Bezdomovci sní o vlastní maringotce. Do azylového domu nechtějí | E15.cz

Bezdomovci sní o vlastní maringotce. Do azylového domu nechtějí

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Redaktoři Sedmičky prošli místa, kde žijí českobudějovičtí tuláci a squateři.

Jednou tu budou dobré adresy. Bývalá kasárna ve Čtyřech Dvorech, rozpadlá sodovkárna u vodárny nebo stráň u Voříškova Dvora, odkud budou lidé mávat na výletní parníky na Vltavě. Zatímco tyto pozemky mají budoucnost, dnes slouží lidem, které naděje opustila. Tulákům a bezdomovcům.
Jen několik metrů od autobusové zastávky na Husově třídě ve Čtyřech Dvorech ukrývá křoví kemp. Chátrá tu bývalý areál kasáren. Darem od armády ho dostalo město. Má tu vyrůst luxusní městská čtvrť s koncertním centrem Rejnok podle návrhu Jana Kaplického.

„Nejsme bezdomovci, ale trempové“

„Nikdo na nás nevidí a přitom jsme blízko města,“ popisuje dvaatřicetiletý Daniel. Od jara tu žije s dalšími kamarády. Dva kulaté stany a jedna chýše překrytá plachtami. Muž v kouři přikládá dřívka do malého ohníčku, na jeho okraji suší v plechovce tabák.
Tvrdí, že ani on, ani jeho parťáci, nejsou bezdomovci. „Jsme trempové. Říkáme tady tomu osada. Sherwood,“ pomalu líčí muž. Kemp hlídá černý stafordský teriér Niki. Nechá se hladit.
Před třemi lety bydlel Daniel s otcem v nedalekém paneláku. Když nezaplatili privatizovaný byt a otec zemřel, vyhnal ho nový majitel na ulici.
„Žiju z částečného invalidního důchodu a ze sběru. Jednou za čtrnáct dní si jdu vyprat ke známému. Dvakrát týdně se navštívíme s chlapy žijícími pod mostem u Vltavy. Někdy hrajeme na kytary a grilujeme. Bydlí tam Hary,“ svěřuje se.
Mohutná hříva blonďatých vlasů, zarostlá tvář. Potkat čtyřiapadesátiletého Haryho v temné uličce, zahodit všechno a utéct.
„Jsem pohodář a kliďas. Naštěstí,“ pozoruje muž řeku od příbytku pod pěší lávkou vedoucí přes řeku Vltavu od Voříškova dvora k benzince OMV.
Hary měl kdysi byt a ženu. Živil se jako šofér. Víc vzpomínat nechce. Na ulici je čtyři roky, občas přespával i pod deskou pingpongového stolu na sídlišti. Místo pod mostem mu vyhovuje.
Na plošině, k níž se dostane po pětimetrovém srázu, se vyspí za sebou i pět lidí. Mají tu peřiny, na betonových nosnících jsou srovnané pekáče a hrnce na vaření.
„Do azyláku, do tý blešárny bych nešel. Že tady poplavou výletní parníky? Dobře jim tak. My máme výhodu, že nikomu nic nezávidíme,“ filozofuje Hary, který ve svém mládí hrával s bigbítovou kapelou.
Nyní sní o maringotce. Nebo stavební buňce. S elektřinou. „Mám ji slíbenou od zeťáka. U něho mám i video. Chtělo by to ale nějakej malej pozemek,“ přemýšlí.
Podobně přemítá i jeho kamarád ze Slovenska. Hubený muž tvrdí, že si za léto vydělal sběrem železa a hliníku čtyři sta tisíc korun. Pod svahem u břehu řeky stojí dvě dvoukolové káry na sběr.

Přespávají za Ternem, Kauflandem i u nádraží

Maringotku nebo zahradní chatku by bral také Daniel z kempu u kasáren. „Jeden čas jsme měli boudičku, ale někdo nám ji zboural,“ říká.
O dalších místech, kde se dá v Budějovicích přespávat a tábořit, tuláci dobře vědí. Za Kauflandem, Ternem, u nádraží. Policisté a strážníci je podle Haryho neobtěžují. Kolem stanů, kde žije Daniel, vede dokonce pěší stezka. Lidé si tudy zkracují cestu ze sídliště Vltava na Máj.
Někteří tuláci odmítají azyl Domu sv. Pavla v českobudějovické Riegrově ulici, kde mohou za čtyřicet korun přespat nebo si uvařit jídlo. Jeho prostory jsou jim přesto k dispozici. Denní centrum je přijme na dvě hodiny denně. V noclehárně se vyspí patnáct, v dalších místnostech pětadvacet lidí. „Město dává peníze na splavnění Vltavy, ale na bydlení pro nás nic,“ stýská si šedesátiletý Zdeněk Halama.
Muž s bílým plnovousem obývá přes den lavičku za Jihočeským muzeem. Naposledy bydlel v prádelně majitele jednoho činžáku, kterému dům hlídal.
Dům sv. Pavla pro muže je jediným zařízením svého druhu v krajském městě. Přijímá klienty odevšad. Podle Eriky Jarošové z jeho vedení vzniká projekt jeho modernizace. Pokud získají peníze z grantu, postaví tu i ošetřovnu. Budou vařit jednoduchá jídla. Zatím si je mohou připravovat návštěvníci v malé kuchyňce. Koupit si tu mohou instantní polévku za pět korun, kávu za čtyři nebo čaj za dvě koruny.

Zaměstnání má mezi tuláky Jmenuje se Pavel Hrabě. Devětadvacetiletý muž má povolání, které by každý dělat nemohl. Je terénním sociálním pracovníkem českobudějovické městské charity. Dny tráví na ulici mezi bezdomovci.

Kolik je v Budějovicích bezdomovců? Nepočítám je, ale stěžejní je pro mě jejich mapování. Vím o všech místech, kde přespávají.

Žijí v komunitách? Nazval bych to spíš skupinami, které občas drží pospolu, ale někdy se obměňují.

O čem s nimi mluvíte? Nabízím jim služby jako poradenství. Nejvíc se snažím motivovat je k tomu, aby využili další možnosti v azylovém domě. Aby se dostali z ulice.

Jak vás přijali mezi sebe? Je důležité s nimi mluvit a něco nabídnout. Nevystupovat jako úředník, ale zároveň si ponechat určitý odstup, pocit autority. Zatím jsem nepoznal žádné fyzické násilí, i když slovní hrubost je tam běžná.

A když jsou nemocní? Přivolám první pomoc, pak dělám prostředníka mezi bezdomovci a lékaři. Pomáháme s doprovody k lékaři, umožníme jim předtím se umýt.

Co vám toto povolání dává? Nedokázal bych pracovat někde u stolu na jednom místě, dá se říci, že moji klienti mě vnitřně obohatili.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video