi ne. Ale baví mě prozkoumávat v sobě ten česko-francouzský konflikt. Ač to lidi odmítají, tak hrozně rád stereotypizuju. Francouz je ten, kdo má rád krásný holky… Moravák pije slivovici, má rád víno a tak dále. Já v sobě francouzství cítím. A nepotlačuju ho.

Pokračování článku si můžete přečíst v tištěném vydání FORMEN

Pokračování článku si můžete přečíst v tištěném vydání FORMEN Chci koupit Formen

 

Související články