Kolonie hledačů diamantů mají v Brazílii pověst nebezpečných míst. Policie se jim radši vyhýbá a zákon je zde věcí interpretace. Každé takové garimpo proto vypadá a funguje trochu jinak. Když se mi jednoho dne naskytla příležitost navštívit dva z nich, neváhal jsem ani na chvíli.
Mhouřím oči proti světlu, unavené slunce už sklouzlo nízko nad obzor. Propůjčilo dunám, stromům a skalám měkčí obrysy. Savanu nyní ohraničují její vlastní prodloužené stíny. I ty nejnenápadnější keře, kameny či mraveniště najednou vystupují z ploché roviny a prozrazují své pozice.
„Pohni,“ říká můj průvodce Belmiro. „Za chvíli nebude světlo na fotky.“ Přeskočíme z jedné skály na druhou, přes zurčící peřeje. Skály jsou vyhlazené vodou a vybělené od slunka. Zacloním si oči. Belmiro na mě čeká u srázu. Musíme dolů. Rychle a soustředěně slézáme malý vodopád.
„Vítej v našem garimpu,“ říká, když konečně doskočím na rovnou zem. „Jsme na místě.“
Diamantová zátoka
Stojíme na docela dlouhé skalní plošině. Tok vody se tu zpomaluje, říčka se rozlévá do stran a vytváří malé zátoky. Na místech, kde byla ve skále měkčí hornina, vymyl její proud hluboké díry. „Tohle je jedno z nejstarších garimp v okolí,“ říká Belmiro. „Proséval to tady už můj táta. To už je ale řada let.“
„Tvůj táta byl taky hledač?“ „Jo, v padesátých letech. Garimpo je ale ještě starší. Řekl bych, že má přes stovku.“ „To už tu ale musí být všechny žíly dávno vytěženy...“ „Právě že ne. Diamanty přicházejí s vodou. Nevíme odkud. Řeka někde křižuje ložisko. Vidíš ty díry?“ Přikývnu na souhlas.
„Tak ty díry jsou plné usazenin. Třeba je v některé z nich i teď pár drahokamů. Stačí je vybrat a prosít. A za pár dní tam máš zase nový materiál. Řeka ho přinese. Dívej se. Ukážu ti to.“
Co přinesla řeka
Sehne se k jedné z prohlubní a vytáhne z ní hrst hrubého písku. Každý krok přitom popisuje. „Vejdeš do řeky zhruba po kolena, hodíš usazeninu do síta a ponoříš pod vodu. Musíš s tím sítem zůstat těsně pod hladinou, aby ti proud neodnesl půlku pryč. Pak s tím takhle kroužíš, aby zemina prošla sítem. Ty větší kusy, co zůstanou uvnitř, se ti zároveň rozvrství. Když je to hotové, překlopíš to opatrně na zem nebo na dřevěnou desku. Prohrábneš to něčím tenkým a sleduješ, jestli neuvidíš ten správný záblesk. Diamanty se totiž na slunci lesknou docela jinak než křemen nebo slída. To každý hledač pozná. Má to v oku,“ prohrabuje Belmiro zbylý štěrk a mele čím dál rychleji. Zornice má rozšířené vzrušením. Po chvíli se mu napjaté svaly uvolní. „No nic. Dnes se zázrak nekoná... Chceš si udělat pár fotek?“
Investice
Na zpáteční cestě mi zvědavost nedá nezeptat se: „Už jsi někdy i něco našel?“
„To víš, že jo. Jednou jsem našel takhle veliký diamant. Devět karátů, modrá barva. Byl nádherný. Když jsem jej vytáhl zpod vody a nastavil slunci, byl to ten nejkrásnější pocit. V té chvíli jako by všechny problémy přestaly existovat, v té chvíli mi patřil celý svět,“ Belmiro celý září. Mlčím. Nechci ho rušit a zastínit mu světlo té vzpomínky. „Bylo za něj hodně peněz?“ zeptám se, když světlo v jeho očích trochu pohasne.
„Docela jo.“ „A co jsi s nimi udělal?“ „Něco padlo na oslavy. Něco na dluhy. A zbytek jsem investoval.“ „Investoval? A do čeho, prosím tě?“ „Do blondýnek. A brunetek. A taky do zrzek,“ mrkne na mě. Rozesmějeme se oba najednou.
Jsou i jiná garimpa
Než zajdeme za ohyb cesty, ještě se naposledy ohlédnu. Zapadající slunce zbarvilo skály doruda, i peřeje už získaly krvavý nádech. Vypadá to tady docela jinak, než jsem si představoval. Nejsou tu žádné dřevěné boudy, žádné prostitutky, žádní chlapi s hladovýma očima. Jenom řeka a panenská krajina.
