Albatrosem na Slovensko: romantika 106 tun železa, vody a ohně

„Něco tu smrdí, nějakej plast, nebo co,“ nasaje vzduch v kabině lokomotivy mašinfíra Václav Dostál.
Překvapení je na místě.

Na stotunovém kolosu z poloviny minulého století jezdícím na uhlí je toho z plastu opravdu málo. „Asi nějaký pytlík mezi uhlím,“ přemítá topič.

„Záhada“ se vysvětlí po pár minutách, když redakční fotograf týdeníku Sedmička Petr Topič začne hledat odložené brýle.

Posádka svorně zamumlá cosi o nenasytném kotli, který je podle nich jako peklo – co schvátí, to už nikdy nenavrátí.

Zvláštní jízda do Vrútek

Zatímco v padesátých a šedesátých letech vyrážela lokomotiva na tratě po celém Československu, teď vozí mimořádné vlaky s turisty nebo slouží pro speciální jízdy s nadšenci. Jedné, na trase Praha – Vrútky na Slovensku a zpět, se s železničními fandy zúčastnil i týdeník Sedmička.

Až do České Třebové řídí lokomotivu Václav Dostál, který je strojvůdcem na trati z Prahy do Turnova.
Poté přepustí táhla, kterými se Albatros ovládá, svým dvěma kolegům Martinu Zlámalovi a Stanislavu Puppovi.

„Dobrý fíra musí mít hudební sluch“

Fíra sedí vpravo na místě vlakvedoucího, druhý mu na levé straně připravuje páru. Té musí být dostatek, ale zároveň vždy správné množství. Ani málo, ani moc. Jinak je to hned znát. Lokomotiva začne při záběru víc pofrkávat. Však taky mašinfíra Dostál tu a tam cosi procedí mezi zuby. „Přetopil ji,“ říká a ukazuje na velký tlakoměr, který shlíží z kotle.

Třetí člen posádky topí. Pomáhá mu automatický podavač. Přesto každou chvíli bere do ruky lopatu, aby uhlí dostal na to správné místo v kotli.

Každý z posádky se plně soustředí na svou práci. Těch několik desítek kilometrů, kdy mohou stošestitunový kolos železa, páry a ohně ovládat, je pro ně odměnou za měsíce, kdy se o Albatros v libeňském depu starají.

„Levá volno,“ občas na sebe houknou. To topič hlásí, že mají na návěstidle za levotočivou zatáčkou, kam fíra nevidí, zelenou. „Trochu popotáhnu,“ ozve se pro změnu občas z pravé strany. To dává mašinfíra signál topiči, že trochu přidá.

Pískot mezi poli

Lokomotiva, která jede po kolejích samospádem konstantní rychlostí, zařičí a začne se celá klepat. Topič v tu chvíli počítá s tím, že mu ubude páry v kotli a musí buď dopustit vodu, či rovnou přitopit.
„Dobrý fíra musí mít hudební sluch, musí umět mašinu poslouchat. Sama mu řekne, co potřebuje,“ hodnotí výkon svých svěřenců Dostál, který řídil tuto elegantní krásku poprvé v roce 1996.

Vždy, když Albatros projíždí některou ze stanic, píšťala na mašině vyloudí mocné „fuííífuííífuííí“. Pískot se nese do noci mezi pole i obydlí a posádka je náležitě hrdá na to, že právě ona má tu čest jet s „čoudou“.

Před Valašským Meziříčím už svítá. Dostál mrkne do poloprázdného tendru. „Spálili jsme toho, jako průměrný barák za zimní sezonu,“ hodnotí apetit lokomotivy.

Spotřebu má opravdu úctyhodnou. Vždyť každých osmdesát kilometrů musí zastavit a doplnit do všech maznic olej.

„Je to ztrátové mazání,“ vysvětluje Dostál, proč lokomotiva vždy spolyká přibližně pět litrů minerálního oleje.

Po noční jízdě čeká na posádku zasloužený odpočinek v lůžkovém voze. Její místo na lokomotivě zaujme další parta nadšenců.

V srpnu z Prahy na Křivoklát

Ze série čtyřiceti kusů lokomotiv Albatros, které vyráběly ve Škodě Plzeň v letech 1946 až 1947, se zachovaly pouze dvě. Číslo 498.014 patří Národnímu technickému muzeu a číslo 498.022 Českým drahám.

Na trať ji dráhy vypravují při různých příležitostech. „Nejbližší jízdou bude v sobotu 7. srpna cesta z Prahy na Křivoklát. Odtamtud bude pokračovat přes Rakovník do železničního muzea v Lužné,“ říká mluvčí drah Radek Joklík.