Je čtrnáctého ledna roku 1910. Do kanceláře Vodního družstva pro stavbu přehrad v povodí Nisy dnes pošťák zanesl obálku s důležitým obsahem. Je to kolaudační rozhodnutí pro přehradu Mšeno. Verdikt zní: přehrada může být uvedena do provozu. Došlo k tomu přesně před sto lety.
Rozhodnutí vydala kolaudační komise, která se na přehradě sešla už před Vánoci – 21. prosince 1909. Už tehdy se úředníci shodli, že přehrada je připravena k užívání.
S vodou se nečekalo
A Vodní družstvo toho hned využilo a začalo přehradu ještě v posledních dnech roku 1909 napouštět. Takže když teprve v půlce ledna dorazilo oficiální písemné rozhodnutí, v přehradě se už dalo plavat.
„Ale sto let přehrady by se mělo počítat až od poloviny ledna 1910,“ míní dnes hrázný Jiří Chmelař. Podle něj i proto, že další části přehrady se ještě v průběhu roku 1910 dodělávaly.
Třeba loučenská štola. Dělníci, kterým se říkalo minéři, ji razili ze dvou stran a uprostřed se měli potkat. K tomu setkání došlo ještě toho lednového dne – v noci ze 14. na 15. ledna 1910. „Byl to velký okamžik, který se musel náležitě oslavit. Proražení loučenské štoly se totiž stalo vyvrcholením celé stavby přehradního díla,“ připomínají autoři knihy Přehrada v klínu hor.
Přehrada, kterou na samém počátku 20. století navrhl slavný přehradář Otto Intze, ale neměla vůbec lehké „prenatální období“. Obyvatelé i představitelé Mšena totiž s její výstavbou zásadně nesouhlasili.
Na dně budoucí přehrady totiž měla skončit řada jejich domů i třeba fungl nová sklárna místního podnikatele Priebsche. Odpor vůči přehradě vzali Mšenští vážně, na pomoc si dokonce „pořídili“ advokáta až z České Lípy.
Nepomohl ani císař pán
Protesty se táhly dlouhou dobu, ale příliš úspěšné nebyly. „Poslední zoufalý pokus zabránit stavbě Mšenští podnikli 24. června 1906. Příležitostí se jim stala císařova návštěva Jablonce. Monarchovi Františkovi Josefovi I. byl předán prosebný list, nicméně k žádné změně v postoji úřadů již nedošlo,“ rekapitulují autoři knihy Přehrada v klínu hor.
Nadšení utopenci
Nelehký byl na přehradě i první rok jejího fungování – rok 1910. Obrovská vodní nádrž, jakou dosud nikdy neviděli, lákala místní obyvatele a pro řadu z nich se stala osudnou. Již 18. května 1910 se při koupání utopil školák Otto Vlk, o několik dnů později utonul malíř pokojů Franz Werner a v srpnu ještě Kajetan Horschak.
„Hned příští rok se utopili další dva mladíci: dvacetiletý Oskar Günther, a ještě mladší Josef Rösler, který si sem přišel pro smrt až z Příchovic,“ upozorňuje kniha o přehradě.
Hned na jaře roku 1911 nateklo po tání sněhu do přehrady tolik vody, že nádrž ji nestačila pobrat a voda obrovskými proudy přetékala přes přepady v hrázi.
Kritické přepady
Ve stoleté historii přehrady se tato kritická situace opakovala ještě sedmkrát. „Naposledy v roce 2001, tehdy šlo ale o uměle vytvořenou zkoušku zatížení přehrady. Ke skutečnému přetékání vody přes hráz došlo naposledy v roce 1978,“ vybavuje si hrázný Chmelař.