„Je to tu hezké, že?“ nadhodí Belmiro. „To jo. Mohl by z toho klidně být národní park.“ „Vždyť se taky snažíme. Nic tady nestavíme, nebagrujeme. Bereme si jen to, co nám řeka přinese. Jsou i jiná garimpa. Lidé tam používají stroje, pumpy, vymývají břehy...“
„Vážně? A kde? Mohl bys mě do jednoho dostat?“ „Být tebou, nechal bych to být.“ „Proč?“ „Jsou to ilegální místa, rozumíš. Lidé na okraji společnosti. Nejsou jako já. Oni to nedělají z vášně. Dělají to, protože už nemají co ztratit.“
„Stejně bych to risknul. Pokud by to šlo.“ „No... Mohl bych se poptat. Znám pár lidí. Ale může to být nebezpečné... Chceš to fakt zkusit?“ Chvíli nad tím uvažuji. „Chci.“
Hurá do ilegality
Na druhý den už od rána šilhám po telefonu – při každém zazvonění doufám, že se na druhé straně ozve Belmiro. Čekání si krátím hledáním informací o garimpech. Mezi prvními obrázky mi vyhledávač vyhodí i několik mrtvol s prostřelenou hlavou. Na odvaze mi to moc nepřidá.
Kolem poledne Belmiro konečně zavolá. Mám se připravit, někdo mě brzy vyzvedne. Půjde s námi i sestra jednoho z tamních hledačů. Bude to prý lepší.
V domluvený čas k nim tedy nasedám do auta. Holka je docela klidná, řidič nikoli. Vedle řadicí páky má položený asi metr dlouhý obušek. „Pro každý případ,“ říká.
První polovina cesty ubíhá poklidně, za okny je typická tropická krajina, které se tu říká cerrado. Řidčeji porostlé oblasti s písčitým podložím střídají ostrůvky zeleně na místech, kde se drží voda. To všechno tu a tam prokládají vrstevnaté skály. Odbočujeme na polní cestu. Netrvá dlouho a z docela široké prašné cesty zbudou jen dvě koleje vyježděné od pneumatik. Suneme se po nich mezi keři, nízkými stromy a kalužemi stojaté vody a já pozoruji, jak je náš řidič čím dál nervóznější.
Křečovitě svírá volant, očima těká po okolí. Pusa mu jede bez přestání. Taky prý kdysi hledal diamanty, ale v jiném garimpu. Je jich tu v okolí hodně. To, do kterého jedeme, vůbec nezná. Navíc už ani není garimpeiro v pravém slova smyslu. Diamantů je v poslední době málo, a tak teď obchoduje spíše s granáty a jinými vzácnými kameny. A garimpo? Mávne rukou. To je loterie...
Najednou, uprostřed věty, ztichne. Zpomalí. V dálce zahlédnu písčitý břeh a širokou řeku. A nedaleko od ní střechy několika skrovných příbytků.
V království strojů
Auto se dál sune vpřed. Míjíme kluka v otrhaných šatech, zvědavě si nás prohlíží. Kousek od něj stojí trojice mužů. Obsluhují jakýsi stroj chrlící ze zrezavělé roury kalnou vodu. Také si nás všimli. Před jedním z domků stojí muž a žena. Domek sbili vlastnoručně ze dřeva a plechu, střecha je pokrytá černým igelitem. Zastavíme a vystupujeme jenom pár metrů od nich. Obezřetně nás pozorují. V napjatém tichu slyším hučení generátorů a tříštění vody. Nemáme tady co dělat, to je jasné.
Pak jejich rysy vmžiku změknou. Přistoupí blíže k holce, jejíž bratr tady žije. Sevřou ji v náručí a rázem vklouznou do role hostitelů. Potřesou nám rukou, nabídnou sklenici vody. A provedou nás po okolí.
„Tohle jsem postavil sám,“ předvádí mi muž složitou soustavu rour, pump a hadic. Jimi sem přivádí od řeky vodu. Je to přes sto metrů potrubí. Dieselová pumpa chrlí proud vody na místo, kde by podle garimpeira mohla být žíla. Odplavená zemina je pak jiným potrubím odsávána přímo na nakloněnou rovinu, kde se ručně přebere. Díky strojům se tu zvládne denně prosít několikanásobně víc země, než je tomu třeba u Belmira.
