Nově vzniklý stát si logicky žádal právní úpravy i v oblasti školství. Přestože republika adoptovala dosavadní rakousko–uherský školský systém, bylo nutné přijmout řadu nových zákonů.
Z rakouského mocnářství zdědilo Československo problémů opravdu celou řadu. Monarchie se o modernizaci školství na území Čech, Moravy a Slovenska téměř nezajímala a rozdíly v jednotlivých částech mladé republiky byly marginální. Důležité proto bylo sjednotit úroveň školství. Zejména slovenské školství bylo oproti českému silně zaostávající, navíc pod taktovkou maďarizace. V Čechách samozřejmě převažoval tlak germanizace. S různou úrovní vzdělání úzce souvisel i fakt, že počet škol na našem území nebyl dostatečný a bylo tedy nutné zvýšit počet všech typů škol. A to se do značné míry podařilo.
V první desetiletí existence státu bylo zřízeno mnoho obecných a měšťanských škol na celém území republiky, nejvíce pak v pohraničních oblastech a na Slovensku. Vedle českých a slovenských škol, s vyučovacím jazykem českým či slovenským, fungovaly nadále i menšinové školy, tedy zejména v Čechách německé a na Slovensku maďarské. Vznikaly dokonce i nové. Tak například v Brně existovalo šest českých středních škol a šest německých středních škol.
Změna osnov
Další otázkou, kterou muselo nové školství vyřešit, byla modernizace obsahu osnov pro vyučování. Dějepis a zeměpis se musel „přebudovat“ a ušít na míru nové době. V dobách Rakouska–Uherska byl obsah osnov v celé monarchii shodný. Učební osnovy pro české školy kopírovaly ty německé. Důraz byl kladen na katolicismus a glorifikaci habsburského rodu. Československo proto hned krátce po svém vzniku zavedlo předmět Občanská nauka a výchova, učitelé se doslova za pochodu sami učili nové látce.
Novinkou bylo i potlačení církevního vlivu na školství. Nově nikdo nesměl nutit žáky k účasti na náboženských úkonech, nesmělo to pak ani ovlivnit známky.
Všechny vyjmenované změny se týkaly nejen základního stupně vzdělání, ale i středních a potažmo vysokých škol. Cílem bylo, aby se střední školy a vysoké otevřely širším vrstvám mladých lidí. S tím souvisely i změny, dnes bychom řekli, genderové. Dívky měly dříve ve středním i vysokém školství nerovnoprávné postavení s chlapci. Změny na sebe nenechaly dlouho čekat a od roku 1921 se dívky mohly hlásit libovolně na dívčí či chlapecké střední školy.
Školské reformy sklidily brzy ovoce, zájem o studia byl enormní. Naopak uplatnitelnost studentů na pozdějším trhu práce už takovým úspěchem nebyla. Hospodářská krize třicátých, si vyžádala i rušení některých škol a zjistilo se, že stát má vlastně docela málo manuálně pracujících. Někteří průmyslníci a vlastníci továren si to uvědomovali a začali jednat po svém. Vzorem jim byl Tomáš Baťa, který si ve Zlíně zřídil vlastní Baťovy školy práce.
Školy podle Bati
Jako vůbec první podnikovou školu v celém státě založil Tomáš Baťa, inspirovaný Američanem Henry Fordem, v roce 1924 učňovskou školu obuvnickou. Baťovy školy práce zahrnovaly postupně i elektrikáře, chemiky, strojaře, stavbaře, pletaře a koželuhy, a těmito obory procházeli i ti, kteří se měli stát vedoucími prodejen, pracovníky exportu, reklamy nebo provozů sociálních a dopravních. A naopak – po večerech byly v jazycích nebo v účetnictví vzdělávány i profese technické a odborné.
To byla ostatně hlavní novinka, kterou přinesl nový systém: že totiž všichni mladí muži (a později i mladé ženy) se vzdělávali pomocí trojjediného principu: v učebnách, školních dílnách, ale i přímo ve výrobních provozech. Na stejném základě stál i postupně vznikající třístupňový systém vzdělávání.
Asi třetina absolventů základní odborné školy mohla přejít na další dvouletou průmyslovou školu mistrovskou. Její absolventi už mohli pracovat jako mistři, vedoucí dílen, kontroloři kvality apod. A jen velmi malé procento jejích absolventů pak pokračovalo i na vyšší průmyslové škole s maturitou. Ta nabízela obory obuvnický, koželužský, strojnický, elektrotechnický, stavební, chemický a pletařský. Škola pro dívky byla zřízena až v roce 1929. Studenti těchto škol zároveň pracovali v Baťově firmě a z výplaty si museli hradit ubytování, stravu, pojištění, ošacení, školné a podobně.
„Baťovo“ školství má dodnes mnoho zastánců ale i odpůrců. Ti mu vyčítají až téměř totalitní režim. Dnešní optikou na něj však nahlížet nemůžeme a soudit ho nám nepřísluší. Inspirativních prvků má i po těch letech nicméně mnoho, na tom se shodnou oba tábory. Ani za sto let ho totiž nikdo jiný nezastínil. Není to při té stovce výzva?
