Arméni pro své děti založili školu. Kostel si musí pronajímat | E15.cz

Arméni pro své děti založili školu. Kostel si musí pronajímat

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Praha není jen české město. Žijí v ní příslušníci různých národů. Seriál týdeníku Sedmička mapuje kulturu a zvyky těch nejvýraznějších.

Ve třídě sedí děti a sledují učitele. Někdo pozorněji, někdo méně, jak už to tak bývá. Ale tady podobnost s obyčejnou školou končí.

Je totiž sobota, žáci se sešli v budově Karlovy univerzity a jazyk, kterým spolu mluví, je Středoevropanovi naprosto nesrozumitelný. Vítejte v arménské škole.

„Založili jsme ji proto, aby arménské děti nezapomněly rodný jazyk. Každou sobotu tu máme čtyři třídy, dohromady dvacet třicet dětí,“ říká Armen Koloyan, redaktor Rádia Svobodná Evropa a zároveň ředitel školy.

Ta funguje od roku 1995, jen za posledních pět let jí prošla zhruba stovka různě starých dětí.
Kromě arménštiny se učí i literaturu, historii, ale také zpěv nebo tanec. Děti mají i vyšívání, není to však přišívání knoflíků a křížkový steh, jako se učí v ručních pracech na českých základních školách.

„Je to stará arménská výšivka, která se vždy lišila podle regionů. Každá vesnice má trochu jiný vzor,“ vysvětluje nad složitými ornamenty Mariam Gharibyan.

Hledání nového domova

Arménie je malou zemí stiženou mnohými katastrofami, jak přírodními, tak historickými. Po každé z nich vyrážela hledat nový domov vlna Arménů.

Bylo tomu tak především v důsledku genocidy ze strany Turecka na přelomu 19. a 20. století, kdy zahynulo 1,5 milionu Arménů. V nedávných letech opouštěli rodnou zem po zemětřesení v roce 1988 a během i po válce s Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach.

Do roku 1990 ale přicházeli do Prahy jen jednotlivci. Československu se vyhnula také velká vlna arménské emigrace po 1. světové válce. Na rozdíl například od Rusů Arméni Prahou jen projížděli na dlouhé cestě do Francie nebo do Ameriky.

První Arméni, kteří se v Praze v 90. letech snažili uchytit, pracovali většinou manuálně. Našetřené peníze posílali rodinám do válkou zmítané země.

„Češi jsou tolerantní národ, nevítají vás sice jako bratry, ale dají vám šanci,“ říká Armen Koloyan, který začal v Rádiu Svobodná Evropa pracovat v roce 1995.

Umělci i obchodníci

Dnes je situace jiná. Arménská komunita je bohatá na umělce, v Praze působí dvacet malířů, je zde řada obchodníků, novinářů nebo podnikatelů ve stavebnictví.

„Je to ale komunita velice mladá a soustředí se kolem kostela, tradičního pilíře arménské společnosti,“ vysvětluje představený arménské křesťanské církve pro střední Evropu otec Barsegh.

Arméni se zde prosadili i jako schopní sportovci. Jsou třeba juniorskými mistry republiky v thajském boxu či v šachu.

Arméni a víra

Silou, která po staletí Armény spojuje, je církev. Jsou také nejstarším křesťanským státem světa. Jejich král Tiridat přijal křest už v roce 301, první česká knížata až o pět set let později.

„Naše církev navazuje na apoštoly Tadeáše a Bartoloměje, podobně jako západní křesťané navazují na svatého Petra,“ říká otec Barsegh.

Církevní obce fungují v Praze a Brně, zhruba jednou měsíčně se konají bohoslužby.

Co zatím Arménům chybí, je vlastní kostel, jako je tomu třeba ve Vídni. Největší svátek arménské církve, kterým jsou Velikonoce, tak oslavili v pronajatém kostele svatého Jiljí na Starém Městě.

Časopis Orer

Arméni v Praze mají i svůj časopis. Měsíčník Orer vydává novinář Hakob Asatryan. Kromě stránek v arménštině, která má vlastní abecedu, je v něm i několik stran v češtině s informacemi o novinkách v komunitě.

Od roku 1990 funguje také občanské sdružení Armenia club. U jeho zrodu stáli Arméni žijící v metropoli a čeští intelektuálové. Kromě jiných to byli scenárista a režisér Vladimír Sís nebo překladatel Kamil Chrobák.

Sdružení například do Prahy přivezlo na prázdniny sirotky, kteří přišli při zemětřesení roku 1988 o příbuzné. V roce 2006 uspořádalo mezinárodní vědeckou konferenci k 90. výročí arménské genocidy. Záštitu nad ní tehdy převzal bývalý prezident Václav Havel.

Kavárna a dort

V Praze sice není arménská restaurace, ale v obchodech jsou některé arménské pochutiny. Typickým je chléb lavaš.

„Je to tenká placka, která vypadá jako list papíru. Chléb se pekl hlavně v létě, v zimě pak stačilo do zásoby napečený chléb jen pokropit vodou a byl opět jako čerstvý,“ vysvětluje Asatryan.

Mnohem známější lahůdkou je dort Marlenka. Medovník podle staroarménské receptury se velmi dobře uchytil. Pečou ho ve Frýdku-Místku a prodává se už v patnácti zemích světa.

Zakladatel slávy Marlenky, podnikatel Gevorg Avetisyan, měl na co navazovat. Tři sta let před ním, na počátku 18. století, přišel do Prahy přes Vídeň ze syrského Damašku arménský obchodník Gorgos Hatalah, který ve Vídni přijal jméno Georgius Deodatus.

„Ubytoval se na Malé Straně v bývalé celnici vedle malé malostranské věže u Kamenného mostu. Tam vařil kávu a potom ji roznášel v tureckém džbánu po ulicích a po domech,“ píše se v knize Kavárna u nádraží.

Deodatus měl úspěch, Pražané jeho kávu milovali, a tak si v roce 1714 otevřel kavárničku v domě U tří pštrosů nedaleko Karlova mostu a další v domě U zlatého hada poblíž Klementina.

Díky Arménu Georgu Deodatovi měla Praha kavárnu o patnáct let dříve než Berlín a o půl století dříve než Řím.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video