„Někteří lidé tvrdí, že ničíme přírodu,“ říká muž. Rozhlédnu se kolem. Díry, chodby, zákopy. Skutečně to tady vypadá jako na bojišti. „Já říkám, ať se podívají na ty obrovské krátery, co při těžbě diamantů vybagrují do země zahraniční společnosti. Proč jim nikdo nic neřekne?“
„A co na to policie? Nemáte s nimi problémy?“ „Ani ne. Jednou za čas přijdou a řeknou, ať toho necháme. Tak toho necháme. Pak zase odjedou. A my nastartujeme stroje a pracujeme dál.“
Drahokamy, dar od boha
„Někdy sem přijdou i lidé z města. Kamarádi, známí. Když mají odpoledne volno nebo na víkend. Líbí se jim tady, je to práce na čerstvém vzduchu. A je to napínavé. Když něco najdou, rozdělíme se.“ Někde se chodí ve volném čase na houby, pomyslím si, někde na diamanty. „Já si ostatně taky nemůžu stěžovat. Lidé se nás trochu bojí a tak se o nás nikdo nestará. Jsme tady svobodní. Já bych nic jiného dělat nechtěl. Každý den, každá sekunda, každý úder krumpáče tady může změnit tvůj osud. Je to dobrodružství.“
„A co ostatní garimpeiros? Nemáte s nimi problémy?“ „Problémy?“ rozesměje se. „Ale kdepak. Tady jsme mezi svými. Pomáháme si. Jinak by to nefungovalo. Víš, nebezpečí tady jsou. Třeba že se dá do pohybu země a zavalí tě. Tak už skončilo hodně hledačů. Ale to už k tomu tak nějak patří. Diamanty jsou darem od boha. Najít je ale musíš sám.“
„A daří se to?“ „To víš, že jo. Něco nacházíme pořád. Já i má žena. Za měsíc najdeme vždy alespoň dva tři diamanty. Ostatní taky tak. Ale jsou všechny drobné. Taková malá zrníčka. Když je prodáme, sotva to vystačí na jídlo.“ „A něco většího?“ „Zatím ne. Ale švagr jednou našel docela velký diamant. Výskal, skákal, všechny objímal. A pak zjistil, že ten diamant zase nemá. V tom rozrušení ho někde vytratil. Všichni jsme tu pak lezli po kolenou a prohmatávali každou píď země. Ale našli jsme ho.“
Čekání na zázrak
Chvíli ještě poslouchám historky o diamantech, které se tu prý našly. Své drobné úlovky přijdou ukázat i sousedé. Povídáme si s nimi. Když pak kouří, udělám pár fotek. Poté začínám pomýšlet na návrat. Domácí nám nabídne, abychom si do láhví nabrali na cestu vodu. Filtrují ji ve velké nádobě naplněné hlínou. Stojí v domě, a tak se na chvíli podívám dovnitř toho skrovného stavení. Houpací sítě, pár děravých dek, pícka a několik hrnců. Je to tu uklizené, čisté a voní to tu zemí. Nepůsobí to však jako domov. Spíš jako útočiště.
„Jak dlouho tu vlastně žijete?“ zeptám se paní domu. „Pět let.“ Chápu. Nač se zařizovat nastálo, když možná už zítra... Naberu vodu, poděkuji a rozloučím se. „Tak zase někdy přijďte. Klidně i na déle. Třeba tu uděláte štěstí,“ stiskne mi muž naposledy ruku. Když si pak sedám na sedadlo spolujezdce, padne mi pohled na obušek vedle řadicí páky. Musím se tomu usmát. Nemůžu uvěřit, že jsme se těch statečných lidí tak báli.
Na zpáteční cestě opět míjíme tři muže a jejich agregát. Potom, co nás viděli s někým z místních, nám teď kynou na pozdrav. Pak se zase skloní k práci. Chtějí využít i posledních paprsků slunečního světla. Vždyť co když se právě v těch posledních pěti minutách dne skrývá těch několik osudových sekund, které navždy změní jejich životy? Belmirovi se to třeba nebude líbit, ale má s těmito hledači mnoho společného, napadne mě. Žene je stejná vášeň. Stejná závislost. Je to loterie. A oni jsou hráči.
BLÝSKAVÍ SVĚDKOVÉ DÁVNÝCH ČASŮ
Ačkoli patří Brazílie mezi nejvýznamnější exportéry diamantů, nemůže se ve vytěženém objemu drahokamů rovnat středo a jihoafrickým státům. Zajímavostí přitom je, že brazilské i africké diamanty pocházejí ze stejné doby. Drahokamy byly z útrob země vyvrženy v dobách existence Gondwany. Tedy v době, kdy Afrika a Jižní Amerika v rámci superkontinentu těsně sousedily.
Reportáž vznikla ve státu Minas Gerais na řece Jequitinhonha.
OČIMA AUTORA
Martin Beťko, cestovatel a publicista
„A někdy zase přijďte. Klidně na déle…“ zněla mi na zpáteční cestě v hlavě slova pána domu. Přemítám, zda by se mi to taky mohlo stát. Mohl bych té závislosti taky propadnout? Hrabat se roky a roky v zemi, s planoucíma očima, a ve spánku se pak neklidně přehazovat na lůžku? Netrpělivě vyčkávat první sluneční paprsky? Odpověď ke mně přijde ještě v tu samou noc. Zdá se mi o diamantu. Je veliký jako lidská pěst. Leží v písku, zvedám ho, otírám a nastavuji slunci…
