Současná situace kolem pandemie koronaviru dopadla i na Mariana Jelínka. Ubylo mu zakázek a osobní kontakt, který je pro jeho profesi kouče zásadní, se velmi omezil. Své dlouhodobé klienty, mezi něž patří přední čeští sportovci nebo manažeři a podnikatelé, se snaží mít v péči aspoň na dálku. “Sportovci bojují s tím, že neví, proč teď mají trénovat, lidé v byznysu mají strach o své ego a o to, že něco ztratí,” popisuje v rozhovoru pro E15.cz někdejší osobní trenér Jaromíra Jágra.
Jak na vaši profesi dopadla koronakrize?
Práce se mi změnila řekl bych z 50 procent. Svou práci mám rozdělenou na dva bloky. Jedním jsou prezentace, workshopy, semináře na téma motivace. To šlo prakticky na nulu. Druhá věc je osobní mentální koučování a to šlo a jde, vlastně toho spíš přibylo. To koučování dělat na dálku je přirozené i za normálního stavu. Standardně radím lidem, když jsou zrovna rozlétaní po celém světě, když mám kluka v Americe nebo v Austrálii, taky si různě skypujeme, teamsujeme.
Předpokládám ale, že osobní kontakt preferujete. Co na různých online callech chybí, co od klientů získáváte při osobní konzultaci, co teď není?
Emoce, emoční přenos, emoční investice je logicky slabší. Autenticita, neverbalita, metakognice, ty nejdou digitálně plně přenést. I oči přes obrazovku vypadají jinak. Moje práce je na emocích založena. Takže z emočně oploštělé komunikace, která je teď vlastně skoro všude, samozřejmě radost nemám.
Dá se říct, jak vaši klienti - manažeři, sportovci - současnou koronakrizi vnímali a vnímají?
Sportovci bojovali a bojují se smysluplností tréninku. Říkají si: proč mám teď dřít, když nevím, co bude, kdy bude. Jestli vůbec bude olympiáda, nebo mistrovství. Nejhorší z tohoto pohledu je to, že situaci nemáte pod kontrolou, a co hůř, situace není ani čitelná do budoucna. Holky Plíškovy mi třeba říkají: Mariane, to je naše nejdelší období v životě bez zápasu. Od čtyř let, do současných osmadvaceti jsme nikdy tak dlouho nebyly bez zápasu. U sportovců je potřeba se soustředit na aktivní vyhledávání pozitiv.
Co se týče byznysu, poprosily mě dvě velké korporace, nemám ale domluveno to, že bych je konkrétně zmínil, takže nebudu konkrétní, ale dvě velké firmy mě oslovily, abych jim pomohl s nastavením komunikace ve firmě. Odpozoroval jsem, že jejich největší obava je o ztrátu akceschopnosti pracovníků na home office. A samozřejmě jsou pak jednotliví manažeři, mí klienti, kteří mají reálné obavy o cashflow, budoucnost jejich byznysu. A tam je problémem strach. Primárně strach o ego ve smyslu nechci ztratit, co mám. Zásadním řešením takové situace je připustit si, že něco tratím. Že se to prostě bez toho teď obejdete.
Takže jak pro sportovce, tak pro manažery tedy hodně vypjaté období…
No, pro sportovce už může být horší snad jen zranění. To je složitější v tom, že kolem vás všechno běží a vy nemůžete.
Stává se vám, že klienti vezmou tu situaci jako příležitost?
Jasně. Třeba pro některé sportovce to byla příležitost na zapracování na věcech, na které není v sezoně čas. Třeba na změnu pohybového stereotypu. V sezoně jdu ze zápasu do zápasu, tu možnost nemám, teď ano.
Jak jste se vypořádával pocitově s tou situací vy osobně?
Samozřejmě o té situaci přemýšlím. Je to pár facek lidstvu a možná nám to má říct: pozor. Nemyslím si, že se situace vrátí do starého normálu. Bude to jiná doba. Snad si z toho lidstvo vezme ponaučení, že i ten hedonismus, který je teď ve společnosti zakořeněn, by měl mít své limity.
Pro mě to třeba znamená i to, že se budu muset víc zaměřit na online platformy, což jsem nikdy nechtěl. Nemám facebooky, instagramy, webovky, nic. Mám rád člověčinu. Taky se mě to dotklo finančně, nechci ale brečet. Jsem pořád v kategorii těch – snad to nezní arogantně – kteří mají na živobytí.
