Už několik měsíců kopou archeologové přímo v centru Opavy, v malém parčíku za Slezankou. Navlékla jsem si rukavice a jejich práci si zkusila s nimi. Společně s deseti kopači, dvěma techniky a archeoložkou jsem se vydala poznat ukrytá tajemství opavské minulosti.
Den na archeologickém výzkumu není tak dobrodružný, jak by se mohlo zdát. Dlouhé hodiny vyzvedávám z třímetrových vykopaných čtverců jeden kýbl s hlínou za druhým. Na kolečku ji spolu s kopačem Martinem rozbíjím na co nejmenší části. Chvíli trvá, než rozeznám kámen od nálezu. Po pár opakováních konečně nalézám svůj první keramický střep.
„Rozebíráme pozpátku půdní vrstvy tak, jak se ukládaly. Od nejmladší po nejstarší dobu,“ vysvětluje archeoložka Barbora Maretová z Národního památkového ústavu, která má archeologické práce za Slezankou na starost. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze
a specializuje se na český ranný středověk.
„Nalezené předměty opatříme daty a vytvoříme základní přehled, abychom věděli, co a jak na dané lokalitě kdysi bývalo. Vytvoříme celou dokumentaci,“ objasňuje archeoložka Maretová. Na dokumentaci spolupracují s historiky, archiváři, přírodovědci, paleobotaniky, paleozoology, antropology a řadou dalších vědců.
Zkušenosti i výdělek
Výzkum je příležitostí i pro studenty. Zkušenosti a praktické poznatky tam sbírá například šestadvacetiletá Alexandra Hotová, která studuje archeologii na opavské Slezské univerzitě. „Zakresluji vše potřebné, hlavně nálezy. Většinou jsme na škole dělali pravěk v polích mimo město. Tady se mi líbí, že je to v centru a nemusím nikam dojíždět,“ vypráví Hotová. Kromě cenných zkušeností získají studenti za svou práci i peníze. „Je to výzkum i studentská brigáda. Je fajn trochu si přivydělat. Praxe se mi hodí při studiu muzejní konzervace,“ říká vysokoškolák Oldřich Schejbal.
Nejvýznamnějšími objevy za Slezankou byly zatím několikavrstvá pec, kůže, dřevěné předměty a suterén domu. Některé patří až do středověku, zhruba do třináctého století.
Kdo si archeologii spojuje s dobrodružstvím z filmů, může být trochu zklamaný. I já jsem se dlouho jen přehrabovala
v hlíně. Až pátý kbelík mi vydal můj střípek. Chtěla jsem si ho vzít, ale to neprošlo. Musel do igelitového sáčku k ostatním. Těžko by se jim to bez něj lepilo. „Rozhodně to není jednotvárná práce. Jsem pořád s lidmi venku a nesedím celý den zavřená v kanceláři,“ dodává Maretová.
