Poličku do koupelny, obraz do obýváku, pár hrnečků i mince do sbírky pro syna. To všechno pořídila během hodiny Anežka Fuchsová. A zaplatila za všechno jenom tři sta dvacet šest korun. Nemožné? Naopak. Na bleším trhu se dá koupit snad všechno a za pár korun.
„Blešáky miluju. Objíždím všechny v okolí a na každém něco koupím, většinou je to hloupost, ale pár věcí mi doplnilo vybavení bytu natrvalo,“ řekla Fuchsová. Za svůj největší úlovek považuje křeslo, kterému se říká ušák. „Pořídila jsem ho za stovku,nechala ho nově potáhnout a teď v něm trávím skoro každý večer,“ vypráví nadšeně Fuchsová. Přitom prohlíží talíře a hrnečky u jednoho z prodávajících na Libereckých všehotrzích ve Vratislavicích nad Nisou. Ty patří k největším v Liberci a vyrazit sem pro „poklady“ mohou lidé jednou za čtrnáct dní.
Hudební skvosty
A že se tam dají sehnat, ale i prodat, opravdu roztodivné věci, veteš i vzácnosti, se může přesvědčit každý. Za desetikorunu můžou lidé přijít nakupovat, pokud dají sedmdesát korun, mohou si mezi prodávajícími rozložit stolek nebo třeba deku a nabízet cokoli.
Pravidelným účastníkem vratislavických všehotrhů je třeba Jaroslav Tříska z Liberce. „Jsem tady pokaždé, v kamenném obchodě bych neprodával,“ říká Tříska chlapík. Lidem nabízí staré hudební nástroje. Na plachtách na zemi vedle svého auta vystaví několikery housle, citery, trubky a heligonky. „Jsem harmonikář a naše rodina byla vždycky plná heligonkářů. Všechno, co prodávám, je z naší rodiny,“ objasňuje Tříska a předvádí starou heligonku, kterou vytáhne z dřevěného kufříku. „Je jí sto let a moc si ji považuji. Chci za ni dvacet tisíc,“ říká. Vedle nástrojů je vystavený i obraz, podobný mnohým dalším z okolních stánků. „Ten neprodávám. Koupil jsem si ho sice na blešáku, ale mám ho pro parádu,“ vysvětluje Tříska.
Koupí, prodá, popovídá
Sousední plácek zabrala Božena Šugárová. Nabízí zboží a diskutuje nejen se svým sousedem Třískou, ale i s dalšími lidmi kolem. „Přicházím si sem popovídat s lidmi, občas něco koupím a když mě to omrzí, tak zase prodám. Někdy jedu i na jiný blešák, ale všechny trhy jsou skoro stejné,“ uvádí Šugarová, v jejímž krámku si zájemce může vybrat z několika kýčovitých obrazů v těžkých rámech, zašlých lampiček nebo z dalších ošoupaných zbytečností do domácnosti. Podobnou nabídku lidé najdou u většiny prodávajících. Někdo nabízí i osm druhů nádobí, další staré knihy, postavené do komínků, většinou z komunistických dob. Jinde na kolemjdoucí přísně kouká z oficiální fotografie poslední socialistický prezident Gustáv Husák. Stojí padesát korun. Na dalším stolku s věcmi k prodeji leží pracovní knížka, hlavy panenek, korálky, popelník s lebkou, skleničky a hrnky různých tvarů a velikostí, rezavé i prasklé hrnce nebo svázané ročníky starých časopisů. „Je to jako návrat do minulosti, takovéhle autíčko jsem měl jako malý kluk,“ směje se Tomáš Klouček, když vidí plechové autíčko se sklápěcí korbou. Na své si tady přijdou i sběratelé. Mohou vybírat mezi známkami, starými pohlednicemi, mincemi i bankovkami. K mání jsou i staré zbraně nebo zachovalé meče. Hodně lidí jezdí na vratislavické všehotrhy pro staré automobilové součástky. I těch jsou tady stovky.
Trhům je šest let
Liberecké všehotrhy začal před šesti lety pořádat Jaroslav Strnad. Chtěl navázat na tradici z dob minulých. „Bylo složité to rozjet, ale chytilo se to a teď tu potkávám stejné lidi, prodávající nebo nakupující,“ říká Strnad. Trhy nepovažuje jen za místo, kde se může každý snadno zbavit nechtěného. „Všude ve světě fungují jako společenská událost a vlastně i ty naše jsou kulturní akcí, na které se lidi sejdou a popovídají si,“ míní Strnad. Čas od času také něco koupí. „Naposledy jsem získal za super cenu vodní výčepní zařízení,“ prozrazuje Strnad. Jinak ale návštěvníkům nabízí hlavně uzené klobásky a pivo. V areálu vratislavického pivovaru budou Liberecké všehotrhy ještě dvakrát, pak se na zimu stěhují do České besedy Na Rybníček do Liberce. Od příštího jara se přesunou na parkoviště k liberecké Tipsport aréně.
